Poslední autobus do Malesic byl skoro prázdný. Karel byl rád, že po tom, co dnes prožil s Májou, nemusí jít na kolej pěšky. Ta šestnáctiletá osůbka s krásně bláznivými vlastnostmi svého věku a vytříbeným smyslem pro milostné hrátky se mu nadobro usadila v hlavě.
Seděl na posledním sedadle autobusu a hlavou mu probíhaly chvíle v její malé mansardě. Byl nakonec rád, když vystoupil pod malesickým zámečkem z autobusu a chladný noční vítr mu neurvale vjel do vlasů. Opřel se na chvíli o otevřená vrata zámeckého areálu a nastavil tvář větru. Podíval se na jejich okno v prvním patře. Ještě svítilo. Ani se mně dnes nechce cokoli klukům říkat, kde jsem byl a co jsem dělal, pomyslel si. Nikomu do toho nic není.
Odlepil se od zdi a pomalu zamířil širokou příjezdovou cestou dovnitř. Když vstoupil do pokoje, ocitl se právě uprostřed bouřlivé diskuse. Byl rád, že nemusí odpovídat na nějaké všetečné dotazy ohledně svého pozdního příchodu.
„Hele, Karle, jak si na tom s politikou?“ ozval se z rohu pokoje Pavel. „Jsi doprava, nebo doleva?“
„Pánové, snad tady není, proboha, někdo doprava? V měšťance jsme přeci museli zpívat Kupředu levá a ne kupředu pravá. Ale vážně. Musí to být buď, anebo? Co když jsem někde uprostřed. Nemám rád extrémy. No, když to musí být, tak jsem levák s orientací doprava. Ale jen mírně. Takže pravolevý optimistický pesimista.“
„Ty vole, s takovou orientací bych se šel oběsit,“ prohlásil Honza Selinger.
„Já se místo oběšení půjdu s dovolením osprchnout. Jsem po dnešku docela ušlej.“
„Nebo usouloženej, přiznej se,“zasmál se Vláďa.
Karel vypadl ze dveří a tak už neslyšel uštěpačné poznámky svých spolubydlících. Pustil si sprchu a chvíli stál s očima zavřenýma pod proudem teplé vody a snažil se nemyslet na nic. Jak ale nemyslet na nic, když se mu neustále v hlavě odvíjely jednotlivé scény dnešního večera, jak nějaký, rozhodně ne příliš přístupný film. Představil si Máju, sklánějící se nad ním a znovu vše intenzivně prožíval. Ježíšmarjá, až v duchu zasténal. Takhle přeci nemůžu zpátky do pokoje. Ale co teď? Celé jeho tělo bylo napjaté a mysl zalétla opět do onoho malého pokojíku a objala ležící dívku. Nebyl už schopen tyto své představy dál potlačovat.
Nedá se nic dělat, Májo. Ty tu nejsi. A tak ten svůj problém musím vyřešit sám. Hned teď. Ostatně, jako už mnohokrát předtím. Karel vykoukl ze sprchy, jestli někdo náhodou nepřišel a pak za sebou pečlivě zatáhl závěs.
Když po nějakém čase přišel, již zklidněný a vyrovnaný zpět do pokoje, bylo zhasnuto a dávno po diskusi. Jen z vedlejší postele se ozval hlas Petra Zavadila.
„Tak čau, já domů taky nejedu. Zítra bysme mohli spolu vyrazit do města, ne? Pokud nebudeš mít ovšem zase rande.“
Z kouta pokoje se ozval ještě Honza Selinger.
„Poslouchej, když už se taháš po nocích a vracíš se kolikrát nalitej, nedělej takovej kravál. My ostatní, normální, se třeba chceme i vyspat.“
Karel jen mávl rukou, vzal si z police nad postelí skripta pedagogiky a zamířil do společenské místnosti.
* * *
V sobotu po snídani vyšel Karel ven před zámeček a zamířil k telefonní budce.
„Ahoj, Jardo,” zahlaholil do telefonu. „Co děláš dneska odpoledne?”
„Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel. Asi půjdu do města někam na pivo. Ty chceš asi vzkázat něco Máje, ne?“
„Tentokrát ne, nechci příliš dráždit její matku, mají obě nějaký program. Chci se jen zeptat, jestli by si přežil na tom svém odpoledním výletě za pivem společnost tří žíznivých studentů, kteří se taky chystají do města za nějakou zábavou. A bez ženských.“
„Proč ne, alespoň se nebudeme nudit. Ale vzal bych ještě jednoho kamaráda z práce, když to zase nebude vadit vám.”
„Proč by to mělo vadit? Čtyři, nebo pět, to už je jedno, ne? Alespoň bude nějaká sranda. Tak Jardo, v kolik a kde? Navrhoval bych Vídeňku, pak Krym a následně exkurzi na Lochotín.”
„No, nazdar, tohle vypadá na pěkně náročnej večer. Ale souhlas. Co ty na to, sejít se v šest u Bartoloměje?”
„Tak dobře, Jardo, v šest u Bartoloměje.“
Karel s Vláďou a Petrem nečekali večer před Bartolomějem příliš dlouho. Vysoká, hubená postava Jardy byla vidět již na dálku. Mladík, který s ním přicházel, byl jeho pravým opakem. Malý, zavalitý a pod nosem frajerský knír.
„Tak tohle je můj kolega Robert, děláme spolu ve vývoji,“ představil Jarda přítele.
Karel se ujal zase představení svých kolegů.
„Ten tvůj navržený program se mi docela líbí, Karle, i Robert ho odsouhlasil. Takže se asi přesuneme do Vídeňky, ne?“
„Přemýšlel jsem, jestli bychom pro změnu nezašli do Besedy? Já jsem tam nebyl už od tý doby, co jsem tě první den v Plzni poznal,“ sondoval Karel. „Nemáš proti týhle změně nic, Jardo?“
„Ale vůbec ne. Beseda je moje domovská hospoda.“
„A co Robert,“ obrátil se Karel na Jardova kolegu.
„Mně je to docela jedno, mně se líbí jak Vídeňka, tak i Beseda. Ale s Jardou chodíme spíš do Besedy.“
„Ahoj Franto,“ oslovil Jarda číšníka v Měšťanské besedě.
„Budeš mít pro nás někde pět míst?“
„Támhle v koutě je volný stůl. Pátou židli vám přinesu.“
Když asi po hodině odcházeli, Petr byl příjemně rozjařený.
„Tak kam teď? Co bude s načatým večerem?“
„Připrav se. Jde se tancovat. Alespoň vypotíš to pivo.“
Chvíli ještě venku čekali na Jardu a Roberta, kteří se zdrželi uvnitř, když k nim vrávoravým krokem přišel trochu připitý mladík, kterého neznali.
„Hele, vole, nemáš cigáro?“ řekl a strčil neurvale do Petra. Ten o krok ucouvl, ale přesto sáhl do kapsy a chtěl vytáhnout svoje cigarety. Karel ho ale zarazil a postavil se mezi něj a mladíka.
„Nic mu nedávej. Vidíš, že je vožralej. Akorát provokuje.“
„Co se do toho pleteš, vole, s tebou nemluvím,“ začal se mladík strkat s Karlem.
V tu chvíli k nim přistoupil mladíkův kamarád, který stál opodál a sledoval je.
„Koukejte vypadnout smradi, nebo dostanete přes hubu.“ A strčil do Karla tak, že mu spadly brýle na zem. Petr je rychle sebral, ale jedno sklo bylo už rozbité.
Karel neměl tyhle spory rád. Radši vždy ustoupil. V životě se vlastně popral jen párkrát a to už hodně dávno, ještě na základce, když se chtěl vytáhnout před spolužačkami. Ale teď byl v situaci, že něco udělat musel. Nechtěl být za sraba. Vedle něho stál Petr s jeho rozbitými brýlemi v ruce, o kus dál Vláďa a ze dveří Besedy právě vycházeli Jarda s Robertem.
