Probudila se dost pozdě. Srpnové ráno se už dávno dralo škvírami rolet do jejího pokoje. Konečně ve své postýlce! Slastně se protáhla. Povlak polštáře zavoněl škrobovým bezpečím. Ani po měsíci neztratil svou tuhost. Ale Lence to nevadilo. Byla šťastná, že je doma.
Doma - tam, kam včera v noci dorazil vysílený Moskvič po třech upocených dnech a v infarktovém stavu zajel do garáže. Rodina, i s foxteriérem Bobíkem, si oddychla. Její dům na okraji Prahy stál jako vždy na svém místě. Nevyhořel, střecha nespadla a zarostlá zahrada dřímala ve vůni překvapivé květeny.
Do Bulharska, do zapadlé vesničky kousek od tureckých hranic, jezdili už mnoho let. Dávno předtím, než se to stalo českým národním folklórem. Od druhé třídy, kdy doktoři Lence našli něco na plicích. A moře ji tenkrát zázračně vyléčilo.
Ale letos tam byla naposled. Příští rok jede do vysněné Paříže. A sama, hned po maturitě. Bude jí už osmnáct a bude plnoletá.
„Leli,“ zaslechla matčin hlas z vedlejšího pokoje. „Mohla bys skočit do obchodu pro chleba. Ten bulharskej se už nedá jíst.“
„Jak by taky mohl. Má svoje nejčerstvější chvíle za sebou,“ pomyslila si. Ale zrovna teď se jí nechtělo vyrazit do ušmudlaný sámošky. Ještě těch pár dnů volna si musí přece vychutnat. Jó vlastně, na něco si vzpomněla. Zahrabala v odhozené tašce pod postelí a vylovila pomačkaný notes.
Zabořila hlavu do polštáře a zápisník zvedla proti očím. Pohled soustředila na několikrát obtažený nadpis: Bulharsko - šedesátý osmý. Odjezd dvacátý červenec – jistý, příjezd jednadvacátý srpen – předpokládaný. Přepokládaný škrtla a vepsala: jistý. Pak nalistovala poslední popsanou stránku a začala si pobrukovat svůj nový song. Zplodila ho na zadním sedadle auta po banální hádce rodičů, která se jako vždy týkala špatného určení směru a padesátikilometrové zbytečné zajížďky po prašné cestě.
Mezitím nalákaný Bobík ofukoval spodek druhé strany dveří a při tom kňoural. „No, kdepak máš Lenku? Kdepak je tvoje panička?“
„Mami, nemusíš hrát na toho ubohýho psa divadýlko. Už vstávám,“ zareagovala Lenka a nerada vpustila foxteriéra do pokoje. Choval se spontánně, až hystericky. Jako by spolu nestrávili téměř měsíc.
„No tak dobře, vezmu tě s sebou. Aspoň si po cestě přečteš místní psí noviny.“
Bobík nedočkavě vyrazil po chodníku. Ale Lenka si nenechala ukrást svou pohodovou náladu. Přitáhla vodítko a začala si broukat nový song: „Já sčítám/ poslední dny prázdnin/ a vítám/ ořechovou chuť/ Když hlídám/ sny babího léta/ a chytám/ van Goghovu žluť/… No, to budu muset asi nějak upravit,“ rozmítala v duchu a přestala dávat pozor na psa.
„Fuj, Bobku, že se nestydíš! Víš, kolik je na tom bacilů? Radši poslouchej refrén: Teď prolétlo mi hlavou/ jak pospíchá ten čas/ a prázdninové lásky/ už dávno si vzal ďas/ Ta pavučina zlatá/ mně nic neschovává/ ještě pár dní volna/ si se mnou zahrává/…“
„Pokračování příště. Už jsme tady. Sedni a přestaň kňučet!“ přikázala Lenka nešťastnému psovi a přivázala ho ke kandelábru před obchodem.
Otevřela ochmatané dveře povadlé samoobsluhy. Místnost zela prázdnotou. Jak fyzickou, tak materiální. Pouze v rohu oprýskaného regálu se krčila jedna konzerva rajského protlaku. Nevěřila. Na nedostatek zboží byla sice zvyklá, ale tohle? Vchodové dveře vrzly. Konečně někdo. A zrovna Jitka z Béčka.
„Čáu,“ protáhla Lenka pozdrav,“vidíš to co já? A proč ses vydala takovou dálku ze sídliště až sem?“
„Čau, asi ze stejnýho důvodu jako ty. Sháním něco k snědku. Dneska brali lidi obchody útokem,“ přimhouřila Jitka začervenalé oči a rozhlédla se po nevábných policích.
„Něco se ti stalo?“ snažila se Lenka opatrně zeptat.
Jitka na ni udiveně civěla. Po chvíli z ní vypadlo: „Copak ty nevíš, co se stalo?“
„Ne, co se děje? Vrátili jsme se v noci z Bulharska.“
„Hm, my přijeli včera odpoledne. A ráno to říkali v rádiu. Ale teď už nevysílají.“
„Jak to!? Já nic nevím, a chci to vědět!!“
Za chvíli Lenka vybíhala z prodejny a mířila rovnou domů. „Mami, mami!“křičela od dveří.„Stalo se něco strašnýho!“
„Proboha, Bobíček se ztratil! A kde máš jídlo? Tátovi teď volali z práce, že musí přerušit dovolenou. Nevíme vůbec, proč. Tak se potřebuje najíst.“
Teprve teď si Lenka uvědomila, že jí něco, či někdo, chybí.
