„Nejhezčí dárek duše pro člověka je schopnost se radovat.“ Vauvenargues
Energie je všude kolem nás a je jí pro každého dostatek. Energii vnímám a přijímám jako radiové vlny, které jsou ve vesmíru v jakýchsi pomyslných čtvercích či kruzích a je jedno, zda deset, tisíc, nebo půl metru nad zemí. Je jí nekonečné množství, stejně jako nekonečný je celý vesmír. Můj příjem energie není závislý na čemkoliv, co je pomíjivé.
Jak jsem již psala, jsem Perpetuum mobile, "mechanismus" pracující na bázi vlastního myšlení. Netrpím jarní únavou, podzimní depresí, ani mě neskličuje nic, co nemohu změnit, počasí nevyjímaje. Znovu opakuji, můj chod není závislý na chvále, ani hanění druhých. Závislostí na obojím bych si zadělávala na pořádný průšvih, neboť obojí, ačkoli protichůdné, je pomíjivé.
Jakousi pomyslnou „zkouškou ohněm“ pro mě bylo napsání článku „Mé perpetuum mobile“, ve které jsem sama před sebou, po jeho zveřejnění, obstála. Jak jsem napsala, nejsem závislá na aplausu, ani si nevytvářím falešné domněnky o tom, že je něco růžové, když tomu tak ve skutečnosti není. Ano, jsem jiná, ale nejsem hloupá, neřkuli blázen, i když, pro vnímání některých záležitostí, které jsou mezi nebem a zemí, člověk tak trochu blázen být musí, ale je neškodný :-)
Vím, že jsou lidé, kteří mě nemusí a umí to dát najevo, ale nic proti, je to jejich právo. Oni jen nevědí, že vypovídají o sobě, a ti, co to vědí, umí být alespoň tolerantní. Ale věřím, že jsou i tací, kteří mě mají rádi, takovou, jaká jsem, s klady i zápory, a všichni dohromady jsou pro mě životodárnou směsí. I já se srdečností sobě vlastní občas zapomenu, že moje zkušenosti jsou pro jiného neaplikovatelné a ve snaze pomoci udělám jen to, co nemám ráda, když bez požádání dělají druzí mně.
Z vlastní zkušenosti už vím, že zkušenosti jsou nepřenosné. Tudíž „brečet někomu na rameni“, v domnění, že mi pomůže, se míjelo účinkem a dnes už vím, proč. Vždy je dobré být si vědoma toho, pokud chci sama se svým životem něco udělat, že tu možnost mám. Nemám ráda spojky odporovací, ale…, však…, vždyť…, prostě berličky, kterými bych si jen odůvodňovala, že to nejde.
V mnohém důležitější, než si stále na něco stěžovat, je pro mě sdílení informací, a proto mám ráda dokumentární pořady ČT, například otevírání třináctých komnat. Vědět, že problémy nemám jen já, a právě k napsání volného pokračování na téma „Moje energie“, mě přivedla Sandra Pogodová otevřením své 13. komnaty
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1186000189-13-komnata/219562210800008-13-komnata-sandry-pogodove/
Dětství dvou dívek, myslím tím Sandřino a moje, v naprosto odlišných podmínkách, ale s řešením téměř totožných problémů, jejichž původ jsme si samy nezapříčinily, přesto jsme jimi trpěly. Tyto problémy, obzvláště v době dospívání, kdy i my se chtěly klukům líbit a prožívat šťastné mládí, nás znovu srážely na kolena, o dopadu na celý život raději nemluvě.
Až po odvysílání této komnaty jsem si zpětně uvědomila, jak například roli sestřičky, ve filmu „Doktor od jezera hrochů“, zahrála naprosto pregnantně.
Zrozená ve znamení Panny, prožívám poslední rok šedesátnice, rok kulatý ze všech nejkulatějších. 69, ať ji otáčím, jak chci, má stále stejnou hodnotu i podobu. Za dvacet sedm let tu bude další, jen v opačném gardu, 96. Nepřemýšlím o tom, zda a pokud ano, tak v jaké kondici se jí dožiji. A protože naděje umírá poslední, žiji teď, tady, a to platilo včera, platí dnes a platit bude i zítra. Teď je stále.
Ano, žiji, úsměv mě zvedá na nohy, nemám žádné vrásky, z čeho taky, že??, jsem zdravá, neberu žádné léky, cvičím, jezdím na koloběžce, zahraji si na harmoniku, kytičky, zahrádka, výlet za přáteli, naposled do Ostravy, ……… Prostě živel, samostatná jednotka, a všechno, co dělám, dělám s radostí. To všechno je moje energie.
Stejně jako moji rodiče, uznávám hodnoty, které uznával Jan Werich, neboť na nich jsem vyrostla. Pokud se nějaké chmury přece jen objeví, což se občas může stát, spolehlivě mě z nich vyvede tato písnička, neboť zdaleka nepojednává jen o životě psím. https://www.youtube.com/watch?v=-lKAFrVMsiY A jen tak mimochodem, viděli jste někdy jak se chová pes, když se dostane z vodítka, z dohledu i z doslechu svého páníčka? Já ano, v tu chvíli je svobodný, na nikoho neštěká, ani neskáče, v klidu si pobíhá, očuchává a očurává rohy, zkrátka je šťastný.
Je důležité poznat sebe sama, vidět „svět“ svýma očima a nehledět na to, jak „svět“ vidí mě. Neztrácím energii tím, abych hleděla, jak je někdo jiný šťastnější, bohatší, nebo naopak. Každý jsme strůjcem svého štěstí a není nic sobeckého na tom, žít život svůj.
„I z kamenů, které nám osud klade do cesty, lze vystavěl něco krásného.“ J.W. Goethe
Fotografie v příloze: Radovan Cakl
Partneři soutěže:
