Vyzvednutí ze školky

Vyzvednutí ze školky

4. 5. 2019

Vyzvednutí pana Dana ze školky 

Šla jsem si vyzvednout vnoučky ze školky. Před školkou jsem se zapovídala s jinou babičkou, a když se pak náhle z mluvítka ozval hlas učitelky, pro koho jdu, zabreptla jsem se a říkám, že si jdu pro PANA Dana (asi pozůstatek zvyku z telefonování z práce či co).

A když už jsem tady, tak si vezmu dva kousky, povídám dál, ještě samozřejmě přiberu i vnučku, aby jí to nebylo líto. 

Ve třídě mne pak paní učitelka vítala slovy: Pan Dan je schovaný v krabici a máte si ho prý najít. Rychlým zrakem jsem zkontrolovala krabice v dosahu a z jedné skutečně vystřelil vnouček. Energie potlačovaná celý půlden školním řádem v tom malém těle vybuchla jako sopka. A zatímco já stačila jen vzít jeho svačinu a dojít naproti pro vnučku, pan Dan vyběhl třikrát schody do druhého patra nahoru a dolů, v běhu stačil ještě komunikovat s lidmi na schodech i v přilehlém okolí a sdělit jim vše, co se ten den dozvěděl, nebo co považoval za nutné sdělit. Je všeobecně známo, že učitelky v mateřských školách jsou nejvíce informované osoby, dozví se kolikrát z rodin svých svěřenců i to, co by ani nechtěly možná vědět (a hlavně, co by nechtěla dotyčná rodina, aby se vědělo).  

V šatně byl vnouček oblečen rychle jako blesk, zatímco malá slečna si dávala jako správná ženská na čas a zajímalo ji všechno ostatní kolem, jen ne oblékání. Zpívala a sdělovala mi své zážitky. Když už jsem konečně identifikovala to správné oblečení a revidovala seznam, co máme či nemáme vzít s sebou, vnuk už obíhal po několikáté školku. Venku jsem ho pak našla v cizím autě, jak se loučí se spolužačkou. Uštědřila jsem mu výchovně výhružnou přednášku, jak mi nesmí takhle utíkat. 

V půlce cesty k autobusu, kam letěli oba jak šílenci a já za nimi klusala ověnčena taškami, se najednou zarazili. A nastal útok na mé nervy. Já tam zapomněl obrázek a keramiku, co jsem vyrobil! A já tam zapomněla plyšáčka. Na mé vysvětlování, že si to vezmou zítra, nebyl brán zřetel. Ze strany vnučky začalo bulení, že toho plyšáčka prostě musí mít, že bez něj neusne a že se tam plyšáček bude sám v noci bát. Zatímco jsme na chodníku u zastávky řešili nastalou situaci včetně toho, jestli se plyšák bude v noci bát či ne, řval na nás z otevřených dveří autobusák, jestli teda hodláme konečně nastoupit. No, samozřejmě - autobus nám ujel a my zas táhli nazpátek. Děti poskočily jak kůzlata a radostně letěly, zatímco já se vlekla a vzpomněla vraždění neviňátek. :-)) 

Ve vyhřáté školce jsem oblečena v zimním padla na lavici a jako v sauně nejmíň půl hodiny čekala, až se najdou požadované, ale VELICE NUTNÉ věci pro dětský život…které se ovšem doma s největší pravděpodobností okamžitě po příchodu někam pohodí a za chvíli se už o nich nebude vědět. Klasika. Ale  ty chvíle, strávené s mými dětmi a  teď i s vnoučaty, mi za to stojí. Děti beru jako dar, který není dopřán všem. A mrzí mne vždycky, když zjistím, že ne všichni to tak mají, že někteří snad berou děti jako nějaké nutné zlo.

Já s nimi zažívám  spoustu legrace a za chvíle strávené s nimi jsem osudu vděčná. A taky mám neustále další a další příběhy do mé knihy vzpomínek. Už teď mě vnoučata svými dotazy kontrolují, zda jsem tam něco neopomněla napsat. A nejkrásnější je, když najdu po jejich odchodu u počítače na malém papírku krásné vyznání od prvňačky,která se sotva naučila psát...  :-))  

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.8 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Ano, Soňo, nejlepší jsou ty jejich řeči ! Ty dostanou člověka občas do kolen. Tuhle povídám té prostřední, školkové vnučce: Líbí se ti v té školce už ? Vím, že občas dost poránu vyvádí. A obdržela jsem odpověď: Ne, nelíbí. Ale už jsem konečně pochopila, že tam prostě musím...a při této své zpovědi rezignovaně koukala do papíru před sebou. :-))
Soňa Prachfeldová
S dětmi se člověk opravdu nenudí, na zahradě jsem se před chvilkou královsky bavila, můj skoro dvouletý vnouček se vláčel s malou kolobrndou, povídal si s ní, domlouval jí, řidítka měl zavěšeny za krkem a tak se snažil. No smála jsem se. Ty chvíle s vnoučaty navíc malými jsou jedinečné a už se nevrátí. Také si to vychutnávám a zapomenu na všechny starosti, když vidím, jak ten malý človíček objevuje svět.
Jana Hošková
K Nadě i ostatním: vím, že čas se nezastaví, naopak strašně rychle běží, a tak se snažím urvat s dětmi každou chvilku, dokud o mne ještě stojí...Nejvíc ale lituju toho, že nepřišla vnoučata dřív, jsem už v podstatě na tak malé vnuky "stará", a já bych se tak ráda dožila ještě toho, jak vystudují a já poznám své pravnuky...moje maminka měla štěstí - dožila se 7 pravnuků. Obávám se, že já bych musela být něco jako "Věc Makropulos" :-)) :-)). To je to, když děti studují, zatímco čas nekompromisně letí a všechno se změní v neprospěch nás, babiček a dědečků...
Naděžda Špásová
Taky jsem to před lety zažila. Dneska je vnučce 11 let a už je někde jinde. Pomalu si na to zvykám a říkám si, že to přežiju, hlavně ať je zdravá. Obrázky po bytě jsem ještě nesundala. Vaše vnoučátka jsou veselá kopa, tak si to užijte ještě hodně dlouho. Hezky se to četlo. :-)
Hana Práglová
Velmi pěkné čtení. Jako bych to prožívala sama. U mých 5 vnoučat,i když nebydlí u nás,jsem si s vyzvedáváváním ze školky užívala své. A navíc jsem celý život ve školce pracovala,takže vím,o čem je řeč.....
Eva Mužíková
Také jsem se několikrát musela s vnučkou Rozálkou vracet do školky pro zapomenutého plyšáčka, který by tam do druhého dne " steskem umřel ". Milé čtení.
Jana Kollinová
Líbí se mi jak vnímáte každý detail aktivit vnoučat a s něžným humorem sdílíte se čtenáři.
Libor Farský
A já se již opravdu těším na ty další roztomilé příběhy ♥
Jana Šenbergerová
Jeden takový rozumbrada ještě spí vedle v pokoji. Už mu raší vousy. S puberťáky je také zábava, i když poněkud jiná. Hezky jste mi připomněla, jaké to bylo, když byl ještě malý.
Jana Hošková
Děkuji za ocenění...a Zuzko, já zas nemám zkušenosti, které jste během života získala vy a ani vaše nadání básnické. Každému je to holt určeno jinak ! Hlavní je, aby byl se svým životem člověk spokojen.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.