Pryč je doba, kdy lidé prožili celý život na jednom místě, kdy pohromadě či v blízkosti žilo několik generací. Nyní je velmi časté, že lidé odjedou studovat či pracovat do zahraničí a už tam zůstanou. Založí rodinu. Výsledek? Jejich rodiče mají pocit, jako by vlastně vnoučata ani neměli. Vidí je jednou do roka, mnohdy ani to ne. Kontakt probíhá přes telefon, přes skype, posílají si maily. Pro mnoho seniorů je to problém, který dobře vystihuje pětašedesátiletá Libuše z malého moravského města: „Na jedné straně jsem ráda, že se syn usadil ve Spojených státech, vede se mu tam dobře, má tam dům, dobrou práci. Na straně druhé je výsledkem, že své dvě vnučky téměř neznám. Když se narodila první, odjela jsem k nim na dva měsíce. Když se narodila druhá, jela tam máma snachy. Pracuju sama na sebe, nemůžu si dovolit vzít si dlouhé volno a odjet tam znovu. I když mi syn zaplatil letenku, byla to pro mě tady citelná finanční ztráta a navíc nemůžu klientům na tak dlouhou dobu odjet. A jet do Bostonu na krátkou dobu je samozřejmě nesmysl.“
Výsledkem je, že svou mladší vnučku zná jen z fotografií a videí, které s mladými sdílí přes internet. Starší vnučka, kterou viděla jen jako mimino, už má tři roky a Libuše má strach, že s ní vlastně nikdy nebude mít vztah jako správná babička. „Jsem pro ni paní, která na ni občas mluví a mává z obrazovky počítače,“ uzavírá.
Takových babiček a dědečků na dálku má spousta dětí. Berou to jako samozřejmost, nic jiného nepoznaly.
„Málokdo si uvědomuje, jak se rodinný život v průběhu jedné či dvou generací změnil. Zatímco v dobách Rakousko-Uherského mocnářství bylo soužití dvou, tří ale i čtyř generací naprosto běžné nejen na venkově ale i ve městech, ve druhé polovině dvacátého století se v Československu stalo bezmála raritním,“ říká architekt Jan Rampich, které se tématu soužití generací často věnuje. Velmi málo se jemu i jeho kolegům stává, že by lidé žádali o návrhy domů pro více generací. Mnohem častější je, že senioři zůstanou sami ve velkém domě, jejich děti se odstěhují a založí si rodiny někde úplně jinde. V lepším případě někde jinde v Česku. V horším případě v zahraničí. Jenže s tím slovem „horší“ je třeba zacházet opatrně.
„Nemůžu dceři vyčítat, že je ve své profesi dobrá, když jsem ji k tomu celý život vedl. Vzbuzoval jsem v ní pracovitost, touhu něco dokázat. Takže je teď manažerkou v mezinárodní farmaceutické firmě. Cestuje po světě, vydělává velké peníze a nedávno se usadila na venkově kousek od Londýna. Má fajn muže, dva syny. Jenže já je znám jen přes počítač. Sice mi pořídila perfektní počítačové vybavení, obraz i zvuk je skvělý, ale přiznávám, že více by mě bavilo, kdybych kluky mohl vzít do lesa než se na ně večer koukat na monitoru jak večeří v luxusní jídelně. Párkrát jsem za dcerou byl, ale cestování mě už zmáhá, mám potíže s klouby. Tak jsem vlastně zůstal sám,“ vypráví sedmdesátiletý Miloš z Ostravska. A jedním dechem dodává: „Nestěžuju si. Byl bych blázen, kdybych dceři takový život nepřál. Jen je mi líto, že si těch kluků vlastně neužiju. Já za svým dědou zaskočil několikrát do týdne, bral mě na ryby, seděli jsme spolu v dílně. Bydlel ve vedlejší ulici a sehrál v mém životě výraznou roli. Já už takovou sehrát nemůžu.“
Zahraniční vnoučata velmi často výrazně mění život seniorů. Mnozí se právě kvůli nim naučí cizí jazyk, pokud mají vnoučata otce či matku cizince. Mnozí se kvůli vnoučatům v cizině naučili využívat moderní techniku. Umí psát maily, skypují, jsou na sociálních sítích, dokáží výborně zpracovávat a sdílet fotografie.
„Pro některé seniory je to motivační. Když se jejich vnouče narodí třeba v Americe a rodiče ho neučí česky, mnozí senioři se intenzivně začnou učit anglicky. To není na škodu. Je hodně případů, kdy se lidé stali ve vyšším věku aktivní právě kvůli tomu, že mají rodinu v zahraničí,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová.
Vnoučata v cizině jsou přesnou ukázkou situace, na které se dá najít hodně negativního i pozitivního. Takže je na každém člověku, jak se s ní vypořádá, jak k ní přistoupí. Může přinést smutek a pocit osamění stejně jako příležitost učit se něco nového a cestovat.
