Pan N. N. (Nikdy Neprohrávám) není tak řídký jev, jak byste si snad mysleli. Napsal jsem tento text na konci roku 2017 a říkal si, že jej nikdy nepoužiju. Ale teď mi to nedá. Jen chci ještě zdůraznit, že to není text zaměřený speciálně na politiky (ty používám jen jako příklady, protože je všichni dobře známe).
Kde se pánové N. N. vyskytují? Potkáte je všude. V manželství, na pracovišti, v politice. (Doufám, že ne ve vašem manželství a na vašem pracovišti.) Neumím odhadnout, kolik jich je. Nacházejí se také v různém stupni rozvinutosti a žádná studie o nich provedena nebyla. Ale v Česku jich jsou jistě tisíce.
N. N. mezi námi
Jsou to většinou muži (o ženách N. N. nevím, avšak asi taky existují). Prožívají život relativně uspokojivý, protože vždycky jdou na jistotu. Často jsou opatrní, závislí na mínění svého okolí. Chytře se snaží přidat se včas k pozdějšímu vítězi. Nejen v hospodě, ale třeba i ve volbách. Snaží se prostě plout s proudem, nevyčnívat a neexperimentovat, aby se náhodou nespálili. Znemožnit se by pro ně byl příliš bolestný zážitek. Když nemohou vyhrát, tak se raději nezúčastní. Většina z nich raději nepodniká (mohli by neuspět). Vyzvete-li je k něčemu, co má nejistý výsledek, tak vám zdůvodní, proč nepřijdou. Možná dávají přednost kolektivním sportům (kde se mohou schovat) před individuálními, kde je porážka jasně patrná. Při fotbale faulují tehdy, když se rozhodčí nedívá. Když fandí, říkají v případě vítězství „Vyhráli jsme“, kdežto v případě porážky říkají „Prohráli“ (nikdy „Prohráli jsme“). Jsou to lidé, kteří nikdy nepoznali (protože NIKDY NEUZNALI) porážku. Chybu. Vinu.
Vždy všechno vědí nejlíp. Když v diskusi nevědí, kudy kam, změní téma a začnou o něčem jiném. Také vinu svalí na druhého a jsou dokonce přesvědčení, že to je tak spravedlivé, a ne-li spravedlivé, tak aspoň výhodné. Jel jsem jednou s takovým pánem v autě a přijeli jsme k přejezdu, na němž byly dole závory. V této situaci řidič N. N. jadrně pronesl: „Debilové!“ Právě zažil porážku (tak to vnímá – totiž nemohl jet dál).
Jejich neotřesitelné pravdy a sebevědomé názory se objevují hlavně u nich doma nebo na pracovišti, čili v poněkud intimnějším prostředí. Mají-li v práci jakékoli vedoucí postavení (třeba i mistr), uplatňují je s plnou vážnosti, nekompromisně, autokraticky (což neznamená, že každý autokrat je naopak vždy panem N. N.). Ani v manželství neuznávají, že zrovna nemají pravdu či že jejich návrh byl špatný. V případě potřeby si svou údajnou pravdu vykřičí nebo vybijí. Některé manželky asi vědí, o čem je řeč.
Jestliže prohrají, interpretují to jako neprohru. Podléhají autosugesci (pevně věří tomu, že se chovají správně, případně spravedlivě). Mají o sobě vysoké mínění. Běžnými lidmi opovrhují, protože ti nevědí, co je nejlepší a neumí si to zajistit.
Pan N. N. je nadsamec. Nekompromisní vůdce stáda (např. rodiny nebo národa). Slabší členové k němu vzhlížejí, okouzleni jeho silou a sebevědomím.
Pan N. N. se nemusí chovat hystericky, to rozhodně ne. Má však s hysterikem společné to, že musí lhát (aniž si to uvědomuje). Spíš bychom měli říct, že trpí konfabulacemi. To je zkreslování vzpomínek a soudů o realitě. Nemusí být nijak promyšlené, propracované, avšak dotyčný si je jistý, že jsou pravdivé. To je ovšem živná půda pro neotřesitelnost jeho názorů.
