„Uděláš mi, prosím, kafe?“
„Ne.“
„Ne? Co se stalo? Co je ti?“
„Ty si myslíš, že teď skočím a udělám ti kafe. Ale když jsem ti říkala, abys posekal trávu, řekl jsi, že zítra. Bylo to před týdnem. Takže já ti to kafe taky udělám zítra. To znamená za týden. Nebo vůbec.“
„Aničko, neblázni, já ten trávník udělám, jen jsem se k tomu nedostal.“
„Protože je pro tebe důležitější cokoli než moje přání.“
„Problém je v tom, že ty si myslíš, že když jakékoli přání vyslovíš, všichni musí okamžitě vyskočit a splnit ho ihned.“
„To není pravda.“
„Je to pravda. Proč myslíš, že sem mladí jezdí čím dál méně? Protože cítí, že očekáváš, že budou skákat, jak ty pískáš. Jenže proč by měli?“
„Jak ty dokážeš všechno přetočit, to je úžasné. Protože jsi líný vytáhnout sekačku, vznikne z toho psychologická diskuse. Víš co, běž někam.“
Svědkem této hádky dvou manželů, kteří jsou spolu téměř padesát let, byla jejich patnáctiletá vnučka. Ta říká: „To je síla, jak se dovedou hádat kvůli pitomostem. Jsou pak nabručení vždycky další dva dny. Je tam hustá atomsféra. Proč spolu vlastně jsou, když se hádají kvůli ničemu? To se asi navzájem fakt nesnášejí.“
Slečna nemá pravdu. Je mladá a proto neví, že takové hádky provázejí mnohé vztahy klidně přes padesát let. Že staly koloritem jejich života, jeho běžnou součástí. Že si lidé takto vzájemně komplikují a otravují život dobrovolně, tak nějak ve vzájemné shodě. Že je už ani nenapadá, že by to mohlo být jinak.
Pro někoho je to ubíjející nuda, ale nedovedou si už představit, jak z ní ven. A tak se dál hašteří, hádají. Někdo naopak ve vztahu vyvolá hádku výjimečně, ale pak to stojí za to. Pak si navzájem partneři říkají hodně ošklivé věci.
„U nás bylo vždy ku prospěchu, když jsme se pohádali. Pamatuji si, že jsem jednou po manželovi hodila kus dortu, protože jen tak mimochodem řekl, že jde s kamarády na volejbal, zatímco já chystala oslavu narozenin jeho mámy. V té době byl pořád na volejbalu, já byla sama s dětmi a ještě se snažila udělat radost jeho matce. Řvala jsem po něm jako šílená. Jemu to vůbec nedošlo. Po té strašné hádce mi to pak přiznal. Řekl, že si až díky ní uvědomil, kolik toho na mě leží, kolik pro rodinu dělám a že mu nepřišlo, jak jsem přetažená a unavená. Byla to nejlepší hádka našeho života, protože byla konstruktivní,“ vzpomíná pětašedesátiletá Věra.
Psychologové Serge a Carol Vidal Graff napsali knihu Jak se dobře pohádat s partnerem. Má podtitul O správném využití hádky a byla rychle vyprodaná, což o něčem vypovídá. „Žít v páru znamená řešit problémy, které bychom neřešili, kdybychom žili sami. Proto jsou hádky nevyhnutelné,“ tvrdí tento manželský pár psychologů. A upozorňují, že je úplně jedno, jestli se jedná o pár, který spolu začíná žít nebo o pár, který je spolu padesát a více let. Vůbec totiž neplatí, že čím jsou lidé spolu déle, tím méně důvodů se hádat mají. Mnohdy je tomu přesně naopak.
Výhodou dlouhodobého soužití však může být, že lidé už poznají, kdy se k hádce schyluje. A je na nich, co s tím časem provedou. Zda je to čas k zažehnání hádky nebo naopak zbrojení na to, aby vypukla v plné síle.
„Nikdy neuškodí staré známé počítání do deseti. Nicméně žijeme v rychlé době a mnozí lidé si zvykli na vše reagovat rychle. To znamená ihned zvednout telefon, ihned odpovědět na e-mail nebo esemesku. Z našich životů se vytrácí čas na promyšlení si reakce, odpovědi, dalšího kroku,“ uvedla psycholožka Alžběta Protivanská. A právě to je jedno z pravidel kvalitní hádky. Oddechový čas před ní, promyšlení si, kvůli čemu se vlastně chystáme pohádat.
Další pravidlo, které psychologové často zmiňují je, že je třeba držet se jednoho tématu.
Naštval jsi mě, protože absolutně dlouhodobě ignoruješ moje přání.
Naštvala jsi mě, protože mě neustále diriguješ a organizuješ mi život.
Jsem otrávený, protože jsi mě poučovala před mými kamarády a nebylo to poprvé.
Hrozně mě štve, že nikam spolu nechodíme, že odmítáš žít aktivněji, že pořád sedíme doma.
Když se budeme držet tématu, je vyšší předpoklad, že hádka povede k tomu, proč vlastně vznikla. Ke změně, k vyjasnění si problému, z uvolnění zlosti, frustrace. Jenže když to neřekneme jasně, ten, se kterým se hádáme, to třeba vůbec nemá šanci pochopit.
No a pak tu máme poslední fázi hádky. Tu nejtěžší. Usmíření.
„Podstatné je, aby partneři neodcházeli spát rozhádaní, neusmíření. I po velké hádce by měli být schopni se večer obejmout, říct si něco hezkého. Žádná hádka by neměla trvat déle, než do západu slunce,“ tvrdí psycholožka Jiřina Prekopová.
Potíž je v tom, že i když toto všechno nastudujeme, naučíme se a budeme se to snažit dodržovat, hádka stejně často vznikne v okamžiku, kdy se nám v hlavě zatemní a všechny tyto poučky z ní někam odlétnou. A pak nastane ta správná krutá hádka, která je stejně ošklivá, ať je nám třicet nebo sedmdesát. Nekvalitní, tudíž bez řešení problému.