Spočítáno, potvrzeno: Single senioři trpí
Ilustrační foto: pixabay.com

Spočítáno, potvrzeno: Single senioři trpí

25. 6. 2019

Samostatně žijící žena v nájemním bytě, která je v penzi. To je v současnosti nejohroženější lidský druh. Jinými slovy, jedná se o skupinu lidí, která žije v chudobě. Až osmdesát procent ze svého důchodu dávají na nájemné. Na život jim nic moc nezbývá.

Problému, o kterém se dlouhodobě mluví, se nyní věnovala Rada seniorů ČR a Statistický úřad. Spočetli, že v nejhorší pozici se ocitají osamělí důchodci ve čtyřicetimetrovém bytě v Praze s tržním nájemným, což je přes sedmnáct tisíc měsíčně včetně poplatků za energie a vodu. Přitom běžná penze ženy je podle České správy sociálního zabezpečení dvanáct tisíc tři sta korun, u muže o dva tisíce více. Jestliže se tedy člověk ocitne v nájemním bytě sám, když například ovdoví, je to malér jako hrom. Přestěhovat se? Kam? Obce v majetku žádné levné byty pro sociálně potřebné nemají nebo jich mají minimum.

„Situace, jaká je například v Praze, není v jiných zemích v Evropě obvyklá. V Praze si už senioři bydlení v pronájmu prakticky nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich důchod,“ uvedl Zdeněk Pernes, který vede Radu seniorů ČR.

Někteří lidé mají štěstí, že jim pomáhají příbuzní, jiní s zažádali o příspěvky na bydlení. Je však mnoho takových, kteří se dostali do této obtížné situace a neumějí si s ní sami poradit. „Zpočátku mi bylo trapné jít si žádat o příspěvek na bydlení. Připadala jsem si jako žebrák. Celý život jsme s manželem poctivě pracovali. Já přece nemůžu za to, že manžel zemřel, že už nájemné neutáhnu. Nemůžu ani za to, že jsme kdysi dostali byt v domě, který byl zabaven za komunistů majitelům a pak jim byl v restituci vrácen. Já považovala za správné, že dům dostali zpět. Jenže pak nám pořád nájemné zvedali, my nevěděli kam jít, tak jsme to nějak táhli. Jenže už to neutáhnu. Ale já přece za to nemůžu, já celý život pracovala a snažila se nikomu nebýt na obtíž, po nikom nic nechtít,“ vypráví jednaosmdesátiletá Ludmila, která se dostala do typické situace. Manžel jí zemřel, její jediná dcera také, ona sama nájemné ze své penze neutáhne.

Stát měsíčně vyplácí více než padesát pět tisíc příspěvků na bydlení do domácností, kde je alespoň

jeden z jejich členů v penzi. „Senioři nejsou zvyklí žádat o pomoc, berou to jako své selhání. Mnozí se stydí jít si o příspěvek na bydlení požádat,“ uvádí předseda sdružení Život 90 Jan Lorman. Totéž nedávno potvrdil i Milan Krček z Občanského sdružení majitelů domů. „Slyšel jsem, že někteří senioři se stydí využít možnosti brát příspěvek na bydlení. Snažíme se majitelům domů říkat, aby seniorům, kteří jsou u nich v nájmu, vysvětlovali, na co mají nárok a pomáhali jim, pokud se ocitli v těžké situaci,“ uvedl.

Situace je opravdu velmi vážná. Poslední údaje, které shromáždila Rada seniorů ČR ukázaly, že v Praze žije v pronájmu přes třicet tisíc single seniorů. Přitom bytů s nízkým nájemným, které jsou určeny primárně seniorům, je v Praze necelých šest set a ty jsou samozřejmě obsazeny. Zkrátka se projevuje, že se obce v rámci privatizace zbavily řady svých bytů, prodaly je soukromým majitelům a nemyslely na sociálně slabé.

Tento problém neřeší jen senioři v Praze, ale také v Brně, ve Zlíně a dalších městech. Situace se stala tak vážná a rozšířená, že se snad konečně nastává doba, kdy se začne řešit. Jedním z návrhů je stanovení jakýchsi cenových map, podle kterých bude určena maximální výše nájemného. Například bude jasné, že zatímco v centru Prahy budou vždy nájemné vysoké, v některých jiných částech by mohlo být úředně dáno, že tak vysoké být nesmí. Dalším řešením je zahájení výstavby levných bytů, jenže zatím to vypadá tak, že developeři mají  zájem stavět byty luxusní, takové, které si mohou dovolit dobře vydělávající mladí lidé.

