Co vás v poslední době nejvíc zaměstnává?
Měl jsem plesové období, pátky, soboty... Teď jsem si udělal tři neděle volno a přistoupil na roli zdravotního bratra. Rodina malinko padla, manželka je po těžké operaci, nesmí nic dělat a nic tahat. Taky syn Matyáš je po operaci, takže oprašuju domov. A abych doplnil ty zdravotní starosti... Na Moravě mám maminku, 9. dubna jí bylo 96 let. Přestala chodit, takže tam taky jezdím. Na muziku teď prostor moc nemám. Ale jsem rád, že jsem dostal příležitost pracovat v Českém rozhlase Brno, studio Zlín, kde mám svůj písničkový pořad. V něm posílám posluchačům hezké, milé, příjemné písničky.
Váš syn Matyáš byl vyhlášen mužem roku 2017, že? Pořád ještě hraje hokej?
Ano, tuhle soutěž tenkrát vyhrál. Hokej hrával za Slavii jako junior, potom hrál rok za chlapy v Rakousku. Vrátil se, trénoval s Kladnem, ale pak přišel takový zlom, že začal hrát fotbal. Ovšem, moc se mi nesvěřuje. Jinak ukončil bakaláře, studuje dál a vede si zodpovědně.
Co připravujete ke svým narozeninám? V září vám bude 65 let.
Už jsem něco rozjel, připravujeme knížku o mé hudební kariéře a životě. Na 12. září chystám koncert v Praze na Střeleckém ostrově a samozřejmě musím udělat narozeninový koncert u nás na Moravě.
Čím se zabývá vaše agentura S. A. Production?
Dřív byla velmi činná a úspěšná, manželka ji měla hodně ráda. Ale je velmi riskantní vést firmu s manželkou. Nastaly nějaké zkraty, takže to teď zbylo na mně. Občas připraví hezký pořad, je velice schopná a šikovná. Spolupracovali jsme s Oldou Říhou a Petrem Salavou. Dělávali jsme vánoční a velikonoční trhy na Staroměstském náměstí, pořady na výstavišti v pražských Holešovicích, to byly velké akce.
Ale i pořady pro děti, ne?
Holky z naší školky mě zavály i do toho světa. Dostal jsem nabídku uvádět televizní pořad Vega, sem tam i Magion. Se štábem dětské redakce jsem strávil osm, devět krásných let. Udělal jsem i několik CD dětských písní.
S jakou kapelou teď vystupujete?
Mám teď tři kapely. Vzniklo to tak, že když skončil orchestr Karla Vágnera, hráli jsme s Petrem Kotvaldem s Boom Bandem, který vzešel z orchestru Karla Vágnera. Znali veškerý náš repertoár. Potom ale doprovázeli kde koho a začali být drazí, tak jsme si s Petrem udělali vlastní kapelu. Jenže se stalo, že ta už pak taky nemohla. Svěřil jsem se na Moravě kamarádům a oni řekli fajn, my ti postavíme kapelu. A postavili. Výbornou! Tvoří ji vynikající muzikanti, nejlepší na Zlínsku. Pak přišel Jirka Jirsa od Petra Spáleného, že Petr má zdravotní problémy a jestli bych jednu akci neodjel já. Já říkám, to jste hodní, že mi nesete práci, jsou to vaše kšefty, tak to pojďme nazkoušet. Nazkoušeli jsme to a oni, že by se mnou chtěli hrát. Kluci, povídám, už mám dvě kapely, ale tahle je taky super.
Co vám dělá radost?
Když se na mě doma smějou a jsou v pohodě nebo když hraju a zpívám pro lidi a ti se na mě taky smějou. Já se chechtám skoro pořád, když to jde. Nemám rád lidi, kteří jsou naštvaní a nespokojení.
Čím vy sám si děláte radost?
Třeba tím, že nic nedělám. Řeknu si, teď kašlu na celý svět, vypnu telefon a zakazuju si ho zapnout. To je takový zvláštní pocit. Nevydržím to dlouho, ale jednou za čas si udělám neděli v úterý. A občas si koupím nějakou blbost. Mám to tak nastavené, třeba to ani nepotřebuju, ale řeknu si, to je pěkné.
Jak sportujete?
Jak to jde. Zaplať pánbůh, moje tělesná schránka ještě drží pohromadě. Hraju tenis. Chodíváme s Petrem Jandou, Felixem Slováčkem, diskžokejem Zdeňkem Vrbou. Máme takovou partu, kterou dal dohromady Petr Janda. Hlídá třikrát týdně děti, a když je ráno odveze do školy, tak než je vyzvedává, nemá co dělat. Takže v pondělí, středu a pátek organizuje tenis.
Třikrát týdně? To jste dobrý!
To ne, třikrát týdně může málokdo. Máme to rozdělené. Jsme na tom tenisově všichni podobně, takže úžasně. Nepotřebujeme nikoho, kdo to umí. Popovídáme si, pomluvíme všechny, kdo tam nejsou. Klasika, dobře jim tak, že tam nejsou. Je to strašně příjemné, vždycky se těším, osvěží mě to. Taky jezdívám hrát fotbálek s Amforou, teď jsem dostal program na letošní sezónu.
Máte nějaké oblíbené místo, kam rád jezdíte a rád se vracíte?
Domů, ale domů... já mám vlastně domovy dva. Domov je můj rodný dům na Moravě. Tam, když vyjdu na ulici, potkávám známé a kamarády, jsou bezvadní. Kdysi jsem chodíval do hospůdky, ale na to teď vůbec není čas. A druhý domov je tady na chalupě, kde jsem teď a ošetřuju rodinu. Je to malá vesnička, není tady ani obchod, ani hospoda. Elektrické vedení ve vesnici jsem musel spravit já. Když jsem totiž chalupu před dvaceti lety sehnal, koupil jsem elektrický kotel. Pak mi ale bylo blbý, že na konci ulice kvůli tomu nechytali barevnou televizi. Měli najednou černobílou, ten proud jim tam vůbec nedošel.
Kdy jste naposledy zpíval Holky z naší školky?
Ty zpívám pořád. Naposledy v sobotu na plese. Ale kolikrát? Taky jsem si říkal, že bych to tak zhruba mohl spočítat. Podle počtu vystoupení, protože pokaždé na Holky dojde. Holky ze školky jsou slyšet všude, ale zaplať pánbůh. Na tuhle písničku lidi blbnou, vzpomínají na mládí, a to je dobře.
A písničku Můj čas ze seriálu Sanitka?
Tu taky posluchači chtějí. Třeba při vyhlašování nejlepších záchranářů. Ti to vzali za svoji hymnu. Tehdy byla Hanka ve Španělsku, tak jsem to nazpíval s dětmi. Pak ještě jednou sám a od té doby to zpívám sám. Ke každé písničce se vážou různé příhody. Když zpívám Můj čas, lidi zařvou jéééé. Teď se mi stalo... Jedna paní se mnou zpívala všechny písničky, smála se na mě, ale když jsem začal Můj čas, zakřičela nééé, to nééé, rozbrečela se a odešla.
Je pravda, že text je hodně emotivní.
Ještě jednu příhodu k tomu mám. Šel jsem po Smíchově, kde v Praze bydlím, a najednou slyším sanitku. Tady houkají každou chvilku, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Ale najednou vedle mě zastavila a vyskočili chlapi v uniformách. Já se lekl, běželi ke mně, jako že mě chtějí zachraňovat nebo co a plácali mě po ramenou. „To vám musíme říct, musíme vám poděkovat. Sanitka, to je naše hymna. Děkujeme.“ Pak zase zapnuli houkačku a odjeli. To byl mazec, potěšilo mě to, samozřejmě, to je nádhera.
Vídáte se někdy s Petrem Kotvaldem a Hanou Zagorovou? Zpíváte ještě někdy spolu?
Výjimečně, bohužel. S Petrem jsem zpíval v listopadu a v prosinci na Slovensku, to bylo super. Uzavřená společnost, asi čtyři sta lidí, kteří se při vystoupení tak rozjeli, že začali běhat po pódiu. Udělali hada, všichni z hlediště se přestěhovali nahoru a my hráli zezdola, protože se nám nahrnuli na jeviště. Bylo to úžasné!