„Ne, Bobek se neztratil. Je uvázanej u kandelábru. Ale asi jsme ve válce, nebo co. Já tomu vůbec nerozumim. Chyťte Svobodnou Evropu. Náš rozhlas nevysílá!“ zajíkala se Lenka rozčilením.
„Prosím tě, co to meleš. Ty ses zbláznila! A utíkej pro psa, nebo nám ho někdo ukradne!“
„Ne, maminko, nezbláznila se,“ vynořil se táta z pokoje s očima smutnýma, jako opuštěná labuť. „Teď mi volal Honza. Vrátil se z Prahy. Napadli nás Rusové. Ve válce zatím nejsme, ale nikdo neví, co bude dál. Lenko, ty ihned dojdi pro Bobíčka a zamkněte se tady s mámou. Nikam nechoďte, prý se u rozhlasu střílí.“
„Okupace, boj o rozhlas? To už tady jednou bylo! A ty jsi to přeci zažila, v devětatřicátym. Ty jsi v něm tenkrát pracovala. Mami! Vždyť jsi mi to vyprávěla! Já myslela, že už nic takovýho nikdy nebude. Že to bude u nás jen lepší!“
Lenka seděla na podlaze v chodbě se skloněnou hlavou a pozorovala zblízka vzorek koberce. Zasmála se. Vzpomněla si na poslední školní měsíce. Jak začala hltat děják kvůli Masarykovi, jak stávkovali přes noc ve škole. Jak jim bylo všem najednou fantasticky a vůbec ničeho se nebáli.
„Jedu do Prahy. Musím tam bejt!“ vyskočila ze země a hrnula se ke dveřím.
„To tě nesmí ani napadnout. Neslyšela jsi, že se tam střílí? Máme přece jen tebe a toho psa!“ oba hlasy rodičů zněly nesmlouvavě a přísně.
„Jdu pro Bobíka,“ rozhodl otec, „a ty, mámo, ji tady hlídej!“
Ve chvíli byl nazpátek s pěkně naštvaným psem.
„Bobe, promiiň. Měla jsem moc starostí. Pojď se mnou veen! – Mami, můžu aspoň na zahradu? - Pojď se mnou. Je mi moc smutno. Dám ti piškůtek a zazpívám zbytek písničky,“ lákala Lenka nekomunikujícího foxteriéra. Ovšem zachrastění pytlíku od piškotů zvítězilo nad ponížením, které pan pes zažil před ostatními podvraťáky.
Lenka se odploužila do zahrady pod konejšivou hrušeň. Zvrátila hlavu dozadu a mezi větvemi uviděla kousky vysoké oblohy. Byla udivená. Nikdy se takhle do koruny stromu nedívala. Ale foxteriéra už čekání otravovalo. Vehementně se začal domáhat slíbeného pamlsku.
„Tak chytej!“ vyhodila jeden piškot do vzduchu. Pes po něm obratně chňapl. „No, dobrý, šikovnej pejsek. Ještě jeden a teď poslouchej můj nový song! Víš, hlupáčku, jak se to řekne francouzsky? - La chanson. To zní krásně, viď.“
Bobkovi to bylo úplně fuk. Toho zajímal jen šustivý sáček s piškoty.
„Neponižuj se loudile a radši poslouchej: Já čichám/ vůni spadlých hrušek/ a přidám/ do deníku stesk/ když sčítám/ poslední dny prázdnin/ a stírám/ z dojmů matný lesk/.“
Vybrala si pěkně vyzrálý plod. Schroustla ho téměř celý. Jen šťopka zůstala. Pak začala refrén, a hodně nahlas. Najednou potřebovala strašně křičet: „Jenom mi nevykládej/ že tahle tenká nit /pomůže velké přání/ každému vyplnit/ Prý pavučina zlatá/ snad štěstím oplývá/ ještě pár dnů volna/ už víc mi nezbývá/.“
Chodila po cestičce, křičela slova, cpala se sladkou dužinou a brečela. Brečela tak, že slzy stékaly po zlatorůžové slupce hrušek, které držela v dlaních. A když pak do nich kousla, chutnaly slaně.
Opálené prsty se hbitě dotýkají písmenek na klávesnici. Na chvíli se zastaví, než dostanou pokyn z mozkového centra k další činnosti. Lenka už nezapisuje život do pomačkaného bloku. Má k tomu notebook. Protáhne se na pohodlné, zahradní židli, kterou koupila ve slevě. Je zase nostalgický konec srpna. Podívá se proti usínajícímu slunci na protější konec zahrady. Mezi pokroucenými listy hrušně zase dozrávají zlatorůžové plody. Dojde pod strom a zakloní hlavu. Je stejně zaskočená, jako byla tenkrát. Jenže tenkrát už není. Už dávno se nejezdí do Bulharska na měsíční prázdniny. Rodiče už taky nejsou. Ani Bobík tu nepobíhá a neloudí piškoty. I Lenka je jiná. A co život - kdyby to tenkrát vyšlo?
„Babi, vážně ty hrušky dovedou brečet?“ diví se vnučka.
„Tak na, ochutnej!“
