Hlas rozzlobené ženy připomíná jekot, mívá nepříjemný tón, ale jen výjimečně navozuje v dospělém muži strach z ublížení. To jsou slova autorů knihy Jak beze slov zlepšit své manželství, psychologů Patrice Love a Stevena Stosny. Zároveň však ze svých zkušeností z práce s řadou klientů upozorňují na to, že nespokojená a rozzlobená žena vyvolává v muži mnohem horší pocit, než je strach. A sice beznaděj, otrávenost, odpor, zkrátka snahu někam zalézt a být s tou protivnou bytostí co nejméně.
„Žena se ke mně chová jako bych byl dítě. Myslím, že co děti dospěly a odstěhovaly se, chybí ji, že nemá koho vychovávat a pozornost upřela na mě. Když jsme byli v práci, tak jsem si její nadřazené a blahosklonné chování nepřipouštěl. Ale když jsme oba v penzi a trávíme vlastně veškerý čas spolu, je to k nevydržení,“ říká osmašedesátiletý Petr. Žijí se ženou v domku v satelitním městečku za Prahou. „Nikdy jsem se tady pořádně neusadil. Celé dny jsem býval do večera v práci v Praze, sem jsem se vracel vyspat. O víkendech jsem jezdíval na kole s kamarády. Teď mám zdravotní potíže, jsem v penzi a dochází mi, že tady v okolí nikoho neznám, není tady kam jít. Každý je zalezlý za svým plotem, není tady přirozené centrum, obchod, hospoda, jak na vesnicích dříve bývalo běžné. Dokud člověk pracuje, je mu to jedno. Jak jsem celé dny doma, prožíváme s manželkou ponorku. Sice máme pěkný dům se zahradou, něco jsme do penze našetřili, máme se dobře, ale spokojený nejsem. Ona je asi taky nespokojená, jinak by přece nebyla tak protivná,“ vypráví Petr.
Tvrdí, že se s manželkou nehádají. Není prý o čem, on navíc při každém konfliktu mizí na terasu. „Ona mi běžně říká věty typu: Co by ti udělalo, kdybys narovnal ty polštáře, když vstáváš? Nechápu, co na tom seriálu vidíš. Obzvláště ráda nyní používá větu: To bys nepochopil….,“ doplňuje.
Psychologové právě tyto věty označují za typické příklady ženské blahosklonnosti, nadřazenosti. „Spousta žen si vůbec neuvědomuje, že se ke svému muži chová kriticky a nadřazeně. Jsou-li s kritičností konfrontovány, nejčastěji reagují s údivem: Vždyť se z něj jen snažím udělat lepšího člověka. Jinak řečeno, usilují o to, aby byl muž uvážlivější, ohleduplnější, spolehlivější a podobně,“ uvádí psycholog Steven Stosny.
Problém je v tom, jak už to v komunikaci mezi muži a ženami bývá, že se tyto ženy nedovedou vcítit do svého protějšku, přesněji do toho, jak jejich slova působí, vyznívají. Možná vůbec nemyslí špatně, když svému muži říkají: No vidíš, že to jde, že umíš to prádlo pověsit.
Jenže v této podobě by toto sdělení nemělo být směřováno ani k desetiletému dítěti natož k sedmdesátiletému muži. Vlastně je tím naprosto shozena ryze pozitivní skutečnost, že muž pověsil prádlo. Kdyby žena řekla, že děkuje, bylo by to ideální. Kdyby neřekla nic, vůbec by to nevadilo. Není to přece bůhvíjaké obdivuhodné hrdinství pověsit prádlo. V každém případě ale věta začínající spojením „no vidíš, že to jde...“ naznačuje, že mužský je nemožný arogantní machistický lenoch, který poprvé za padesát let soužití pověsil prádlo a tudíž je třeba mu připomenout, že takovou samozřejmost nedělá běžně a tudíž za nic nestojí. Výsledek: Muž prádlo zase hodně dlouho nepověsí. Proč by to dělal, když to vyvolalo reakci, ve které mu opět bylo naznačeno, že s ním život není příjemný?
„Všichni se shodneme, že muži by neměli využívat zranitelnosti žen jakýmkoli způsobem, který v nich vyvolává strach. Kvůli tomu v poslední době vznikly zákony a pravidla omezující používání mužské síly. Žádné zákony však neomezují ženino zvýhodnění v oblasti verbálního vyjadřování, především při zneužívání mužovy zranitelnosti vůči pocitům studu,“ uvádějí autoři knihy Jak beze slov vylepšit své manželství.
Právě stud totiž psychologové považují za jeden z hlavních problémů, kterým nyní muži často trpí. Ano, stud. Muž, který doma dlouhodobě slyší, že je nemožný, se prostě časem začne stydět. Neví, jak se chovat, má pocit, že selhává, že s ním žena není spokojena. Přestává být si jistý sám sebou, svými kvalitami. Čím je muž starší, tím více mu to hrozí. Právě to je jeden z důvodů, proč jsme velmi často svědky jevu, že staří muži se drží spíše v ústraní, nechodí se svými partnerkami do společnosti. Výstižně to popsal sedmdesátiletý Kamil z Ostravska, který nedávno zašel se svou ženou na vernisáž: „Bylo to zahájení výstavy obrazů dcery kamarádky mé ženy. Dříve jsme všichni pracovali v jednom podniku. Holky se stále stýkají, já moc do společnosti nechodím. Žena mě však přemluvila, abych ji doprovodil. Nejdříve mi před odchodem řekla, že kdyby věděla, jak se obléknu, raději by šla sama. Nelíbilo se jí moje sako, které je staré a protože nosím spíše sportovní styl, po letech nenošení se, pravda, ukázalo být poněkud těsné. Pak jsme dorazili do divadla, kde vernisáž byla a žena řekla velmi hlasitě svým kamarádkám: Tak jsem ho konečně vytáhla ven, dalo to fušku a nevím, jestli jsem neudělala chybu. Co tady stojíš, Kamile, to nám ani nedoneseš pití? Jistě chápete, že to bylo naposledy, kdy jsem se svou ženou někam šel.“
Bizarnost celé situace vystihuje, že Kamilova žena po návratu domů řekla, že na akci bylo fajn a že nechápe, proč s ní Kamil do společnosti nechodí častěji. Zkrátka, typická ukázka toho, že mnohé ženy sice něco říkají, ale vůbec si neuvědomují, že tím své muže ponižují.
