Mňau, chce se mi říct při vyslovení názvu dalšího z podivuhodných vrchů v Českém středohoří. Cestou z Lovosic směrem na Most se pojednou začne měnit ráz středohorské krajiny. Zalesněné kopečky vystřídají taková holátka sympatických tvarů. Při občasných cestách tímto směrem mě vždycky při projíždění touto krajinou prostoupí touha okamžitě zastavit a na jeden po druhém z těchto kopečků si vyběhnout. Jeden z nich je však při každém pohledu tak magický, že vím, že bude můj. A představte si, že mi najednou napsala spolužačka ze střední, se kterou jsme si popovídaly při posledním srazu. A píše mi, jak magický je pro ni vrch Číčov, kam jezdí už asi patnáct let a touží zažít na něm východ slunce. To byl poslední impuls a okamžitě burcuji kamarádku, turistku Věru a lákám ji na výlet. Nezaváhala ani chvilku a už nás vezl autobus.
Naplánovaly jsme si, že vylezeme na Číčov a pak to vezmeme procházkou z Hořence pod Číčovem přes Jablonec a Sinutec na autobus do Kozlů. Všímáte si, že kromě sympatických kopečků mají sympatické názvy i vesničky?
Číčov je významnou přírodní rezervací, známou botanikům i mineralogům. Na bezlesé stepi, spásané ovcemi a kozami, na jižní straně zjara najdeme bohatý porost koniklece lučního českého, hlaváčky i teplomilné trávy (kavyl Ivanův, kavyl vláskový) a další rostlinky. A nemohu nezmínit, že Číčov je proslulou lokalitou minerálu aragonitu. Od doby nálezů parádních kousků už uplynula řádka let, leč i dnes se dají na polích nalézt drobné hezké "kamínky".
Autobus nás tedy vyplivl na zastávce u hlavní silnice, protože do malých vesniček nezajíždí. Zastávka je však téměř u kýženého kopce, vysokého 477 m. Projdeme Hořenec a za vesničkou o pár číslech je vyšlapaná cesta na kopec. Udělalo se pěkně, modré nebe střídají bílé oblaky, pofukuje větřík, a tak stoupáme vzhůru. Máme radost, protože vidíme ze země vykukovat na svět první letošní koniklec. Shora je pěkný kruhový výhled na Brník, Srdov, Oblík, Ranou, Milou, Most ... Zděšeně však hledíme na díru vykopanou na vrcholu. Někdo si musel vzít krumpáč a dal se asi do dobývání ... nechtějte, abych opakovala, jak jsme zlatokopa titulovaly.
V dolíčku v závětří jsme si za skřivánčího prozpěvování snědly svačinku a vydaly se dolů. Prošly jsme další vesničku Jablonec, kde mají zřejmě z požární nádrže udělané pěkné koupaliště. Malé, ale naše. Některé domy jsou pěkně upravené, ale je tu bohužel i dost svědků neblahé minulosti.
Výlet se naplánovat dá, počasí nikoli. A svatý Petr nám ukázal, kdo je tady pánem. Krásný den se rychle proměnil, bílá oblaka vystřídaly šedivé mračouny s vypadávajícími kapkami a vítr nám rve vlasy. Rychle se rozhodujeme a ještě před Sinutcem (škoda, je tam kaplička) jsme zavelely k návratu cestou nejmenšího odporu, tj. zpátky do výchozího bodu.
Douška. Támhle ten kopec se mi líbí, tam se musíme vypravit, ukazuje Věra na takový jako dvojkopec. Jeli jsme tu okolo s turisty a někdo říkal, že se jmenuje tak nějak jako Kobyla. Mám s sebou vytištěnou mapu okolí, tak se podíváme, dím. Ať koukáme, jak koukáme, kobyla nikde. Ten kopec se totiž jmenuje Vraník! Tak jo, příště, íhaháááá ...