Nepřemýšlel dlouho. Rychlé, šermířské reakce zapracovaly. Jeho levačka bleskově vylétla a zasáhla mladíka do nosu tak rychle, že ten nestačil vůbec zareagovat a skončil se zakrvácenou tváří na zemi. Jeho kamarád se hnul směrem ke Karlovi, ale to už se vzpamatoval i robustní Vláďa a kluka hrubě odstrčil.
„Hele, seber si kámoše, ať nenastydne a už neotravujte, jo. Nebo dostaneš do rypáku taky.“
„Ty vole, tys mi zlomil nos,“ ozvalo se bolestně ze země.
„Sám sis o to řek, příště si dávej bacha, do koho strkáš, mohl bys dopadnout ještě hůř.“ A Karel se otočil k odchodu.
Jarda na něj s druhé strany ulice nenápadně gestikuloval a ukazoval směrem k parku. O pár desítek metrů dál se opět všichni sešli.
„Karle, promiň, že jsme vás v tom s Robertem nechali samotné,“ řekl Jarda. „Ale já jsem tady přeci jen doma a Robert taky a nemáme zdaleka tvou fyzičku. Měl bych pak s tou partou ožralů problém a musel bych si hledat jinou hospodu. Člověče, ten kluk, to je známej grázl, co se rád pere. Měl jsi kliku, že si ho sundal první ránou. Radši sem ale už nechoď. S jeho partou byste si neporadili ani ve třech. Tohle je vyhlášená hospoda. Měli jste taky štěstí, že je už skoro noc a že tu náhodou nebyli esenbáci. Skončili byste všichni na služebně.“
„Za tohle by si zasloužil ten frňák urazit úplně. Podívej se na brejle. Abych příští týden šel zase k očnímu. Už po druhý v krátkým čase. Nedávno jsem si je rozbil při fotbale. Ještě, že mám na koleji náhradní.“
„Ale řeknu ti, Karle,“ přidal se Robert, „že to bylo parádní K. O. Nechtěl bych od tebe takovou dostat. Šel okamžitě k zemi. A že je to docela frajer. Taky ho znám.“
„Co další program, kluci, budeme pokračovat v plánu, nebo to balíme, co?“vyzvídal Petr.
„Klidně budu pokračovat i jako poloslepej,“ zasmál se Karel.
Karel i Jarda, vědomi si dalšího večerního programu, v Besedě příliš nepili. Těšili se spíše na Zlatý hrozen a příjemné prostředí Krymu. Vláďa nebyl žádný pivař a tak mu v Besedě stačila jen jedna dvanáctka. To Petr si pití příliš nehlídal a tak si cestou na náměstí hlasitě prozpěvoval. Už se z toho nepříjemného zážitku oklepal.
Vrchní v Krymu příchozí skupinu chvíli zkoumavě pozoroval, ale pak poznal Jardu i Karla a tvář se mu roztáhla profesionálním úsměvem.
„Dobrý večer, pánové, dnes opět jiná společnost, rád vás opět vidím. Ale koukám, že dámy dnes zůstaly doma. Co to?“
„Dobrého večera přeji, pane Procházka, také vás rád vidím. Dnes je to jen pánská jízda, dámy mají dovolenou.“
„Máte pravdu, pane Karle, můžu vám tak říkat, ne? Od ženských je dobré si občas odpočinout. Dáte si ale Zlatý hrozen, ne? A bude z vás někdo něco jíst? Nějaký malér?“ a číšník ukázal na rozbité brýle.
Karel se podíval po ostatních.
„Jen drobná nehoda v Besedě, akorát teď blbě vidím. Velký malér měl spíš ten druhý. A jíst nebudeme, pane Procházka, jen to víno. A radši přineste hned dvě láhve. Je nás dneska víc.“
„Ty jsi tu nějak zavedenej, Karle,“ ozval se Robert.
„Pokud chodí s Májou, vždyť ji znáš, tak se nediv, že je Karel tak často naloženej v Krymu,“ odpověděl za Karla Jarda.
„Bez Máji se mi ale tancovat moc nechce. A bez brejlí nepoznám pěknou holku od megery.“
„To já ale půjdu, když už jsem tady,“ zvedl se Petr. „Mám přeci potit ty piva, ne?“
Po chvíli se zvedl i Robert.