Za problémem se skrývají tisíce jednotlivých osobních příběhů, které zřejmě zůstanou veřejnosti navždy skryty. Příběhů o tom, jak staré dámy neuvěřitelně šetří na jídle jen proto, aby mohly zaplatit nájem a zůstat v bytě, na který jsou zvyklé. Ve srovnání s tím, kolik mnohé mladé rodiny dají za jídlo a pak ho polovinu vyhodí, není pochyb o tom, že mezi námi žije velká skupina lidí, která se ocitla za hranicí chudoby. A ti lidé na své situaci nemají žádný podíl, žádnou vinu. Provinili se jen tím, že přirozeně zestárli, už nemohou vydělávat a ovdověli.

ovdovění senioři
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Novotná
Ono se situace s bydlením řeší jinak, když žije člověk delší dobu sám, než když jeden zemře v 80 letech. A počítat v 65 letech s tím, že jeden z nás odejde a stěhovat se někam do 1+kk z dvou-tří pokojového bytu, je nesmysl. Myslím si, že dvoupokojový byt pro jednoho není žádný přepych. Já jsem se odstěhovala z 3pokojového do jednopokojového, když mi odešly děti z domova. Taky paní majitelka zvyšovala nájem neúměrně kvalitě bytu. A kdybych měla víc peněz a našla byt v osobním vlastnictví 2+1, brala bych ho všemi deseti.
ivana kosťunová
Sohlasím
Zorka Horká
Naprostý souhlas Jano. Nechápu smysl článku a hraběcí rady už vůbec ne.
Jana Kollinová
Děsím se toho, že některý skutečně trpící senior si přečte název článku. Lituji, je brutální a necitlivý.
Jana Kollinová
Každý senior je jedinečný, má jiné finanční nebo rodinné zázemí a každému se může stát, že z harmonického partnerského soužití se stane singl seniorem. Nesouhlasím s názorem, že osamělost zabíjí. To by neměl tvrdit ani amatérský sociolog, pokud nechce svého klienta skutečně dostat na dno, je to neprofesionální a destruující. Někdo je singl celý život a musí přiměřeně svým příjmům přizpůsobit vydání, pokud nechce skončit pod mostem. Někdo ovdoví a dostane se do tak ničivého stavu, že potřebuje lékařskou pomoc a pokud najde s pomocí lékaře světlo na konci tunelu, třeba v garsonce mimo střed města, zestárne tak jako tak a dokáže stárnout důstojně. K čemu je dobré vyprávět singl seniorovi mimo reprodukční období, že je dobré mít děti a dobré vztahy s nimi. Děsím se, že je to opět nějaký výzkum názorů seniorů - sběrný koš?
Olga Škopánová
Paní Kopecká naprosto s vámi souhlasím.
Eva Kopecká
Podle pana Čepelky by se tedy člověk, kterému nevyhovují vztahy s partnerem či jeho rodinou, měl tohoto způsobu života držet zuby nehty, aby jednou nezůstal sám? To snad ne...? Jinak člověk samozřejmě musí myslet na to, jak to s ním bude za deset, dvacet let. A každý by se měl přičinit měl podle svých schopností o to, aby šel do té poslední dekády života s nějakou tou jistotou. A s pocitem, že udělal, co mohl. Jasně, že nežít single v Praze ve vlastním - tam se musejí problémy předpokládat. Ohánět se tím, že jsem celý život poctivě pracovala, je sice hezké /ono to dříve ani totiž jinak nešlo, každý svou práci mít musel/, ale na to nikdo neslyší. Co je majiteli domu po tom, jaký důchod berou jeho podnájemníci? jemu to je jedno. Situací, kdy si za tohle člověk skutečně může sám, vidím ve svém okolí několik. 