Osmasedmdesátiletá Dana začala poslední rok ubývat na váze. Během půl roku zhubla dvanáct kilo. Už si toho začali všímat její příbuzní a známí, ptají se, jestli není nemocná. „Vůbec jsem si to neuvědomila, ale pak mi došlo, že v poslední době mě myšlenky na jídlo nezaměstnávají tolik jako dříve. Kdysi jsem se musela v obchodě sama okřikovat, protože bych si košík naládovala sladkostmi. Já nemohla projít kolem cukrárny, abych si něco nekoupila. Nedávno mi vnučka přinesla dortík z nějaké vyhlášené módní cukrárny a já ho snědla jen kousek. Prostě jsem už nemohla. Jím výrazně méně, vše mi připadá takové stejné, bez chuti, ani ten dortík mě nijak nenadchnul. Dříve jsem si přála zhubnout a nešlo to, teď ztrácím kila přirozeně, ale cítím, že to není dobré. Vypadám vychrtle, lékařka mi také řekla, že už bych dál hubnout neměla,“ vypráví Dana.
„Lidé mívají přibližně do sedmdesáti let nadváhu nebo jsou přímo obézní. Ve věku nad sedmdesát naopak většina seniorů začíná trpět podvýživou. Je to tím, že tuk se přestává ukládat, ubývá svalová hmota. Zároveň se ve vyšším věku vytrácí chuť k jídlu, takže strava lidí bývá jednotvárná. Nemají ani pocity žízně, takže méně pijí. Existují odhady, že až polovina seniorů ve věku nad sedmdesát let je ve stavu, který se dá označit jako podvýživa,“ říká Zdeněk Zadák, vedoucí Centra pro výzkum a vývoj Lékařské fakulty v Hradci Králové.
Někteří lidé si změny svého přístupu k jídlu ani nevšimnou. Zejména ti, kteří žijí sami a jídlo pro ně není společenskou událostí, si prostě koupí něco jednoduchého, obyčejného, levného a nepřemýšlejí nad tím.
„Připadá mi k smíchu, jak lidé nyní řeší, co je bio, co obsahuje lepek, zkrátka, jak se pořád mluví o složení jídel. Já si vždy koupím krabičku tavených sýrů, pečivo, mléko. Obědy mi vozí domů z jedné organizace, která se stará o seniory. Vařit mě samotného nebaví, ani to neumím a vlastně nemám vůbec k jídlu chuť. Často nesním ani to, co mi dovezou, část toho vyhazuju,“ říká čtyřiasedmdesátiletý Tomáš. Jeho syn mu nadává, že o sebe nedbá. Snaží se mu kupovat kvalitnější jídlo, vozí mu ovoce, zeleninu. „Jenže já to stejně nesním, nemám na to chuť. Dříve jsme si s manželkou rádi pochutnali na dobrém jídle, ale co jsem sám, jídlo je pro mě to poslední v životě. Mám pocit, že se to zlomilo někdy v sedmdesáti, krátce poté, co žena zemřela. A dost mě štve, že mě rodina do toho pořád kecá a chovají se ke mně jako k malému dítěti, které málo papá,“ vypráví Tomáš.
Otázkou je, zda mají příbuzní seniory do jídla nutit či ne. Každý svéprávný člověk si přece může sám určit co, kdy a jak bude jíst. Mnohdy dobře míněná snaha dětí a vnoučat přimět seniory k jinému způsobu stravování tak starší lidi spíše štve. Mladí lidé si totiž velmi často neuvědomují, že nechuť k jídlu, případně konzumování menšího množství jídla prostě k stárnutí patří. „Mladí mě často zvou na grilování. Chodím tam rád, je tam fajn parta, mají příjemné kamarády. Jenže mi vždy nakládají hromady masa, různých omáček, zeleniny a já to prostě nejsem schopný sníst. Myslí to dobře, ale mně je pak často špatně. Snažím se jíst, abych neurazil, ale vlastně tam kvůli jídla nechodím. Je mi dobře v jejich společnosti, ale štve mě, že mě pořád pobízejí k jídlu, nakládají mi hromady a ještě mi to balí sebou,“ říká jednaosmdesátiletý Ota.
Někteří lidé ve vyšším věku změnili stravovací návyky, protože jim to tak prostě vyhovuje. Přirozeně to vyplynulo a oni jsou takto spokojení. Někteří je však změnili i z jiných důvodů. „Nezapomínejme, že někteří staří lidé mívají problémy s chrupem a proto mnohé potraviny nejedí. Mnozí berou léky, mnozí mnoho léků. Takže musejí řešit, jestli to, co jedí, není v rozporu s těmi léky a nemocemi, které je trápí. Mnozí lidé ve vysokém věku prostě nemohou jíst stejně jako v mládí,“ říká Iva Holmerová, ředitelka pražského Gerontologického centra. „U některých seniorů dochází k podvýživě i z důvodu jejich způsobu života. Mnohdy jde o lidi osamělé, kteří už nemají jídlo s kým sdílet, proto už pro ně není podstatné, není pro ně společenskou událostí jako třeba bývalo dříve,“ vysvětluje.
Takže články a výzkumy dokladující, že mnoho seniorů trpí podvýživou a nedopřávají si dostatek kvalitního jídla, jsou sice prezentovány jako varovná zpráva o tom, že se senioři mají špatně, ale v mnoha případech jde vlastně o průvodní jev přirozeného procesu zvaného stárnutí.
Toto nedávno vyprávěla jistá paní Gerta z Ostravska. Blížila se jí devadesátka a výrazně hubla. „Vůbec nemám chuť k jídlu. A vůbec mi to nevadí. Nejraději bych se tak nějak rozpustila a zmizela. Každý den cítím, že slábnu. Ale proč bych to měla v tomto věku měnit? To mám do sebe cpát kusy masa a čokoládu? Proč, když nemám chuť? Cítím, že je přirozenější prostě nejíst, když se mi nechce.“
Pár týdnů na to paní zemřela. Její kamarádka pak řekla jejím příbuzným, že krátce před smrtí žertovala o tom, že si konečně připadá jako kočka. „Pamatuješ, jaký jsem měla celý život zadek? A pak mě ve věku mezi padesátkou a šedesátkou trápilo, že mi narostlo břicho. A vidíš, teď mám zase postavu jako ve dvaceti,“ říkala prý se smíchem, zatímco se jí doma kupily hromady jídla, které jí nosily děti a vnoučata, které se trápily tím, že babička málo jí.
