Když vnoučata lezou na nervy
Ilustrační foto: ingimage.com

Když vnoučata lezou na nervy

6. 8. 2019

Je to věc, o které se nemluví. Říct, že člověka nebaví být se svými vnoučaty, případně, že mu přímo lezou na nervy, je divné. Co by na to lidé řekli? Co by si o dotyčném mysleli? Je to jev, o kterém se mlčí, ale to neznamená, že neexistuje.

Devětašedesátiletí manželé Karel a Blanka si každý rok s úlevou oddechnou, když jim skončí dvoutýdenní prázdninový pobyt se dvěma vnuky. Kluci, kteří jsou nyní ve věku devět a jedenáct let, jsou pro ně vytržením z příjemného klidného stereotypního života. Sousedé na ně volají: „Tak už jste se dočkali, už máte kluky, že? Tak si to užijte.“

Blanka s Karlem přikyvují, ale večer vyčerpaně padnou do postele a navzájem si říkají věty: „Dneska jsem už myslel, že to nevydržím.“
„Vydrž, už jenom čtyři dny.“
„Já se tak těším, až budeme sami.“
„Proboha, to nemůžeš říkat. Ale já se těším taky.“

Ano, tak si povídají prarodiče o svých vnoučatech.

Blanka před časem zjistila, že podobné pocity má i její bývalá kolegyně z práce. „Občas se scházíme, teď jsme se potkaly náhodně v nákupním centru. Připadala mi unavená, táhla velký nákup. Ptala jsem se jí, proč toho má tolik, vím, že žije sama. Vyprávěla mi, že má doma dva vnuky, kluky ve věku šest a sedm let, protože jejich rodiče o prázdninách pracují a děti pojedou na tábor až za dva týdny. Do té doby jsou u ní. Byla tak psychicky na dně, že chvíli měla slzy v očích. Pak jsme to obrátily v legraci, ale shodly jsme se, že rozjívené, hlučné kluky prostě nezvládáme. Přesněji, zvládáme, jasně, že je máme rády, ale je to vyčerpávající. Jsme prostě zvyklé na svůj klid,“ vypráví Blanka.

Je to velmi choulostivé téma. Automaticky se předpokládá, že prarodič musí svá vnoučata milovat. Musí se na ně těšit, vyhledávat každou chvilku, kdy s nimi může být. Měla by se stát smyslem jeho života. Jenže ono tomu tak vždy není. Podobně jako někteří rodiče a děti mají vztah velmi silný a jiní až tak silný ne, je to i s vnoučaty a prarodiči. Vnouče zkrátka může být pořádně nesympatická bytost. Jen si většina lidí říká, že se něco takového přece nehodí říkat.

Vztah prarodičů k vnoučatům se podle psychologů v posledních letech velmi změnil v tom smyslu, že mnozí prarodiče na svá malá vnoučata nemají čas. Mnohdy se totiž narodí v době, kdy babičky a dědové ještě pracují, případně mají spoustu svých aktivit. Tudíž mají svůj zaběhnutý způsob života, málo času, často se cítí být unaveni.

Dotazníky a průzkumy na téma vztah prarodičů k vnoučatům často přináší zajímavé poznatky. Drtivá většina babiček a dědů sice říká, že svá vnoučata rádi vidí a velmi rádi by byli stálou součástí jejich života, ale zároveň přibývá těch, kteří si myslí, že takzvaná babička na plný úvazek je přežitek. Jinými slovy: Pohlídám, pomůžu, ale ne na úkor vlastní spokojenosti, vlastního života.

„Prarodičovství stejně jako jiné aktivní role může být zdrojem sebehodnocení, pozitivního afektu, včetně ontologického přesahu vlastního já, tady a teď. Podobně jako výkon zaměstnání a dobrovolnictví může poskytovat řád každodennosti. Je spojeno s dalšími aspekty jako je otázka subjektivního věku nebo pojetí a vnímání stáří. Ale může být i zdrojem zátěže, konfliktu. A to jak s vlastními děti – rodiči vnoučat, tak se samotnými vnoučaty,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová, které se tématu prarodičovství věnuje ve svých pracech.

Konflikt s vnoučaty. Už tato věta působí divně. Jak někdo může mít konflikt s vnoučetem, s tou roztomilou bytostí jeho krve, jistotou, že tady po něm někdo zůstane, že rod přetrvává? To přece nejde, to se nehodí. Slovo vnouče přece musí být spojováno zásadně s milými pocity jako je láska, dojetí, legrace, radost, naděje….Ano, toto je společenská norma.

Tu naprosto nevyznává šestašedesátiletá Irena. O své vnučce mluví takto: „Nevím, o čem si s ní povídat. Je jí šestnáct, ale já s ní vlastně neměla nějaký velký vztah nikdy. Má na těle obrázky, zatím jen namalované, ale říká, že se chystá si pořídit tetování. V nose má stříbrnou kuličku. Je to asi hloupé říct, ale mně se moje vlastní vnučka nelíbí. Když vidím jiné šestnáctileté holky, připadá mi ve srovnání s jinými neupravená, nezajímavá, prostě divná holka, která si dá do nosu kuličku a myslí si, že tím bude zajímavější. Nosí výhradně ošklivé černé hadry. Nedávno jsme strávily samy spolu týden na chatě a já se těšila, až to skončí. Já vím, že by tak babička neměla mluvit, ale já si více rozumím se svou kočkou než s vnučkou. Nemyslete, nejsem žádná nudná bába. Vzala jsem ji nakupovat oblečení. Nebavilo ji to. Vzala jsem ji do lesa na túru na takovou skvělou horskou chatu, kterou provozují mladí lidé a večer tam měli koncert u táboráku. Nebavilo ji to. Nabídla jsem jí koupaliště, nechtěla. Chtěla jsem si prohlížet na internetu módu, nechtěla. Chtěla jsem hrát hry, karty, nechtěla. Nabídla jsem jí kolo, nechtěla. Nejedla, nepila, jen koukala do mobilu. A já se těšila, až odjedeme domů a já si vyrazím s přítelem a kamarádkou, se kterými si mám co povídat.“

