Německé spisy se po válce nacházely v různých úředních budovách, v kasárnech, na nádražích nebo jiných místech. Objevovali je jednotlivci i úřady a předávali do archivů. Protože byl Vojenský ústřední archiv (dříve Vojenský historický archiv) až do listopadu 1989 pro veřejnost do určité míry nepřístupný (kromě východního odboje), bylo hlavně pro zahraniční vědce a instituce velkým překvapením zjištění, že se u nás kromě jiného nachází tzv. Kriegsarchiv der Waffen-SS (Válečný archiv ozbrojených formací SS, u nás v překladu používaných jako Zbraně SS).
Jak se k nám tato dokumentace, z níž zbylo pouhé torzo, dostala?
Po přepadení Polska a dalších "úspěších" na západní frontě, na nichž se podílely i útvary SS, se zrodila myšlenka vytvořit historický archiv SS, dokumentující vznik SS, jejich předválečný vývoj a vítězné tažení Evropou, aby jejich sláva zůstala uchována pro příští generace. Samostatnou část archivu pak měl tvořit osobní fond Reichsführera-SS (Říšského vedoucího SS) Heinricha Himmlera. Archiv vznikl coby součást tzv. SS-Kriegsgeschichtliche Forschungsabteilung (Výzkumného ústavu pro válečné dějiny SS) v Oranienburgu u Berlína v létě 1940.
Byla vytvořena jednotná koncepce, podle níž si musely bojové útvary vést válečné deníky s přílohami, které tvořily bojové rozkazy a zprávy o bojích a pod. Tyto materiály měly dvakrát ročně zasílat do archivu k uložení. Veškeré bojové útvary, a to i po přepadení SSSR, toto nařízení plnily, avšak už v zimě 1941 a hlavně později, kdy se situace začala obracet v neprospěch Německa, už nebylo co radostného psát a navíc nebyl čas a podmínky. Nefungovalo spojení s Říší a dokumentace, kterou si útvary neustále vozily s sebou, mnohdy podlehla válečné vřavě. V archivu tedy už materiály nepřibývaly.
Když začaly na Berlín padat spojenecké bomby, vydal Hitler rozkaz, že všechny pro válku důležité podniky, ale i instituce, musí být přemístěny někam do zázemí. V březnu 1944 byl Válečný archiv SS přestěhován do Protektorátu, a to do zámku Zásmuky u Kolína. Zámek patřil rodu Šternberků, avšak vzhledem k tomu, že Šternberkové nebyli proněmečtí, byla na jejich zámek v roce 1942 uvalena tzv. nucená správa. O chodu archivu v Zásmukách neexistují nějaké podrobné informace. Je pouze známo, že tam byly na regálech v kartonech uloženy materiály jednotek SS a v bednách na zemi údajně též materiály gestapa. Jeden z archivářů po válce vypověděl (jeho výpověď existuje ve Spolkovém archivu v SRN), že se koncem války pokusili Němci materiály odvézt nákladním autem přes hranice do Saska, avšak cestou narazili poblíže Božího Daru na frontu a náklad zapálili a zničili. Přišli tak sice o uchování historie pro budoucnost, ale zároveň tím zničili i důkazy o páchání válečných zločinů. Přesto se v dochovaných fondech, a to hlavně v dokumentaci Kommandostab RF-SS (Velitelský štáb Reichsführera SS Himmlera), řada důkazů o zvěrstvech na Východě, konkrétně v Bělorusku a na Ukrajině v létě 1941, dochovala.
Po válce zabavila zbylý obsah archivu naše vojenská zpravodajská služba. Ten pak po prověření obsahu odevzdala koncem roku 1945 a začátkem roku 1946 do vojenského archivu. Materiál zůstával dlouho bez povšimnutí. Teprve po zřízení tzv. Vládní komise pro stíhání válečných zločinců počátkem 60. let posloužily některé materiály jako podklady pro žádosti o zahájení trestního stíhání dosud žijících osob v Německu.
Největší zájem pak vzbudily tyto dokumenty až po listopadu 1989, kdy se archiv otevřel i pro zahraniční veřejnost. Především již zmíněné materiály Kommandostabu doprovázely soudní procesy v Austrálii, v Kanadě či Velké Británii. Jejich kopie získaly i archivy v Izraeli, v USA a SRN.
Jsem ráda, že jsem mohla "být při tom", když se archiv takto zpřístupnil a začal plnit svou hlavní úlohu, objasnit některé temné kapitoly dějin a alespoň ještě morálně potrestat zbylé dožívající pachatele, aby se podobné události už nemohly opakovat.