„Co ty, Vláďo, žádnej taneček?” otočil se na souseda Jarda.
„Karel ví, že na to moc nejsem. Taneční jsem si doslova protrpěl a byl jsem rád, že je mám za sebou. Nejsem takový maniak. To Karel by se do Krymu nejradši přestěhoval, že jo?”
„Tanec je přeci jen kus pěknýho života. Rád se bavím, když je s kým. A momentálně je s kým. O to je to příjemnější.”
Mezi tím se z parketu vrátili Robert s Petrem.
„Tak co, Petře, jak si to přežil?“
„Bylo to fajn. Ona mě držela, abych neupad, a já jsem jí dejchal za krk, aby ze mě nebylo tak cejtit pivo.“
„Přátelé, zvedejme se,“ vyzval Jarda k odchodu, když se blížila půlnoc. „Karel ještě naplánoval exkurzi na Lochotín.“
V povznesené náladě společně vyrazili do ztichlých ulic.
„Musíme pěšky, teď nic nejede,“ poznamenal Robert, když přišli na stanici tramvaje. „Noční linka před chvílí odjela.“
Přešli kolem kasáren pětatřicátníků, když Petr zanotoval Mikuláše. Karel s Vláďou nechtěli zůstat pozadu a přidali se k němu. Nočním městem se najednou ozval strašný popěvek, tak oblíbený právě v malesické koleji.
Šel Mikuláš, šel po ulici,
zachtělo se mu po slivovici,
hej, hej, hej, hej,
Mikuláš je ožralej,
hej, hej, hej, hej,
Mikuláš je ožralej.
Nám to nevadí, že jsme pitomí,
naši rodiče byli volové,
hej, hej, hej, hej,
Mikuláš je ožralej.
Vláďa tuto oddrhovačku doprovodil ještě výrazným zabubnováním na plechovou popelnici, stojící před jedním činžákem. Jarda se s Robertem na sebe podívali.
„Tedy pánové, vy jste mi pěkná parta. Ale bavit se umíte, jen co je pravda,” smál se naplno Robert.
Za chvíli přešli most přes Mži a vystoupali alejí až k lochotínskému amfiteátru.
„Tedy, to čumím,“ řekl obdivně Petr. „Tohle jsem ještě nikde neviděl.“
„My s Vláďou jsme koukali taky. Tenhle amfiteátr je největší v republice.“
„Kolik se sem vlastně vejde lidí? Ví to někdo?“
„Kolem dvaceti tisíc. Ale málokdy je tu úplně plno. Je to přeci jen trochu velký i na Plzeň,” odpověděl Jarda.
„Jedeme, ne? Dokáže někdo vyběhnout až nahoru po těch lavicích?” Petr byl tento večer plný energie.
Vyběhl první a za ním se vydali i všichni ostatní. Robert to vzdal asi v jedné třetině, Vláďa s Petrem v polovině. První vyběhl na horní cestu Jarda a hned za ním Karel.
„Ani nechoďte nahoru, musíme stejně zase dolů k aleji. Šetřete kroky,” zavolal na ostatní dole Karel.
Když se dole opět sešli, posadili se na dolní sedadlo, aby se vydýchali.
„Docela podařený večer, ne, Jardo?“ poznamenal Vláďa.
„Podařený večer s podařenou partou, to jo,“ zareagoval místo Jardy Robert.
„Nebude přeci problém si to někdy zopáknout, do Vánoc je ještě času fůra,“ ozval se Jarda.
„Já jsem snad i to pivo a víno vyběhal, na mou duši, už je mi fajn. Ale kde si přišel k týhle plzeňský dvojce, Karle. Docela rád s nimi zase příště někam vyrazím.“
„Všechno je jenom náhoda, Petře. Jardu znám už od prvního dne, co jsme v Plzni, seznámili jsme se právě v Besedě. Roberta vidím dnes poprvé, jako ty. Tak, jak jsem si dřív bláhově myslel, že nic není náhoda, tak tady v Plzni začnu věřit, že se bez náhod snad ani nedá žít. I ten nepříjemnej zážitek v Besedě byl taky jen náhoda. “
„Ale tady se musíme rozloučit,“ řekl Jarda.
