Dcera se vracela před lety tramvají plnou lidí domů z práce, sedla si na jediné prázdné místo vzadu, zírala z okna a náhle si všimla, že starý pán sedící naproti ní si ji upřeně prohlíží, ba co víc, vůbec z ní nespouští oči. Znejistěla a zpytovala se, cože má na sobě špatně. Pán to po chvíli už zřejmě nevydržel, naklonil se k ní a povídá nahlas na celou tichou tramvaj: Slečno, nezlobte se, ale já vám to musím říct…vy jste celá Božena Němcová zamlada!
V tu chvíli se jako na povel všichni v tramvaji otočili a jali se dceru prohlížet, aby zjistili, co je na tom výroku pravdy. Dcera zrudla, kde mohla, a přála si propadnout se v tu chvíli sto sáhů pod zem.
Tedy nevím, jak na to ten pán přišel, nejsme šlechtického rodu a všichni naši prapředci spíš pro šlechtu dřeli na poli. Navíc já ve škole jednou malovala portrét paní Boženy podle portrétu Švabinského do kulturního deníku, a to bych snad zjistila už dávno, že máme doma Boženu.
Dcera neunesla tíhu okamžiku a na další zastávce vyskočila z tramvaje a došla domů pěšky. Doma mi líčila barvitě celý proces a já ji uklidňovala, že starému pánovi se holt líbila a chtěl jí tímto polichotit. Dcera se durdila, že přece není žádná Božka a že Babičku přečetla jen z donucení, a já jí oponovala, že to je přeci vyznamenání a ne žádná ostuda být podobná spisovatelce přímo národní ! A pak jsem dodala, abych ji trochu podráždila: Počkej, dej tu hlavu takhle...a víš, že měl vlastně pravdu ? Ty vlasy…ten pohled…!
A pak jsme dostaly záchvat smíchu, nevím, jestli jste to zažili někdy taky – smějete se tak, že to přejde až do hysterie, skončíte na zemi a držíte se za břicho a pak už jen hýkáte a skučíte…tak tohle se stalo nám a já z té země přerývaně vykřikovala: Tak…jááá…jsem po..ro..dila náárodu druhou Boženu Něm..coo..vo..ouuu a dozvím se to a a a ž po..vosumnácti léééteech !!! J