Drbny. Bytosti, které umí pořádně znepříjemnit život
Ilustrační foto: ingimage.com

Drbny. Bytosti, které umí pořádně znepříjemnit život

18. 9. 2019

A víte, že...? Představte si, že… Slyšela jste už o tom, že…? Pozor na setkání s lidmi, kteří začínají věty těmito slovními spojeními. Zpravidla se člověk poté dozví informaci, o kterou vůbec nestál.

Navíc je třeba počítat s tím, že pravdivost informace je nulová, v lepším případě jen částečná. Každopádně takové setkání nepřinese nic dobrého.

Dříve se používal výraz pavlačová drbna. Vznikl v době, kdy lidé často obývali domy s pavlačemi, tudíž se na nich často scházely ženy v domácnosti. Zatímco muži pracovali, ženy si krátily čas při domácích pracích vyprávěním, co se kde v okolí událo. Nebo i tím, co se neudálo. Zkrátka, povídáním, drbáním, pomlouváním. Protože hranice, kdy se obyčejné přátelské sousedské popovídání změní v drbání, ba přímo nebezpečné pomlouvání, je velmi tenká.

V jedné beskydské chatové osadě mají její obyvatelé už několik let stále stejnou zábavu. Vzájemně si sdělují, jakou pomluvu či drb o sobě slyšeli. Na jednu z chat tam totiž jezdí sedmdesátiletá bývalá učitelka, jejíž největší náplní života je zjišťovat cokoli o životech druhých.

„Můj muž jí jednou při běžném setkání u popelnic z legrace vyprávěl, že ho bolí záda, protože spal na matraci na zemi. Spí tak vždy, když je u nás vnučka, která spí se mnou v ložnici. No a Ludvík, protože chrápe, se ty dny vždy uvelebí na matraci se psem. A pak z legrace říká, že je týraný muž, který musí spát na zemi. Je to jeho oblíbené bavičské číslo,“ vypráví Ludvíkova žena Dana. Jenže pak se dozvěděla, že jejich sousedka, zmíněná bývalá učitelka, vypráví jejich společným známým v Ostravě, že Ludvík dopadl mizerně. Že vybudoval chatu a na stará kolena ho z ní rodina vyhazuje a dovoluje mu maximálně spát v kůlně na zemi. „Ona si to přibarvila podle svého, navíc nemá žádný smysl pro humor, takže vůbec nepochopila, jak to myslím. Naši známí nám pak volali, jaké drby o nás ta ženská roznáší. Žena je naštvaná, ale mně to přijde naprosto skvělá legrace. Říkali jsme si se sousedy, že vymyslíme podobné historky, zařídíme to, aby se k ní donesly, a uvidíme, jak je zpracuje a v jaké podobě rozšíří dál,“ říká Ludvík.

Dotyčná bývalá učitelka už několikrát projevila neuvěřitelnou fantazii. Například po osadě roznesla fámu, že jeden z mužů si vozí na chatu mladou milenku. Ukázalo, že je to jeho dcera z předešlého manželství.

Roznesla, že jeden ze sousedů oslepl, protože ho odvezla záchranka poté, co měl velké potíže se zrakem a bylo podezření, že jde o mozkovou mrtvici. Sousedé se divili, že ho potkali v lese, protože byli přesvědčeni, že je nevidomý v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Když pátrali, kde se ta zpráva zvala, stopy opět vedly k jasnému cíli.

Dotyčné se v poslední době sousedé vyhýbají a nedávají se s ní do řeči. Protože už vědí, že dokáže z informace o běžné rýmě vytvořit informaci o nádorovém onemocnění ve finálním stádiu.

Jenže, pozor, existují teorie, které označují drbání za zdravé. Jen je třeba umět držet hranici mezi neškodnými drby a pomlouváním, které může ublížit.

Antropolog Robin Dunbar označuje drbání za specifický druh sociální komunikace, která je zaměřena na ty, kteří nejsou bezprostředně přítomni. „Ovšem celkově je z lidské komunikace věnováno sociálním tématům plných šedesát pět procent řečí, takže k určité formě drbání se uchýlí někdy v životě každý,“ uvedl.

