Dá jim to spoustu práce a nervů lidi přesvědčit, až se jim někdy divím, kde berou tu energii a že se na báby a dědky nevykašlou. A tak se nám tady objevila studentka vysoké školy oboru keramiky z Plzně, která potřebovala do své diplomové práce zkušenosti seniorů. Její diplomka je zaměřena na ilustrování kazového porcelánu, který porcelánka vyhazuje a ona by malou část tímto projektem ráda zachránila.
Neměly jsme tušení, do čeho lezeme. Měly jsme mlhavou představu, že jí povyprávíme nějaký zážitek z dob dávno minulých a ona si z toho něco vybere a na porcelán to ztvární svým uměleckým talentem. Nikdo z nás, které přišly, neumí malovat, ale prý to není třeba, jde o příběh z našeho dětství, vzpomínky na rodiče a prarodiče, povolání a děti nebo vnoučata, případně současnost. No, paráda. Někdo z přítomných nadhodil, jak jsme my nebo naše děti chodily na lampionové průvody s obyčejnou svíčkou a různými tvary lampionku, jak některé krásně shořely apod (což dneska není myslitelné, že). Nicméně, jako děti jsme měly rády prvomájové průvody, to až později, v dospělosti, když se muselo, se nám to začalo zajídat.
A tak jsem si vzpomněla na náš alegorický vůz – žebřiňák tažený koňmi, který jsme vyzdobili spolu s dospělými větvemi z břízy a my děti na ně navázali fábory z krepového papíru. Stejně tak opentlil soused své valachy a vydali jsme se v radostné náladě do průvodu do města (to ještě nebylo JZD). Za vydatného povzbuzování organizátorek jsem nějak namalovala vyzdobený žebřiňák a prý dobrý – no nevím, koně jsem nechala pro jistotu ve stáji.
Ale ten žebřiňák ve mně vyvolal vzpomínku na dobu, kdy naše děti byly malé a tam taky hrál roli žebřiňák, ale pomenší.
Jsem ze čtyř holek, vyrůstala jsem na moravskoslezské vsi a provdala jsem se až do západních Čech (takže nejdál ze všech sester). V době prázdnin jsme se obvykle s rodinami scházeli doma u našich. Měla jsem skvělého jednoho ze švagrů, který byl ohromným pomocníkem při všelijakých vylomeninách, které jsme pro děti vymýšleli. Jednou se u nás objevil takový malý žebřiňáček po tetě. Táta ho opravil, my natřeli a jali jsme vymýšlet, co s ním. A tak jsme do vozíčku naskládali naše děti, (dcera byla nejstarší a bylo jí 5 let, v současnosti 50, ostatní o pár měsíců až rok mladší) a vozili jsme je kolem polí po mezích a úvozových cestách. Kolem nás pobíhala Bela, rodičů čuvač. Dětem se to hodně líbilo, a tak pořád otravovaly, že "jedeme koníčkové" – což jsem byla já a švagr, ostatní se jenom bavili, ale ruku k jízdě nepřidali. A tak nás napadlo, zapřáhnout do vozíku psa, beztak tam jen tak neužitečně pobíhal. Sice se jí to vůbec nelíbilo a málem jsme ji na tom obojku udusili. Máti byla taky velice vstřícná (pokud šlo o voloviny), a tak poměřila psa, zasedla k šicímu stroji a ušila pro Belu krásný postroj. A bylo to. Pomalu jsme ji naučili s vozíkem jezdit a zvyknout si na postroj.
Několikrát jsme trasu s ní obešli (nešetřili jsme buřtíkama a jinejma dobrotama) a nadešel čas, kdy jsme vyrobili bičík, naskládali děti do vozíku a hyjé sami na projížďku. Šťastní, že nemusíme my a zbavili se aspoň na chvíli naší drahé drobotiny, jsme zasedli k pivu, nožku přes nožku a dlouhý kouř. Asi po hodině se najednou objevila Bela s postrojem, což nás katapultovalo na nohy, abychom viděli, jak se po mezi plouhají zválený, odřený a naštvaný děti s bičíkem – ovšem vozík se sám nevrátil, a tak jsme se ho museli vydat hledat. Byl kapku pošramocený, a tak ho otec vzal do dílny, ale už se do opravy nedal, aby to neskončilo větší katastrofou.
Taky tam bylo téma "povolání", a tak jsem vytvořila obrázek prostoru, ve kterém jsem strávila většinu svého života a mé povolání se mi stalo vlastně i koníčkem.