„Já s Robertem jdeme zpátky alejí do města a vy, Karle, půjdete cestou hned pod amfiteátrem pořád doprava, až přijdete na radčickou silnici. Vždyť to tu znáš. Ušetříte si tak minimálně kilometr cesty. Nemůžete zabloudit. Tak se mějte, kluci, bylo to dneska fajn.“
„Díky za příjemnou společnost,“ řekl Karel. „Jo, a můžeš mi, Jardo, zavolat na kolej, kdy může Mája přijít? V neděli asi nebude moct, ale snad v pondělí. Buď tak hodnej.“
„To víš, že ti zavolám. Ale Mája se mi určitě ozve sama.“
* * *
Nedělní ráno zastihlo Karla v posteli v ruce se skripty biologie. Po hodině ale otráveně skripta odložil a sáhl raději pro svůj deník. Před očima mu znovu vyvstala schůzka s Májou minulý pátek na Lochotíně a jejich milování v malé mansardě na Karlově. Každé jeho milostné dobrodružství znamenalo další a další popsané stránky jeho deníku.
Milostný románek s Májou v něm probudil až nevídanou touhu psát. Ať už to byly básně, úvahy, nebo i marné stesky nad čímkoli. Třeba i nad nepovedeným seminářem u profesora Čepeláka. Jeho stařičký deník už dávno svými listy nestačil a tak musel zakoupit v Narpě poblíž náměstí další tlustý sešit, aby mohl psát dál.
Uplynulý týden byl z jeho pohledu docela aktivní a tak do stránek nového deníku přibyly dokonce čtyři nové básně, věnované Máje. Trochu se za ten deník před ostatními styděl. Nechtěl, aby ho někdo cizí četl. Byl plný jeho intimních výpovědí a pocitů, úvah o životě i trochu nostalgických básní. Potřeboval se vymluvit z občasných neradostných myšlenek, které ho čas od času pronásledovaly. Stránky deníku byly tou pověstnou vrbou, která jeho myšlenky mlčky vstřebávala, aniž se mu vysmála. Psal do něj většinou až pozdě v noci, když už všichni spali. V tu dobu už ho nikdo nerušil. Jeho svět byl veřejnosti zcela nepřístupný. Svou pravou tvář však Karel skrýval za předstíraným klidem.
Nyní ale svého oblíbeného básníka odložil a na chvíli se vrátil ke svému deníku. Na protější posteli odpočíval pouze Vláďa, který četl jakousi knihu, a ostatní spolubydlící venku na blízkém hřišti hráli fotbal. Karel tak mohl beze strachu vzít pero a dokončit jednu báseň, kterou rozepsal již v průběhu týdne. Chvíli přemýšlel, znovu si pročetl, co napsal, a pak rychle dopsal nad báseň nadpis.
„Ležím a vnímám svůj sen.”
Příště ji přednesu Máje, řekl si. A rozhodně ji chci přednést stejně, jako posledně. Tradice je tradice. I s tím, co pak následuje.
Ještě, než deník odložil, prolistoval několik listů zpět. Zastavil se u jednoho ze svých prvních plzeňských zápisů.
Ta nesmírná prostora chrámová. Když člověk prochází pod mohutnou klenbou a jeho kroky se rozléhají chrámovým tichem, připadá si tak maličký a ubohý. Kolem sedí shrbené postavy věřících, zbožně skloněných před velikostí Páně. Dívám se na ně a chce se mi najednou také pokleknout vedle nich a sklonit svou hlavu před obrazem Panny a modlit se za trochu svého štěstí.“
Proč vlastně nejsem jako oni, řekl si, když odložil deník zpět do kufru a Nezvalovy básně na polici nad postelí. Byl bych spokojenější? Asi ne, uznal. Zasmál se však, když si vzpomněl na hodiny katechizmu, který měli ještě v národní škole. Spíš na rámus, který působili v malém kostelíku svatého Ondřeje při výuce. A taky na pár pohlavků, které občas kvůli tomu od starého faráře dostávali.
