To, že si člověk není jistý, zda zamknul dveře nebo doma nenechal téct vodu, se stává občas každému. Potíž je v tom, pokud takto člověk uvažuje pokaždé, když z domu odešel. Pětapadesátiletý Kamil nedávno nechal ujet vlak z Ostravy do Prahy a vrátil se domů, protože si nebyl jistý, jestli je vypnutá ženhlička. Byla, protože minimálně týden nežehlil. Takže jel znovu na nádraží, odcestoval dalším vlakem a pak kolegům, se kterými měl v Praze schůzku, vyprávěl: „Jsem magor, ale přiznám se, že mám to zpoždění kvůli tomu, že se často vracím domů zkontrolovat, jestli tam něco nehoří. Specialitou je žehlička. Mám utkvělou představu, že jednou vyhoříme kvůli žehličce nechané v elektrické zásuvce.“
„A žehlíš často?
„Minimálně, většinu oblečení mám z materiálů, které se nežehlí.“
„Tak co blbneš?“
„Prostě blbnu.“
Psychologové tvrdí, že podobnými utkvělými představami, že je něco špatně, a nutností se vracet a kontrolovat, někdy v životě trpí až osmdesát procent lidí. U někoho je to přechodný stav, který prostě přejde. U někoho se vyvine ve vážný problém, který se nazývá obsedantně kompulsivní porucha. Nemusí mít jen podobu úzkosti, že se doma něco zlého odehrává. U někoho se projevuje naprostým strachem z toho, že musí použít veřejný záchod, protože je přesvědčen, že prkýnko je plné bacilů a on jen z přiblížení se k němu onemocní. Někdo jiný má třeba utkvělou představu, že nesmí sníst nic, co obsahuje lepek, přestože žádnou nesnášenlivost na lepek nemá diagnostikovánu a okolí mu říká, že jen podlehl současné módě odmítání všeho s lepkem. Jenže dotyčný se úplně rozsype strachem při představě, že to, co snědl, třeba lepek obsahovalo.
Obsedantně kompulsivní porucha patří k nejčastějším neurotickým potížím a u tří procent lidí má takovou podobu, že výrazně komplikuje život jim i jejich okolí.
Podstata je v tom, že se jim neustále vracejí určité myšlenky, které jim způsobují úzkost, strach a neklid. Oni se je pak snaží zahnat nutkavým jednáním, které psychologové označují jako kompulze nebo rituály. Typický příklad? Jedna šedesátiletá dáma se po odchodu z domova i třikrát po sobě vrátí a zkontroluje, zda jsou na sporáku utažená kolečka a neutíká plyn. Kroutí jimi, mačká je, v tu chvíli připadá jejímu partnerovi, že je blázen. Jenže ona si nemůže pomoct, prostě se tak ujišťuje, že jsou vypnuté. Pak odejde a vybaví se jí: ‚Co když jsem je tou kontrolou naopak nevědomky otočila a plyn uniká?‘ Takže se vrátí znovu a vše se opakuje.
Nejedná se o zapomínání spojované s vyšším věkem. Tyto případy se týkají lidí všeho věku, velmi často právě těch mladých.
„Pokud jsme neustále v napětí, bojíme se a vyhodnocujeme situace neadekvátně, je to problém. Pokud tyto pocity přetrvávají i poté, kdy situaci zkontrolujeme a vidíme, že je vše v pořádku, naznačuje to, že naše psychika není v kondici,“ uvedl psycholog Jan Kulhánek. Potíž je v tom, že je obtížné rozlišit, kdy jde o roztržitost, o zapomenutí a kdy o poruchu.
„Manželka a děti se mi smály, myslely si, že přeháním, ale já opravdu svého času měl panickou hrůzu z toho, že budu muset někomu podat ruku. Já měl představu, že každý trpí nějakou nemocí a já ji dostanu. Jenže mi nikdo nevěřil, že mě to opravdu trápí, mysleli, že přeháním, žertuju, dělám se zajímavý. Až mi kamarádka doporučila psycholožku a ta se mnou všechno v klidu rozebrala. Řekla mi, že podobný problém má více lidí a pracujeme na tom, abych vše zvládal,“ vypráví osmatřicetiletý David, který měl kvůli svému problému potíže v práci. Velmi často jedná s lidmi, takže se jaksi předpokládalo, že jim podá ruku. On jim ji podal, ale pak si ji, přímo před jejich udivenými zraky, postříkal dezinfekcí. Někteří se, pravda, poněkud urazili.
Někteří lidé dokonce kvůli této poruše berou antidepresiva, jiným stačí, když narazí na dobrého psychologa, který jim poradí, jak s potížemi bojovat.
„Je to velmi nepříjemný stav,“ říká Monika Plocová, která vede sanatorium na léčbu závislostí. „Někteří lidé se vracejí i zdaleka do bydliště, aby zkontrolovali byt. Před odjezdem ho procházejí a kontrolují třeba i v řádu hodiny. Když provedou tento rituál, úzkost na chvíli pomine. Jenže pak se navrací a prohlubuje bludný kruh myšlenek a rituálů, který vyúsťuje v silné záchvaty. Postižený člověk si uvědomuje, že jeho myšlenky jsou nesmyslné, přesto se jim podvoluje a nedaří se mu jim čelit.“
Pro někoho je pozorovat takového člověk úsměvné. Někoho to časem začne rozčilovat, protože každá cesta z bytu na chalupu se v pátek večer mění v peklo, neboť jeden člen rodiny hodinu prochází byt, kontroluje, zda jsou všechny spotřebiče vypnuté, a když pak konečně nasedne do auta, zase vystoupí a jde vše zkontrolovat znovu. Ano, to je typické chování člověk s obsedantně kompulsivní poruchou. Není dobré se mu smát ani mu nadávat. Má prostě poruchu.