Typickou ukázkou toho, proč drby pouštíme do svých životů nebo je dál šíříme, je existence bulvárních magazínů. Další antropolog Jerome Barkow na toto téma uvádí: „Evoluce nás v tomto ohledu příliš nepřipravila na to, abychom rozlišovali členy naší známé komunity a lidi, se kterými nemáme nic společného. Proto nás zajímá život takzvaně známých osobností a obchodníci s informacemi toho šikovně využívají. Bulvární média vytvářejí dojem, že ten, o kom drbou, je sociálně důležitý, tudíž by ho každý měl znát, zajímat se o něj. Řeči o něm tak mohou být univerzálním vyplněním nudy, běžné konverzace. Kdo ho nezná, nezná historky o něm, tedy drby, může být takzvaně společensky out.“

Jinými slovy, člověk nemá o čem mluvit a ostatní mají pocit, že s ním není o čem mluvit. Tento pocit popisuje šestašedesátiletá Jarka z Prahy.

„Dcera mi vyčítá, že nemám kamarádky, že jsem samotářka. Jenže já se nedokážu s ženami bavit. Nedávno jsem se zašla podívat do jednoho kroužku, který funguje nedaleko mého domova. Scházejí se tam seniorky. Myslela jsem, že si tam třeba najdu kamarádky. Uvědomuju si, že žiju moc samotářsky. Bylo to strašné. Ty ženy se jen bavily o jiných ženách, které tam právě nebyly. Drbaly, pomlouvaly. Dozvěděla jsem se o ženách, které jsem v životě neviděla, jaké mají nemoci, že jsou tlusté, že mají nemožné nepovedené děti a podobně. Pak se probíraly takzvané celebrity. Kdo s kým chodí, kdo komu zahnul, kdo má dluhy. Bylo mi jasné, že já takové řeči vést neumím a nechci umět. Takže jsem nezapadla. Bylo evidentní,  že ženy se mnou nemají o čem drbat. Ale neodsuzuju je. Připadaly mi spokojenější, než jsem já. Udělají si svou drbací dvouhodinovku a je to pro ně relax, jako pro někoho výlet na kole nebo posezení u piva. Já sedím doma, nemám žádný relax a pak se cítím mizerně. Možná jsou šťastné. Asi jsou.“

Antropolog Robin Dunbar tvrdí, že vyprávění historek je způsob, jak si kolem sebe udržet komunitu. „Klevetění neboli drbání je vlastně cesta, jak nebýt sám, jak vědět, co se děje ve světě, jak udržovat v chodu sociální kontakty. Problém je, pokud někdo neumí najít míru mezi tím, co je neškodné klevetění a čím naopak může vyvolat konflikt nebo někomu ublížit. Nicméně je prokázáno, že lidé, kteří umí udržovat velkou sociální síť, jsou spokojení,“ tvrdí. Právě proto možná má hodně lidí pocit, že ti, kteří drbou a pomlouvají, si ve skutečnosti své počínání neuvědomují. Oni tak činí v dobré víře, připadá jim naprosto přirozené, že nějakou informaci předají dál, navíc si ji přibarví, zveličí ji. A někdy se pak sami diví, co tím způsobili.

