S časomírou za zády

Výpravčí Vojtěch Omelka žil celý život podle hodinových ručiček. Byl absolutně dochvilný a stejnou vlastnost vyžadoval i od svých bližních. Když odcházel na železniční průmyslovku do Valtic, zakoupil mu otec náramkové hodiny značky Kirovskije. S těmi kirovočkami byl na obtíž všem kamarádům. Jakoukoliv nedochvilnost komentoval a prsem vždy ťukal na zápěstí s hodinkami. Kamarádi se mu jednou pomstili. Jel na provozní praxi a v půl šesté se klepal zimou na zastávce Valtice město. Bylo mu jenom divné, že zastávka byla liduprázdná a lidé se začali trousit až za hodinu. Na zastávce stál totiž už o půl páté. Kamarádi mu přetočili hodinové ručičky.

Život podle hodinových ručiček mu však zůstal. Také nikdy neimprovizoval. Vše měl dopředu promyšleno a jistě by dokázal naplánovat i úkladnou vraždu. Naplánoval si i rande!

Je podzim. Krásný sluneční den. Lesní cestou jdou volným tempem dva lidé ve svazáckém rozestupu. Konečně zabrala hezká čtyřicátnice, průvodčí Lída Válová. Statný padesátník Vojtěch Omelka, starý mládenec a dosud pohledný chlap, dosáhl svého. Už bylo dost nahleděno a namáváno. Konečně je tady první rande. Nebyl by to ale Vojta, aby neměl vše do detailů promyšleno a chronologicky podle hodinek spočítáno. Cíl byl jeden. Rande musí skončit v sedmnáct hodin na železniční zastávce uprostřed lesa. Zastávka je vybavena přejezdovým zařízením. Stojí zde uprostřed lesa fabrika. V sedmnáct nula pět přijedou na zastávku dva vlaky. Do té doby musí být oba potencionální milenci na místě a každý pak odjede jiným směrem.

Za půl hodiny se rozestup zkrátil. Posléze se drží za ruce. Vášnivý polibek přichází záhy. Vojta se ale dopustil neomalenosti prvého řádu. Za zády objímané ženy sledoval své náramkové hodinky! Časový harmonogram dovoloval ještě smáčet nohy v lesním potůčku. Vojta je náruživý houbař a trasu nesčetněkrát prošel. Dva lidé jdou ruku v ruce jen tak v košilích. Svetry mají kolem beder jako turistické sdružení důchodců. Blem, blem, blem!!!
Zvukový signál oznamuje přibližují se vlaky. Je sedmnáct hodin. Vášnivé objetí však trvá dále. Oba vlaky, jejichž odjezd byl na konci Vojtěchova plánu, odjíždějí bez zainteresovaných cestujících.
,,Půjdeme do vesnice za lesem na kávu,“ navrhuje Lída. Jde se. Oba stoupají do prudkého svahu. A opět držení za ruce a každých pár kroků vášnivé polibky. Sestupují k okresní silnici, vesnice je na dohled.

Najednou v lesní pustině autobusová zastávka. Vojtěch už dávno hodil harmonogram za hlavu. Kašle na své náramkové hodinky. Rázem jej přestal čas zajímat. Najednou kde se vzal, tu se vzal přijíždí linkový autobus.
"Dvakrát Dolní Lhota,“objednává paní Lída. Nastupují. Autobus za půl hodiny zastavuje. Za okny je vidět vesnickou hospůdku. "Ty máš tedy přehled. Ani na tu kávu nemusíme daleko chodit,“ s uznáním komentuje přesnost přistání potěšený muž.,,Čelem vzad, na kávu půjdeme ke mně. Já tady totiž bydlím!“ sdělí překvapenému partnerovi hezká průvodčí. Je to vdova a doma má dceru, syna a vnoučka. Lída klepe na dveře. Najednou se ve dveřích objevují obě dospělé děti a za nimi vykukuje malý klouček. "Bratranec Pepa z Rožďalovic,“představuje se Vojtěch. Replikuje tak slavnou větu Lelíčka v podání Vlasty Buriana. Podává oběma mladým ruku, hladí kloučka po hlavě a je pozván dovnitř. Následuje pak hezký večer. Na cestu domů je už pozdě, a tak host ulehá v ložnici, kdysi opuštěné tragicky zesnulým manželem.

Ještě téhož večera se začíná psát nová kapitola v životě dvou lidiček. Je z toho nakonec hezký a dlouholetý vztah.
Jednou po několika měsících vzpomínají oba u kávy a sklenky vína na to první rande.
"Musím se ti s něčím svěřit. Já jsem se ti tenkrát na té lesní cestě při našich polibcích díval za zády na hodinky. Dodnes se za to stydím,“ přiznává muž.
A žena se usměje a praví: "Ale Vojtíšku, já jsem se také dívala za tvými zády na svoje hodinky! Chtěla jsem, aby nám ty vlaky ujely a já tě dostala k sobě na kávu. A představ si, ono to vyšlo. No a na ten autobus jsme ani zas tak dlouho nemuseli čekat! Můj harmonogram vyšel přesně. On totiž tudy jezdí jen pětkrát za den!“ A tak se ,,pán tvorstva“ přesvědčil jak jsou ješitní chlapi při dobývání žen naivní.