Někdo nezvládá péči o malá vnoučata a naváže s nimi pěkný vztah, až když jsou starší. Někdo si naopak rozuměl s vnoučaty, když byla malá, a pak se diví, že se z nich staly mimozemské bytosti, se kterými si najednou nemá co říct. Někdo má s vnoučaty pevný krásný vztah celý život. No, a někdo ho prostě nemá.

vnoučata
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Mell Nova
Pardon, nezbývá
Mell Nova
Já už se nedivím, když má mamina je chtěla na prázdninové týdny jen po jednom, i dva dny , jsou někdy moc, i když je člověk miluje, těší se na ně.Nezbívá, než se přizpůsobit dané situaci, i my,jsme dokázali babičce její hlídání, byť i jen částečne denní, znepříjemnit.
Jarmila Fialová
Nějak vás nechápu - vnoučata mám tři,ale už přerostlý a po neděli mě čeká asi už poslední týden "hlídání" toho nejmladšího 14ti letého.Škoda,že už nejsou malé a hlídací.
Drahomíra Stínilová
Moje bývalá spolužačka, jako jediná ze třídy, nemohla mít děti. Hrozně si je přála .Teď jí svěřuje asi čtyřletého potomka syn jejího bratra. Je z toho úplně nadšená. Posílá mi fotky, jaký je rošťák, jak sedí O Vánocích u spadlého stromku s rozsekanými vánočními ozdobami a jaká to byla legrace. Chápu ji a přeju jí tu radost, kterou může zažít jednou až dvakrát do měsíce. Prý po hlídání uklízí celý byt. Ale dělá jí to ráda, protože když něco rozbije, obejme jí a řekne, že ji má rád. Já si letos dala v pravidelném letním hlídání mé skoropubertální americké vnučky podmínku. Jedině s dcerou. Tak tu byly obě. Miluju je. Ale nevím, jestli to byl dobrý nápad. To by byl námět na povídku. Oni totiž rodiče jsou taky podaření. Před lety jsme s přítelem dělali výlet na přehradu Velké Stráně v Jeseníkách. Procházeli jsme se po hrázi, vítr profukoval letní vedro, krásné pohledy, no užívali jsme si to. Potkávali jsme rodiče a party s malými dětmi. Pár postřehů "Jestli nepřestaneš, tak si koleduješ přesně o takovou facku, jako jsi dostal včera v tuhle hodinu!", nebo dvě maminky s divočícím potomstvem "Už se těším až se budeme takhle v pohodě (jako my) jednou procházet bez těch spratků." Jenže to je čekají zase vnoučata.
Hana Rypáčková
Jano, přesně. Vše pro dítě. Ten nadpis je i pro mne aktuální. První den spolu jsme si užívali, pak se chytil kluků v kempu a dostat ho z hřiště je zázrak. Já se tam poflakuji, hlídat ho musím. Když ho dotáhnu do lázní, tak tam se v Srdíčku před Prusíkem seznámil s číšníkem a zase jsem sama...Zítra je svolný k výletu, že jde i ta babička s klukama..Zlaté časy, když jsme měli i šest vnoučat.
Oldřich Čepelka
Janě taky *****. My se těšíme na vnoučata a když jsou dva nebo jeden, je to prima. Jakmile tři až pět, jsme znich za pár hodin "na nervy",protože jakmile nemají přitažlivý program, začnou neřízeně dovádět nebo se hádat a nám se zdá, že máme ke stáru lepší a lepší sluch. Ještě že nebydlí ve stejné ulici ani stejníém městě - rodiče se s nimi musí předem ohlásit.
Jana Šenbergerová
Velmi aktuální. Mám svoje vnoučata ráda, ale nepřeháním to, ani nemám moc příležitostí. Vídáme se zřídka, proto si o prázdninách musíme vzájemně na sebe zvykat. Rozhodně nám nabourávají jakýkoliv řád. Pokud tu nejsou rodiče, aspoň je nemusím přesvědčovat, aby snědly, co dostanou a nevymýšlely si. Když totiž slyším svou dceru, jak se ptá pětiletého dítěte, co chce k snídani a ono si vymýšlí, mám chuť praštit obě. Rozhodně neobstojí, jak jste si je vychovali. Tohle naše děti nikdy nedělaly. Vnoučata převzala móresy svého tatínka, který by také zasloužil srovnat do latě. Ale nemám potřebu předělávat někoho k obzazu svému, protože ten také není dokonalý a tak vydržím. Aspoň se mohu těšit dvakrát. Když přijedou, a když odjedou. A já se opravdu hodně těším. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.