psychika ženy
Hodnocení:
(4.9 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
dagmar Burianová
Drby bytostně nesnáším. Vždycky mě děsilo, když jsem šla z práce a sousedky seděly na lavičce u domu a pomlouvaly. Vždycky to odnesla ta, co tam nebyla. Raději jsem chodila delší cestou a dům obcházela. Naše dvě sousedky vědí všechno. O všechno se starají, všechno překrucují a už nadělaly tolik ostudy!! Nechápu to. Jedna je věčně někde na chalupě a když přijede domů, ví úplně všechno na rozdíl ode mě, která by to měla mít z první ruky.
Drahomíra Stínilová
Někdy jsou drbny užitečné. Měla jsem problém se sousedkou, která vlastní cukrárnu a vnučka se přáležitostně kamarádila s její dcerou. Sousedka v obchodě má i Sportku a bere keš. Několikrát se mi zdálo, že mi vrátila o 50, nebo 20 Kč míň, ale protože jsem nepozorná a věřila jsem jí, nějak jsem to neřešila. Ovšem stalo se, že mi na 1000,. vrátila místo 920,- o stovku míň. Šmudlala to pod kasou a dala mi celý balíček peněz jednorázově, aniž by to vysázela na pult. Přišla jsem na to hned v následném obchodě a došlo mi to. Bylo mi trapné, jako sousedce, s jejíž rodinou jsem vždycky vycházela dobře, na to upozoňovat. Krom toho bych jí to už nemohla dokázat. Trápilo mě to. Tak jsem se jen tak nenápadně o tom zmínila jedné takové drbně z ulice. A ejhle. Už se to nikdy nestalo.
Mi Lac
Znám ve svém blízkém okolí pár Kelišek ultra. Moc rády brousí své jazýčky o dlaždičky naších městských chodníků. A potom se člověk může divit, že máme chodníčky v ZR hrbaté a díravé.
Eva Kopecká
Je mi úplně jedno, co dělají naše a zahraniční celebrity. Jaké auto mají sousedi i jak daleko se o dovolenou dostala moje kolegyně. Uvědomují si, že i když se o život těch, po kterých mi nic není, nezajímám, jsem jistě někým pro něco občas probíraná. Co se dá dělat, lépe se tím nezabývat. Párkrát jsem redy měla tisíc chutí dát někomu po čumáku. To když mi některý dobrák donesl absolutně nepodloženou věc o mojí osobě s cílem zasáhnout, ublížit. Stalo se a já musela se sebezapřením mlčet. Protože obíhat všechny domy u nás a každého se ptát, zda se to doneslo až k nim a vysvětlovat, že to prostě není pravda...myslím, že bych z toho nakonec vyšla jako ten největší blbec já...je každého věc, zda chce dělat něco smysluplného, nebo se zabývat dohady o druhých. Ublizovat by ale ani těmi řečmi nikdo druhým neměl....
Jitka Caklová
Píši o sobě, ne o lidech, kteří to mají jinak. Každý to má nějak, tedy ani nikoho nehodnotím. "Kdo s čím zachází, s tím také schází."
Mell Nova
Souhlas s paní Jitkou, ale je i hodně lidí, kteří se stím neumí nebo nechtějí vyrovnat, někdo pak oplácí stejnou měrou nebo větším zlem, někteří nezvládli a udělali bolest svým nejbližším, pokud je měli...
Jitka Caklová
Je dobré vědět, ať slyšíte mluvit kohokoliv o komkoliv, tak vždy dotyčný/á vypovídá o sobě. Pokud jsem někomu trnem v oku v takové míře, že má potřebu mě drbat, tak mu tento "luxus" ze srdce přeji :-)
Mell Nova
oprava, vyrovnali, hlídali
Mell Nova
Dosti stále aktuální téma, s pomluvou, drbem, drbnou, jsem měla tu čest už jako batole, paní,bydlící podnáma si stěžovala na neustálý hluk, děda tedy houpací kohouty opatřil zespodu gumou, aby tlumila...V mých školkových letech jsme se přestěhovali za prarodiči na maloměsto, ve školce další pomluvy, ve škole taky.Velká škoda, že jsem se nestila optat rodičů, jak se se zlobou a pomluvami některých lidí vyrovnaly, já se na ně nezlobím, ale v mých vzpomínkách jsou, nezmizely...Po mé svatbě jsem přijela na návštěvu rodičů a prarodičů, potkala jsem paní ve věku mé babi, slušně jsem pozdravila. Ženština na to, nezapomnělas něco, já a co? No přece kočár!Báby vydumaly, když mě neviděly s někým chodit, že jsem se musela vdávat.Ještě lepší bylo, když jsme švagrovi chlídali malého, když to bylo v bydlišti manžela, tak byl můj nemanželský a v mém bývalém bydlišti jeho nemanželský.A toho by se za ty roky našlo víc, dnes jsem při nákupu stála u kasy a najednou mi zvonilo v uších, vyjdu ven a hele, tam v čilém hovoru jedna paní z naší ulice s spolužačkou mého muže...Taky to tak míváte?
Danka Rotyková
Drby mne unavují už hodně dlouho. Ne, že bych neměla zájem, ale moje maminka je od nátury hrozně zvědavá. Nikdy nikomu nechtěla ublížit, ale stalo se, protože nejsme všichni stejní. Ona to moc nerozlišuje a teď v 90 ti letech už vůbec ne. Teď už jí to ale musíme prominout, říká, že se přece musí o něco zajímat. Co na to říct?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA