„Proč bych tam chodila, tu hru znám,“ odpověděla pětasedmdesátiletá Ivana své stejně staré kamarádce, která ji zvala do divadla.
„Protože je to jiné pojetí, jiné nastudování, jiné divadlo. Ty jsi viděla tu inscenaci před čtyřiceti lety, ale teď je jiná, prý velmi zajímavá. Nebo pojď na něco jiného. Co by tě zajímalo?“
„Byla jsem v divadle mockrát, nic nového a zajímavého mě tam už čekat nemůže.“
„Tak pojď do kina nebo na výstavu.“
„Prosím tě, vždyť je to všechno pořád stejné. Já se do kina a na výstavy nachodila za mlada až až.“
Ivana už ze svého života vypustila potřebu nechávat se překvapit, divit se, žasnout. Nejde jen o návštěvu kulturních akcí, ale stejně se staví k nakupování, k cestování, ke čtení. Podlehla pocitu, že je na světě tak dlouho, že už všechno prožila, poznala a nic ji nemůže překvapit. Tyto pocity se s vyšším věkem objevují často a jsou naprosto pochopitelné.
Jenže existuje také druhá skupina lidí. Ti, kteří stále hledají něco nového, něco co neznají, něco co je překvapí. A to nesouvisí s věkem, protože tito lidé jsou třeba v osmdesáti stejně zvídaví jako bývali ve třiceti.
Údiv a úžas jsou pocity, které jsou zdraví velmi prospěšné.
„Dobrodruh často prožívá úžas. Je to jedna z nejčistších forem štěstí, jakou si dokážu představit. Mám ten pocit rád. Žasnu často. Na cestách, při čtení, setkávání se s lidmi, při psaní, když cítím, že mi bije srdce, nebo když se dívám na východ slunce. Úžas mi připadá jako jedna z nejmocnějších sil, s nimiž se rodíme. Schopnost žasnout je jedna z nejkrásnějších existujících vlastností,“ napsal norský cestovatel a spisovatel Erling Kagge, jehož knihy se staly bestsellery. Jeho slova jsou velmi výstižná a možná by si je měli zapamatovat všichni lidé, kteří mají pocit, že je v životě už nic zajímavého nečeká, že dny jsou nudné a stejné. Takové pocity se projevují různě a zpravidla komplikují život těm, které postihují, ale i lidem z jejich okolí.
„Můj děda poměrně dlouho odmítal naučit se pracovat s počítačem,“ vypráví dvacetiletý Martin. „Stavěl se k tomu s despektem. Říkal, že nepotřebuje číst názory lidí, kteří na všechno nadávají a že zprávy si pustí v televizi. Nenacházel důvod, proč začít používat internet a nechtěl si nechat vysvětlit, co vše mu může do života přinést. Až jsem mu jednou ukázal stránky s úžasnými fotkami severské přírody. Vím, že dědu, rybáře, vždy lákalo jet do Skandinávie, že se rád díval na dokumenty ze severských zemí. Ukázal jsem mu, jak se dá dostávat ze stránky na stránku, jak nalézat stále nové odkazy na danou tématiku. Viděl jsem na něm, jak je udivený, jak se mu to líbí,“ vzpomíná.
Vše skončilo tak, že vnuk časem dědečka naučil s internetem pracovat, dal mu svůj postarší počítač a rodina se rozhodla, že mu bude platit internet. Pán po čase vnukovi poděkoval těmito slovy: „Byl jsem hloupý, zabedněný. Už jsem přestal chtít do života pouštět nové věci. Ty jsi mi díky těm fotkám a možnostem, co vše se dá na internetu najít, vrátil schopnost se divit, nechat se překvapovat. Vždyť já vlastně díky tomu na stará kolena virtuálně cestuji tam, kde jsem se vždy chtěl podívat, ale nebylo to možné.“
Neustále divení se a nasávání nových informací je spojené s dětstvím, dospíváním, mládím. Jenže to neznamená, že ve vyšším věku už člověka nemá nic překvapovat. Na jedné straně je výhodou stáří to, že člověk mnoho věcí prožil a tudíž se jen tak něčím nenechá zaskočit, na straně druhé to bývá na škodu, protože se jeho život stává stereotypní, bez vzruchů, bez překvapení.
„Mladý mozek dychtivě nasává nové informace. Starý mozek se s věkem stává apatický, protože si myslí, že už všechno zná,“ vysvětluje Dana Steinová, která se zabývá trénováním paměti. „Pokud ale stárnoucímu mozku nabídneme atraktivní informaci, neodolá. Celé trénování paměti spočívá v tom, že hledáme způsoby, jakou formou mozku naservírovat informace, aby po nich dychtivě skočil,“ dodává.
Právě lidé, kteří se věnují trénování paměti, chodí do různých kurzů, vzdělávají se, velmi často ve vyšším věku působí více svěže, než jejich stejně staří vrstevníci, kteří si už nic nového do životů pouštět nechtějí. Samozřejmě záleží na každém, jaký způsob života mu vyhovuje. Faktem ale je, že slova norského cestovatele a spisovatele o prospěšnosti umění žasnout, jsou vhodná k zapamatování. A mohou být třeba prvním krůčkem k tomu, jak žasnout zase začít. Třeba jen tím, že si člověk někdy přivstane a podívá se na východ slunce. Nebo v noci na hvězdnou oblohu. Třeba si přitom uvědomí, že takto žasnul kdysi dávno, se svou první láskou. A dojde mu, že je to pořád stejně silný moment, který v člověku vyvolává vzrušení, překvapení, prostě city. Tedy to, co člověk občas na dlouhé cestě životem někde poztrácí.
