Je tomu snad už téměř 70 let. V té době jsem se poprvé jako kluk setkal s deskami, které měl otec uloženy v ložnici, v jednom ze šuplíků toalety. V deskách měl uloženy rodné listy, svůj, mojí matky a dokonce i svých rodičů. Tenkrát jsem neměl ani představu, jak důležité dokumenty si prohlížím. Po jejich prohlídce jsem je opět vrátil na místo a na dlouhé roky jsem na zapomněl. Podruhé se mně dostaly do rukou asi rok po smrti mého otce, když se matka stěhovala do menšího bytu. To bylo v roce 1969. Vzal jsem je k sobě do úschovy, abych zamezil jejich náhodné ztrátě při stěhování, kdy se takovéto věci obvykle ztrácejí. Již tehdy jsem se zabýval myšlenkou dát dohromady rodokmen našeho rodu. Trvalo to téměř dalších 30 let, než jsem tuto myšlenku začal realizovat. O vánocích v roce 2005 jsem pod stromečkem nalezl knihu „Příručka praktické genealogie“. Byl to dárek od jednoho z mých synů, který byl jakousi nepsanou výzvou k tomu, abych, když jsem v důchodu, se pustil do psaní rodokmenu. Asi za dva roky jsem začal s odhalováním historie rodu.To bylo moje setkání s otcovými deskami v pořadí třetí, a jak je vidět, bylo osudové.
Nedomníval jsem se v žádném případě, že to bude lehká záležitost, ale samotná skutečnost předčila moje očekávání. Téměř současně jsem v té době odhaloval tajemství počítače i genealogie. Oboje se postupně poddávalo a začalo se dařit. Bádání, jak se mezi genealogy nazývá hledání v matrikách, šlo z počátku vcelku dobře, i když některé zápisy byly špatně čitelné. To horší mě teprve čekalo, neboť jsem se postupně dostával do století, ve kterých již český jazyk nebyl tím hlavním jazykem, ve kterém se psalo. V matrikách se objevily zápisy psané kurentem a později i latinou. Musel jsem si opatřit staré texty a učit se číst. Odměnou za moje úsilí mně bylo postupné odhalování dalších zápisů o mých předcích, ať to bylo v matrikách osob narozených, oddaných či zemřelých. Velkou pomocí pro samotné bádání byla náhoda, že v té době Moravský zemský archiv v Brně „pověsil“ na internet stránky matrik, ve kterých jsem mohl bádat doslova z domova od stolu. U samotného stolu však nezůstalo, to bych měl velice jednoduché. Musel jsem také Moravský archiv v Brně navštívit, prochodit řadu hřbitovů, osobně navštívit ivančickou faru, oslavanskou matriku a i starostu v Ketkovicích. Všude jsem se setkal s pochopením a pomocí. Jiné to bylo u pražských úřadů. Tam mě při hledání informací o osobě, tehdy mrtvé téměř 70 let, odkázali na zákon o ochraně osobnosti a musel jsem volit cestu jinou.
Věřím, že rokem 1640 moje bádání po předcích ještě nekončí. Dnes již vím, že ponořit se ještě hlouběji do minulých věků bude stále obtížnější, neboť bude k dispozici méně písemných materiálů. Matriky z doby předbělohorské nejsou. Všeobecný názor říká, že nešlechtické rody lze zjistit tak do poloviny 17. století. Pokusím se tento názor v našem případě opravit. Vím, že existují tzv. vrchnostenské knihy, berní ruly, fondy velkostatků, které se zejména na církevních panstvích vedly od konce 13. století. Nemohu však předvídat, jak se mi bude dařit .
V tuto dobu jsem rád, že se mně podařilo shromáždit informace o mých předcích, o historii našeho rodu, rodu Matoušků, kterážto jedna větev za více jak 350 let ušla cestu z moravských Ketkovic do Mladé Boleslavi. Na této cestě jsem "potkal" 590 osob, více jak 200 rodin, zjistil jsem, že nejvíce užívaná mužská křestní jména v našem rodu jsou František, Josef a Alois, ale byla tam také jména Johann, Matouš, Vavřinec, Martin, Thomas. Ženy pak byly křtěny nejvíce jménem Anna, Františka a Maria. Rodiče dávali i jména Terezie, Josefa, Kristina, Ludmila, Kateřina. Nejvíce početná rodina byla se 13 dětmi.
Oblasti, kde moji předkové žili, se dnes říká Podhorácko. Že žijeme, za to vděčíme těmto lidem, kteří se mnohdy v bolestech rodili, prožívali radost i smutek a mnozí z nich v bolestech i umírali.
Kroniku jsem věnoval památce mých rodičů .