Má vždycky pravdu. Zdá se, že tento rys se u něho vypěstoval výchovou už v dětství a určitě bylo důležité, jak se chovali jeho rodiče. (Škoda, že o dětství těch pánů nemůžeme dnes už nic zjistit.) Odhaduji, že v útlém dětství zažíval tento člověk pocity studu a nedostatečnosti (což zpravidla vyvolávají rodiče) a to vedlo k vytvoření obranného postoje, který zatemnil vlastní slabiny, takže je jedinec už nevidí a neprožívá. S pubertou již u něho dochází k plnému rozvinutí sebestřednosti, k přezíravosti vůči okolí, možná i k pocitům výjimečnosti. Tito lidé však nejsou prázdní náfukové, mohou to být lidé velice schopní, šikovní, podnikaví. Určitě vůdčí osobnosti (minimálně v malých skupinách, jako je rodina nebo pracovní kolektiv).
Nemá problém přivlastnit si cizí názor nebo návrh. Nemá problém zabrat cizí majetek. (I organizovaně, jako po roce 1948.) Bez zaváhání vám bude tvrdit, že něco bylo v minulosti jinak, než my ostatní víme. I když potom pochopí, že svou lež neuhájí, tak nepřijme pravdu. On jednoduše bude mlčet. Přestane komunikovat. Typické je pro něho klukovské zapírání (i po usvědčení ze lži).
Pan N. N. běžně fauluje a pak se hádá, že nefauloval. Smysl pro humor má malý, každý vtip podezřívá, že jej ohrožuje. Nerozumí tomu, že se něco nemá dělat. Proč, když to udělat jde nebo to aspoň jde zkusit? Snaží se dodržovat formální pravidla, jakousi „literu pravidla“, ale neustále překračuje smysl toho pravidla. Neustále pokouší hranice přijatelného. Někdy vyniká jako sebestředný hulvát (zvlášť přímočaře jako hulvát se chová k ženám). Leč umí si uvázat kravatu a říct tři souvislé věty, a tak nejdřív vypadá jako slušný a normální člověk. Typickým indikátorem je neschopnost milovat jiné. Proto také jeho chováním okolí trpí, není-li samo tvořeno zcela poddajnými citovými podržtaškami, anebo podobně chladnými despoty.
Obraz světa musí mít ve své hlavě zjednodušený, zcela uspořádaný, nejlépe černobílý. Přesně ví, co je dobře a co špatně. Každé špatně je absolutně špatně. On sám je však neomylný. Má totiž zbytnělé sebevědomí (nikoliv svědomí). To je horší než zbytnělá prostata nebo chronický výlev testosteronu. Běda, když se pan N. N. dostane s tímto viděním světa (a sebe) do funkce – v práci nebo v politice. Téměř jej nelze vystrnadit, a to jednak proto, že neuznává žádnou pravdu než tu svoji a umí si ji (většinou arogantně) hájit, a jednak se umí obklopit přikyvovači, kteří jej chrání a přitom utvrzují v jeho neomylnosti. Z této funkce škodí ostatním (spolupracovníkům, příp. celému národu), avšak nevědomky, neboť má zkreslené vidění sebe, svých předností i svých negativních vlastností.
Jak mě upozornila kamarádka, tak manželka pana N. N. se ještě může bránit pochlebováním, přitakáváním, podbízením, a přitom s N. N. nenápadně manipulovat. Ale v rozsahu celé země to dost dobře možné není, protože vždycky se najde někdo (opozice), kdo to monarchovi kazí a naschvál vystupuje proti němu.
N. N. v politice
Určitě znáte alespoň několik pánů N. N. i mezi známými politiky. Miloš Zeman, Jiří Paroubek, Andrej Babiš, David Rath. Taky Donald Trump a další, možná i V. Putin. A chcete-li „nepolitika“, tak třeba dříve populární fotbalista Tomáš Řepka. Někteří jsou ve vězení, někteří tam budou a někteří tam nikdy nebudou. V článku však nemluvím jen o politicích, jde hlavně o navenek nenápadné spoluobčany, kteří žádné veřejné funkce nemají. Do úplného opovržení nebo do vězení se nedostanou třeba proto, že ještě mají cit pro nepřekročení hranice společenské a právní únosnosti a že včas hodí zpátečku, aby svou dosud skrytou agresivitu nebo zášť nepřehnali.
