Už jsem si zvykla netvrdit, že mě těžko něco překvapí, vzhledem k mému seniorskému věku. Opak je pravdou.
Na stará kolena si každý rok dopřávám alespoň jeden zahraniční výlet. A s ohledem právě na zmíněná kolena do vybraných destinací létém. Vloni jsem v rozmezí pěti měsíců letěla do Řecka, do Itálie a do Belgie. To se pak cestování vzduchem stane běžnou záležitostí a prvotně pociťovaná nervozita ustupuje standardnímu vnímání dopravy. V tomto případě odbavení, nezbytné kontrole zavazadel, prohlídce obchodů a nechutně vysokých cen za občerstvení v transitním prostoru (v Praze), nástupu do letadla, povinnému poučení o zacházení se záchrannou vestou, startu a vzletu. Pro mnohé už více než rutina.
Připravena na tento postup jsem jednoho dne v květnu v 16:45 postoupila až do tubusu, který spojoval letištní halu s letadlem mířícím do španělské Malagy. Po deseti minutách stání se z přední části fronty začala šířit informace, že se tankuje, proto cestující musí počkat. Dobrá, řekla jsem si, stane se, ale proč nám to neoznámili před nástupem? Konečně jsme se dočkali, fronta se pohnula, každý zaujal své místo, zapnul bezpečnostní pás, poskládal nohy a opřel se zády do sedačky. Z reproduktoru se ozval hlas kapitána. V jeho intonaci jsem zaregistrovala cosi rušivého. Kapitán si do mikrofonu povzdechl, použil slovo bohužel, což mi do běžného hlášení na začátku letu vůbec nesedělo. A měla jsem pravdu! Kapitán oznámil, že budeme mít hodinu zpoždění, protože čekáme na záložní posádku. Co to je? To jsou ti, kteří poletí z Malagy zpět? Nebo jsou to ti, kteří v případě infarktu současné posádky nastoupí na jejich místo? To se nám nezdálo. Tak jsme uvolnili pásy, protáhli těla a povídali si. Letadlem se nesl rozhovor v různých jazycích smíchaný se štěkotem, protože s námi cestovali dva malí psíci. Jejich pištění a poštěkávání ještě přiživovali kolemprocházející cestující vrhající na psy rádoby milé cukrbliky. Po půl hodině jsme si uvědomili, že s námi jedou i děti. Začala jim být dlouhá chvíle a svoji nespokojenost dávaly najevo zvyšující se hlasitostí svých poznámek. Zato skupině tří mladých Francouzů bylo zpoždění jedno. Letušky jim nosily lahvičky alkoholu a prázdné ani nestačily odnášet. Chlapci byli hovorní, hlasitě hovorní, závidět by jim mohly i pavlačové drbny. Mluvili jeden přes druhého, překřikovali se, smáli se a my litovali, že jim nerozumíme. Těšili jsme se, že je alkohol přemůže a během letu avizovaného na tři hodiny zmlknou. Velmi jsme se mýlili. Oni přemohli alkohol a mluvili i po vystoupení z letadla.
Po hodině čekání se opět ozval kapitán. Už po jeho prvních slovech mi bylo jasné, že jen tak neodstartujeme. Se vzdycháním se omlouval, že dorazili čtyři členové záložní posádky, a že čekáme na poslední dva. A jen tak mimochodem oznámil, že ve Francii je stávka leteckého provozu. Nespokojené povzdechy se šířily kabinou letadla, ale co jsme mohli dělat? Po dalších asi 45 minutách nám kapitán oznámil, že jsme všichni. Naše oddychnutí se záhy změnilo v povzdechy. Nad Francií se nelétá, a Řízení letového provozu zpracovává nové trasy pro čekající letadla, takže nevíme, kdy se dostane na nás. Ven nás nemůže pustit, protože kdyby dostal pokyn ke startu, cestující by zcela jistě nestačili nastoupit.
Tak jsme čekali. Dospělí, děti, mimina (ta naštěstí spala), diskutující Francouzi a jeden kňučící pes. Ten druhý asi spal. Dvakrát každý z nás dostal kelímek vody, ostatní občerstvení jsem si museli zaplatit. Vyjedli jsme téměř všechny zásoby, o vypití tekutých alkoholických se velkou měrou zasloužili tři Francouzi.
Po třech a půl hodinách čekání v letadle, kdy všichni letargicky rozvalení na sedadlech přemýšleli o tom či onom, jsme zaregistrovali pohyb. Bez jakékohokoliv upozornění od pilotů nebo letušek začalo letadlo rolovat na startovací dráhu. Nastal hukot jako v úle. Všichni jsme uklidili tašky do prostoru nad hlavami nebo kabelky pod sedačku, my sedící u nouzového východu jsme v rychlosti všechno nacpali nad hlavy a suše konstatovali, že kdyby letadlo spadlo, máme tu výhodu, že vyskočíme jako první. Morbidní humor nás doprovázel dalších několik stovek kilometrů nad zemským povrchem.
Co dodat? Trasa letu se kvůli objížďce (jak se to řekne v případě letadla?) prodloužila o 500 kilometrů a do Malagy jsme přiletěli téměř dvě hodiny po půlnoci. Do postele jsme ulehli po 3. hodině ranní. Po pár hodinách spánku nás čekal program prvního dne. A jako na potvoru pěší turistická procházka po úzkých chodnících soutěsky El Chorro.
Nevím, která překvapení na mě v životě ještě čekají. Byli jsme zvědaví, zda uspějeme se žádostí o odškodnění. Finanční satisfakce by byla velmi příjemná. Zacelila by negativní zahájení naší dovolené kvůli zpoždění letu, který nebyl zaviněn nepříznivými přírodními podmínkami. A jak jsme zvyklí, říkali jsme si, že se nám mohlo stát něco horšího – písečná, nebo sněhová bouře, teroristický útok, pták v motoru, srážka dvou letadel, … Takže „naše“ tři a půl hodiny strávené v uzavřeném stojícím letadle jsou proti například dvěma dnům stráveným v transitu bez možnosti odchodu asi jen jako procházka růžovou zahradou. Na zážitek s odletem jsme při objevování Andalusie už jen vzpomínali.
P.S. Odškodnění jsme se nedočkali. Po nastoupení epidemie, zrušení letů a drastickém snížení počtu cestujících jsme se s tím smířili.
