Vydali jsme se s Lukym na Moldavu do těch našich Krušných hor, aniž bychom tušili, že krušnou chvilku zažijeme...
Těšila jsem se na vzrostlé smrky, pěšinky, co na kouzelná místa dovedou nás. Meginku, ač nerada, jsem raději nechala u chůvičky Vlasty - měla jsem obavu, že to nezvládne. Někdy si ale vyjedu jen s ní a budeme se obě kochat v mechu pod jehličím.
S Lukym jsme jak průzkumníci, nic nám nesmí uniknout. Můžete zhlédnout i video s názvem Eva, Luky, Maggie z našeho sdílení života v přírodě. Ve videu je i pírko, jaké opětovně našel Luky nedávno na Resslu (poznal by někdo, komu patřilo?). Tajemné náhody to jsou na našich toulkách, jakoby nám byly posílány z vesmíru...
U potůčku zjistili jsme, že je zarostlý trávou, jeho zurčení nešlo ale přeslechnout. Nabrali jsme jeho živou vodu do plecháčků, má jinou energii, než ta z kohoutku doma. Naštěstí i v Mostě máme studánku, kam pro vodu chodím. A poradím vám. Máte-li poblíž studánku také, načepujte si vodu, dejte na 2 dny do mrazáku, pak ji nechte roztát a pijte, co je libo. Takto je prý upravená voda pro organismus nejlepší.
Když jsme došli do lesa, kde jsme byli naposledy, nestačili jsme se divit. Z půvabného místa zbyly jen pokácené stromy a spoušť. :-( Zřejmě kvůli suchu stromy hynou. Je to žalostný pohled, jak vlivem sucha jehličnany nevydrží, a co nenatropí počasí, to dokončí lidé...
Chtěli jsme posvačit u stolu, který byl před domem na volném prostranství. Překvapením nemilým pro nás bylo, když k nám přistoupil muž, který byl opodál u auta, kousajíc chléb. Chvíli na nás koukal a pak sdělil, že tam posedět nemůžeme, že to je soukromý pozemek. Toto by se za dávných časů nestalo, řeknu vám. V dřívějších dobách by se nás naopak lidé optali, zda nechceme napít, byli by zvědaví, odkud, že přicházíme...
Na zpáteční cestě u kupy sena poseděli jsme a vydali se opačným směrem. Další zklamání tam na nás čekalo, i u cesty poblíž nádraží byly pokácené stromy.
Šli jsme do lesa, tam už bylo příjemněji. Bylo tam hodně borůvek, ale ještě nezralých. Houby nerostou pro velké sucho.
Stavěli jsme se i u jedné chaloupky s totemem, tam už nás nikdo nevyhazoval.
Totem uctívá dávného předka, je symbolem ochranného ducha. Zvláštní, že toto místo mne vždy přitahuje a mám potřebu, byť jen na chvíli se tam zastavit.
A přišel nápad udělat snímky na kolejích. Už v dětství mne koleje přitahovaly, zřejmě už tenkrát jsem v sobě měla blízko k cestování a romantice.
Ač jsem věděla, že zde téměř vlaky v tuto dobu nejezdí, zapomněla jsem na ten od Ústí nad Labem.
Chtěli jsme udělat společný snímek, jak kráčíme v dál a naše cesty nikdy nekončí. Ale jak to udělat, že? No, poradili jsme si. Mezi koleje dali jsme špalek dřeva, na něj mobil, nastavili jsme 10 vteřin a šli jsme. Jak si tak v klidu kráčíme, přišla krušná chvilka pro nás. Ze zatáčky vyjel vlak a myslím, že jsme se lekli nejen my, ale i strojvedoucí. Začal houkat a my jsme prchali. Luky prchnul na jednu stranu, já na druhou. Nechtěla jsem tam nechat mobil, tak jsem ho popadla a v tu chvíli reagoval impulzivně i Luky a popadl špalek. Vlak mohl tak projet a my si oddychli. Strojvedoucí si asi říkal, co tam ti blázni dělají... Tak se mu tímto omlouváme, chtěli jsme jen zajímavé foto.
A ač jsme měli "bobky", že nám přijde vyčinit, co blbneme, nevzdali jsme to.
Špalek stál tak opět mezi kolejemi a na něm mobil. :-) Foto se povedlo, co říkáte? Jen nám ty naše hory ukázaly, že dovedou být krušné. Tentokrát ale ne díky počasí, ale pro naši troufalost. No, fotograf musí někdy i riskovat. Jsou i tací, co kvůli zajímavému fotu si na koleje lehnou. To u mě nehrozí, mé postarší kosti by se včas neposkládaly a nevstala bych... :-)
Luky měl sebou kartu dobrodružství, jakoby andělé dle našich zážitků ji namalovali. Zřejmě nám jsou na našich cestách v patách. Jeden snímek, jak našlapujeme po kládě stromu i s Megí vzniknul daleko dříve, než se k nám dostala karta dobrodružství. Více, než tajemné to je.
No, na těch kolejích jak vidno andělé nechyběli. A na blízku nám byl i ochranný duch totemu.
Na nádraží jsme se pozdravili s výpravčím, byť byl jen na obrázku. Ten skutečný by se mi líbil více s plácačkou a píšťalkou z dob minulých.
Nedávno jsme zašli i do toho našeho lesa jménem Ressl. To už s námi byla i Megí. I tam nám je dobře. Nabíráme v něm energii všichni tři. Měli jsme tentokrát "parťáka" z vlčí smečky. K vlkům máme velmi blízko. Mj. pro jejich neomylné instinkty.
Ostatně Luky měl i to štěstí, že s nimi běhal za mého bubnování na šamanský buben, s pomocí chřestidla. Nevěříte? Je to naše tajemství. Snad toto někdy prožiji i já.
Zatím čtu alespoň knihu Ženy, které běhaly s vlky. Je o nezkrotnosti ženské duše. Je to dar hlubokého náhledu, moudrosti a lásky. Doporučuje se i mužům, kteří se odváží tančit se ženami, které běhaly s vlky. Luky už se mnou v životě "tančí" a jsem tomu ráda.
Zajímavá je i kniha Moudrost vlků, učit od nich bychom se my lidé měli...
A tak i vy, čtenáři, buďte volní, svobodní a nezkrotní. Nenechte se "koupit" a ovládat, stejně jako vlci. Potěšíte tak svou duši a navrátíte se ke svým kořenům.
A pro štěstí vám všem posílám čtyřlístek (foto Jiří Dušek).
Eva, Luky a má bílá "vlčice" Maggie
