Letos jsme nemohli s kamarádem Lukym prožít Svatojánskou noc, tak jsme se vydali do osady Šumná ve dne. Tam jsme už Svatojánskou noc prožili, ale z místa, kde jsme si tenkrát tajemno užít chtěli, jsme doslova prchli. Proč, ptáte se? V lesích poblíž cosi zaštěkalo, či zavylo jak z hororu. Dodnes nevíme, co to vlastně bylo... Vlk, či něco jiného? Při úprku jsem tam zapomněla nůž po tatínkovi. Ač jsme strachy skoro nedýchali, pro nůž jsme se vrátili, a tak se mnou dále putuje po výletech.
Nicméně místo, odkud jsme tenkrát utekli, nás zaujalo pro atmosféru (velké kameny, potok), a tak jsme se tam vrátili ve dne, že to prozkoumáme.
Meginka zůstala s chůvičkou Vlastou, pro ni by to byla příliš velká štrapác, je to přece jen už dáma v letech. Ostatně ve společnosti Vlasty je Megí moc ráda.
Ač ve dne, zabloudili jsme už na cestě a minuli místo, kde také tenkrát bylo tajemno s příjemným mrazením v zádech, což o Svatojánské noci bývá často s momenty překvapení, že i Harry Potter je na tuto noc kouzel prostý učeň... -:) A aby toho nebylo málo, marně kameny s potokem hledali jsme. Byť jsme stoupali stále výš, hledané místo nikde...? Nechápali jsme. Že by nám toto místo nebylo souzeno?
Bylo to, jak se ukázalo později, pro nás vlastně dobře. Usadili jsme se tedy jinde u potůčku, který má jméno Bílý.
A jak jsme později zjistili, kouzelné místo to vskutku bylo.
Měli jsme "devatero" bylin pro Matku Zemi, ty jsme jí s pokorou poslali po proudu potoka. Čistá, průzračná voda sváděla k osvěžení, jak u Krakonošova potůčku. Zaujala mne nebeská modř pomněnek, které má maminka milovala. Jakoby modrý "koberec" pro nás připravila...
Nezapomněli jsme bytostem lesa usušené jmelí darovat u jednoho z vzrostlých buků.
Na chvíli jsem byla husopaskou, mám z nich respekt, blížila jsem se opatrně. K mému údivu přede mnou utekly - nejsou to husy našich babiček, jak vidno.
Cachtali jsme se ve vodě. Ledová byla, ale my neodolali a potůčkem jsme se i prošli, tak dobře nám tam bylo.
Cestou zpět jsme našli i hledanou pěšinku, kde jsme se pozdravili s koněm a poníkem.
Můžete zhlédnout video z výletu se stejným názvem, jako zde u článku. Řeknu vám, videí máme z cest více, ale toto mne dojalo. Zřejmě proto, že jsme s přírodou na tomto místě jakoby společně dýchali, jakoby jedno srdce tlouklo za nás za všechny přítomné.
Na závěr mám pro vás hádanku. Pokud souzníte s přírodou, zas tak těžká pro vás nebude. Napoví pár veršů: V hladině se tváře zračí, na harfičky hrajou raci. Voda má dar svatosti. Pod hladinou tančí s námi vodní bytosti...
Rozluštění hádanky najdete ve videu. I my jsme to zdánlivě neskutečné tajemno (byť jsme jej cítili již na místě) objevili až ve videu. A o to víc jsme pak pochopili, proč nám právě zde bylo tak dobře na duši.
Kdo vnímavý je, ten jistě tuší, o co šlo, i bez videa.
A neptejte se mě na rozluštění hádanky. Věřte, že i když na to nepřijdete, kdoví, třeba sami cosi podobné jednou zažijete. Tak to ostatně má být. Žít své životy, objevovat, žasnout nejlépe ještě s někým. Ostatně to tajemno třeba má být skryto a odhaleno mělo být jen nám...
Snímků moc není, více jsme vnímali tu atmosféru, než fotili. Video myslím přinese čtenářům více.
Mějte i vy, čtenáři dny, které vám vykouzlí úsměv na tváři a pohladí vás na duši.
Eva & Luky