Domnívám se, že mezi pány N. N. je zvlášť velký počet narcistních psychopatů, není to však totéž. Co mají společného? Lidé postižení oběma poruchami neumí prohrávat a neumí odpouštět. Trpí (či spíš jejich okolí trpí!) velikášstvím. Cílem chování narcistního psychopata (nejde jen o D. Trumpa, příklady máme i doma) je často pomsta a zadupání protivníka do země, což pro pana N. N. nebývá typické. Liší se i tím, že narcistní psychopat se vpodstatě paraziticky přisaje na někoho jiného (na manželku, na firmu, příp. na celý národ), kdežto pan N. N. si prostě jde svou jedinou cestou a chce být panem Dokonalým. Avšak jak říkám, často se to seběhne do jednoho balíčku vlastností.
Typická poselství, která se zjevně nebo skrytě nacházejí v projevech pánů N. N., jsou: „Se mnou budete v bezpečí.“ – „Já vím, jak na to.“ – „Bude líp.“ – „Přišel jsem, abych v tom udělal pořádek.“ – „Tuhle zemi dáme dohromady.“ Často se však syndrom N. N. pojí s dalšími vlastnostmi, například s agresivitou, vzteklostí, nepřátelstvím. Ty pak musí být šikovně maskovány (podobně jako pomstychtivost).
Ten člověk vám s vážným výrazem anebo s poťouchlým úsměvem zalže nos mezi očima. Ne a ne a ne, takhle to nebylo. Nevěřícně kroutí hlavou nad vašimi důkazy. Jejich sebevědomí a tah na bránu z nich dělá rozené vůdce lidových mas. ... Jeho stoupenci zažívají nadšení, „jak to nandal“ svým protivníkům, jak je zesměšnil. Fandí mu za všech okolností a nejsou ochotni naslouchat názorové protistraně. S ním mají konečně pocit jistoty. Vůdce je ochrání a zabezpečí. (Platí rovněž pro D. Trumpa, a rovněž nejenom…)
Veřejnost pošle politika N. N. do politického hrobu, ale on se klidně vynoří jinde. Soud ho odsoudí, ale on rozsudek neuznává. Novinář jej přistihne při lži, ale on se mu vysměje nebo na něj zaútočí (jen slovně nebo intrikou). Od jeho velikášství je ale někdy jen krok k mesiášství, k přesvědčení, že umí vést (národ nebo aspoň rodinu) nejlépe. On ví, co a jak národ potřebuje, a také mu to zařídí (ať národ chce nebo nechce). Moc by se mu hodil režim diktatury. Demokratické žvanírny ho zdržují od práce. Pravidla mu komplikují jeho přirozené chování. Zákony, které jsou k smíchu a pro blbce, ho nemohou zcela zastavit. On je jako Nejsvětější trojice trojjediný: je současně vládou, zákonodárcem i soudcem. Nikoho dalšího nepotřebuje.
Nemůžeme říkat, že morálka pana N. N. je pokleslá, pokřivená nebo špatná. Ona je jednoduše posunutá, pan N. N. považuje za morální to, co je pro něho výhodné. Nikdy ho nepřesvědčíte o jeho chybě, o jeho nepravdě, o jeho vině. Nelze jej převychovat. Musíte od něho buď utéct, nebo ho zničit. Útěkem zde rozumím i rozvod a zničením i volební porážku. Ale on se nezmění a možná za čas opět někde vykvete jako bodlák. Přitažlivý na pohled, avšak nekompromisně bodající všechny v okolí.
Co si počnout s panem N. N.?
Co dělat, když vám pan N. N. zkříží cestu životem? Možností máte více: Můžete rychle utéct, vyškrtnout si ho ze života. Můžete trpně snášet jeho fanfarónsko hulvátské chování. Můžete jej i s jeho chováním, životními hodnotami a způsobem myšlení plně přijmout a dělat mu roztleskávače. Je-li veřejně činný, můžete proti němu kandidovat (zvlášť, jste-li sám panem N. N. J) nebo ho u soudu žalovat anebo aspoň svým veřejným projevem (např. demonstrováním) upozorňovat normální lidi, že je tady něco špatně.