45 letá známá prodá byt, řekne si, peněz dost, co to budu řešit, nějak bude, a jde do pronájmu. Prachy se tenčí, koupí 1+1, bohužel je /ne díky zdravotnímu stavu/ k tomu, mít trvalé zaměstnání taky tak nějak volnomyšlenkářská, není divu - problémy s neplacením, takže narůstá dluh na vlastním bytě, takže opět situace, co dál. A dostane úžasný nápad: byt prodám, ale budu chtít, aby to někdo koupil i se mnou. Mělas to zapotřebí? Odpoví vám něco v tom smyslu, že ten její vlastní byt byl na blbém místě a byli tam blbí lidé. Druhou otázku jsem nepoložila. Protože ona asi naráží na blbce pořád. Když nikde nevydrží. Ani bydlet, ani pracovat. Další dáma ve stejném věku prodala svůj byt, nastěhovala se do domu k mužovým rodičům, a ono to jaksi nedopadlo. Nechá se vyplatit /poměr k práci stejný jako u té první známé, tady chvíli, tam chvíli, ono něco na tom, aby se švec držel svého kopyta, bylo asi vždycky, taky docela drahý pronájem, taky se prachy výrazně ztenčily, a obě dámy navíc měly děti, které s k té práci nijak extra nepřilnuly a volily stejný postup, žít v pronájmu a ne s matkou, jak může taková další adeptka na trpícího seniora dopadnout? Ona na to bydlení a živobytí asi nebude mít, a to nejsme v Praze....Mít svou práci a mít své bydlení - od toho se podle mě odvíjí zdárný nástup ke stáří.....A taky mít kuráž do života. Další mé dvě známé, obě rozvedené před padesátkou, a obě s úplně rozdílným přístupem. Jedna vyplatila, druhá vyplacena byla, jedna ještě zvládala pomoci dětem, druhá se jen litovala, jak dopadla, jedna bere ten single život jako další šanci a výhru nad sebou samou, že se dokázala osamostatnit, druhá to bere jako životní prohru, že zůstala sama....Bohužel každý z nás může zůstat sám, a to nejen díky úmrtí partnera, ale taky díky nečekanému rozvodu. Málokdo má ten život celý bezproblémový a každý si nějakou tu starost musí odžít a postavit se k tomu a neutíkat od problémů....
Olga Škopánová
Pan Čepelka má naprostou pravdu a navíc jsou muži. kteří si myslí kdovíjak nevyhráli když se jim podaří neplatit na děti výživné neuvědomují si že ve stáří se jim všechno vrátí. Pak ze sebe dělají chudinky a nadávají na nevděčné děti.
Oldřich Čepelka
Samostatně bydlící senioři je obrovský problém pro mnoho z nich, kvůli penězům. Ještě horší je však kombinace s osamělostí. Vím o příapdech, že ti lidé nemají nikoho blízkého. Někdy si to dokonce i sami z větší části zavinili. přitom člověk potřebuje v každém věku pohlazení (i symbolické), pohled do očí, projevení zájmu, ubezpečení, sdílení smutku i radosti atd. Osamělost zabíjí. - Nejlepší životní taktika asi je: Nikdy si nezpůsobit samotu, raději se sklonit, překousnout to. pěstovat dobré vztahy s příbuznými a sousedy. A nejlepší je mít děti a ty dobře vychovat, takže se vracejí i s vnuky a pečují o člověka, když už sám nemůže. Ale mnoho lidí si to v životě neuvědomí, volí např. rozvod a útěk, ačkoliv nemají dobré náhradní řešení. Je mi jich líto.
Eva Mužíková
Bydlela jsem v bytě 3+1 na vesnici několik let sama, zbytečné metry a vydané peníze. Přestěhování do 1+kk, sice nájemní ale ve městě se vším pohodlím. Nájem 6.200,-kč + 570kč,- záloha elektřina. Mám auto, TV, internet, mobil, úrazové pojištění, penzijní spoření, papoušky a několik pravidelných léků - tlak a alergie.... To vše mne stojí okolo 10.000,-kč měsíčně. Ostatní výdaje - jídlo, oblečení, ošacení a jiné drobné radosti ze zbytku pořídím, ještě se mi daří sem tam i něco dát stranou..Spoustu výdajů bych mohla zrušit, / auto, internet, papoušci, pojištění, spoření, TV /..ušetřila bych. Ale proč? To bych asi spokojeně nežila, třeba zrovna ten internet, auto a kámoši papoušci by mi moc chybělo.. Takže takto si " stelu, takto ležím " já.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.