Jenže co když existují finty, které znají lidé působící svěže a mladistvě bez ohledu na to, kolik jim je let?
Oni se diví. Údiv, touha nechat se překvapovat a poznávat nové věci. Ten, koho se to týká, zpravidla působí na okolí výrazně mladší, než je. Když člověk říká věty „to neznám“, to mě zajímá“, „to bych se měl naučit“, „vysvětlete mi to“, působí mladistvě, přesněji, nikdo si o něm neřekne, že je to člověk, který už má hodně za sebou. Úplně přesně, nikdo nepřemýšlí nad tím, kolik mu je, není k tomu důvod. Důvod k tomu je u lidí, kteří říkají: „to už jsem viděl stokrát“, „já už přečetl úplně všechny kvalitní knihy, ta nová mě nezajímá, nové knihy jsou teď pitomé“, „to mi neříkejte, to dobře znám“, „tam jsem byl, já už byl všude“. Aha, to musí být starý, zkušený člověk, řekne si každý. A ne každý má chuť si s ním dál povídat, protože při rozhovoru se člověk chce něco dozvědět, říct svůj názor, diskutovat a ne se jen nechat poučovat.
Nebojí se odlišit. Nesnaží se za každou cenu přijímat všechny nové módní trendy. I když je ve všech módních časopisech v určitém roce napsáno, že světlá barva a krátkých střih omlazuje, i když se všechny jejich vrstevnice nechaly zesvětlit a ostříhat, oni to neudělají, protože nechtějí být součástí davu. Mají svůj názor, pocit, vědí, co je dělá spokojenými a vyrovnanými a klidně nosí třeba dlouhé vlasy nabarvené na černo. Ne, to není znamení toho, že nejdou s módou, že nesledují trendy, že jsou už to vzdali. Je to přesně naopak. Chtějí být výjimeční, jiní, než je právě v tu dobu většina lidí kolem nich. A touhu se odlišit, mít svůj názor, svou image, přece mají především mladí lidé.
Samota je neděsí. V šestnácti má člověk pocit, že když stráví doma sobotní večer, unudí se k smrti zoufalstvím při pomyšlení, kolik věcí mu někde jinde utíká. Pokud má tento pocit i po padesátce, není to projevem jeho společenského zaměření a věčného mládí. Je to projevem nevyzrálosti, nejistoty, nespokojenosti. Umět být sám a nebrat samotu jako prohru, nýbrž jako jednu z životních možností, to je velké umění. Ovládají ho zpravidla lidé sebevědomí, vyrovnaní, takoví, kteří samotu umějí využít k přemýšlení, k zdokonalování se v nějakém oboru, k učení se něčeho nového, k objevování zajímavých míst. Tedy k tomu, co zpravidla umějí lidé mladí, plní touhy žít. Člověk, který si umí sám vyrazit na výlet, působí rozhodně mladší než ten, který každý víkend organizuje partu kamarádů a volá jim, že určitě, ale určitě musejí přijet k němu a někam si společně vyjet, protože přece nemůžou být sami. Ale proč by nemohli?
Smějí se. Jedním z průvodních znaků vysokého věku je u mnoha lidí to, že se smějí výrazně méně, než v mládí. No tak jistě, když má člověk řadu zdravotních potíží, existenční starosti, přišel o partnera a děti o sobě dají vědět jednou za rok, moc důvodů ke smíchu nemá. Někdy to vede k tomu, že lidem smích úplně vymizí ze života. A pak člověk potká staré dámy, které si sedí u kávičky a hihňají se jako malé holky. Nebo pána, který v domě každého zdraví a pěkně se na něj přitom usměje. A vnímavý člověk, který si takových usměvavých lidí všimne, má hezčí den. Říká si, že když se takoví hodně staří lidé usmívají, asi na tom stáří bude i něco příjemného. Přestane nad ním přemýšlet, nebojí se ho tolik. Ti lidé mu totiž najednou nepřipadají staří, divní, ubručení, ale milí, příjemní, zajímaví. Čemu se asi smějí? Jaký je jejich život? Oni jsou najednou zajímaví.
Nebojují. Neznají slovo boj. A je hodně těžké to slovo neznat, protože nás nyní provází ve všech oblastech života. Ze všech stran slyšíme, že je třeba bojovat proti vráskám, proti celulitidě, proti šedivým vlasům, proti únavě, proti tučným jídlům, proti úplně netučným jídlům, proti cukru, proti soli, proti lepku…. Mnozí lidé jsou z toho neustálého boje už unavení, ba přímo zblblí. Kdo se naučí nebojovat, je zpravidla vyrovnanější, spokojenější, veselejší. Kdo působí mladší? Žena, která nikdy na téma vrásky nemluví, nebo žena, která své okolí informuje zásadně o tom, který krém proti vráskám vyzkoušela, který je lepší a horší a hodnotí u ostatních žen, která má vrásek více a která méně. K čemu to vede? Jedině k tomu, že okolí začne její vzhled více zkoumat, zaměřuje se na to, jak vypadá a na to, jestli celý ten boj proti vráskám má v jejím případě nějaký efekt. Má vrásky, bojuje s nimi, tudíž je stará. Ale toho, že její vrstevnice, která má vrásky úplně stejné, ale nikdy na toto téma nemluví, si nikdo nevšímá. Proč taky? Proč si všímat něčeho, co je normální a nikdo na to neupozorňuje?
Možná, že mnoho dalších fíglů si vypozoruje každý sám. Každý má totiž ve svém okolí lidi, u kterých by ho vůbec nenapadlo přemýšlet nad tím, kolik jim je let a pak je třeba překvapen, když zjistí, že hodně. A říká si: Jak je to možné? Jak to dělají?