Podíval se ven z okna.
„Hele, Vláďo, přeci tady nebudeme ležet do oběda. Podívej se, jak je venku!“
„Já na fotbal s klukama nemám vůbec náladu. Nebaví mě to. Ale mohli bysme jít někam dál ven, ne?“
„To určitě, ještě jsem nebyl nahoře nad vsí v lese. Můžeme se tam podívat. Co říkáš?“
Oba chlapci přešli kolem místního kostela k fotbalovému hřišti, na kterém kluci z peďáku hráli proti medikům fotbal.
„Hej vy dva,“ zavolal ze hřiště Honza Selinger. „Nechcete se k nám připojit? Já už melu z posledního.“
„To víš, že jo, minule jsem při vašem fotbale přišel o brejle. A když si je sundám, tak zase houby vidím. Jdeme se na chvíli projít do lesa.“
„Počkejte na mě, půjdu s vámi,“ ozval se z hřiště Petr. „Je mi líto, hoši,“ obrátil se k ostatním. „Ale přírodopisnou vycházku si přeci nenechám ujít.“
Prošli kolem několika rodinných domků po levé straně a hlubokým úvozem se dostali mezi rozlehlé lány polí. Pole po pravé straně bylo v tuto roční dobu již dávno sklizené, jen pár osamělých ptáků zkoumavě kráčelo po strništi v naději, že najde ještě nějaké to zapomenuté zrnko obilí. Po levé straně se až k lesu táhl lán cukrovky, na kterém už začala sklizeň.
Petr najednou vyběhl do již sklizené části pole a přinesl jednu zapomenutou bulvu.
„Tohle jsme jako děti rádi jedli,“ řekl a roztříštil bulvu o kámen při cestě.
„Měli jsme to místo čokolády, protože je to krásně sladký.“ A s těmi slovy se zakousl do bílé dužiny.
„Tohle pole, než sklidí, tak bude zima. Ještě budeme mít dost času si přilepšit k tomu žrádlu, kterým nás krmí v menze. Doporučuji vzít jednu bulvu na pokoj, až se budeme vracet.“
Karel s Vláďou nedůvěřivě ochutnali.
„Máš pravdu. Je to docela dobrý. Můžeme si tím trochu zpestřit jídelníček. Je stejně zajímavý, že jsem sice z vesnice, ale cukrovku jsem ještě nejedl. “
Za malou chvíli se již ponořili do lesa. Karel se zaposlouchal do šumění stromů. Napadlo ho, že by člověk měl vstupovat do lesa jak do chrámu. Tak na něj ta nedělní procházka zapůsobila. Kromě lochotínského parku nebyl v lese už několik měsíců. Zhluboka se nadechl a všemi smysly vnímal tu uklidňující atmosféru.
„To je trochu jinej vzdoušek, než ve městě, co?“ ozval se Petr, který si povšiml Karlova hlubokého dýchání. „Zvlášť teď na podzim, když mlha drží ten fabrickej sajrajt ve městě při zemi. Asi sem vyrazím častěji.“
Šli dál, vzhůru do kopce a Karel s Petrem se chovali jak malé děti. Házeli po sobě šišky, honili se mezi stromy, jen Vláďa se zábavy nezúčastnil. Tak, jak bylo jeho zvykem, ničeho si příliš nevšímal, jen občas cosi zabručel, když ho některý z kamarádů zasáhl šiškou.
Před vrcholem kopce se mezi stromy objevila najednou budova. Petr neodolal a rozeběhl se k ní. Kolem celé budovy byl plot z masivního pletiva, ukončený nahoře několika řadami ostnatého drátu. Uprostřed budovy vyčníval nad vrcholky okolních stromů stožár s nějakým zařízením na vrcholu.
„Jsem zvědavej, ale tohle asi nepřelezu, to je o kalhoty,“ poznamenal Petr.
„Ani bych ti to neradil. Tohle vypadá na rušičku. Copak jste někdy neposlouchali Rádio Luxemburg? Nebo Svobodnou Evropu? Všechny tyhle stanice, co k nám vysílají, jsou přeci silně rušené. Hlavně tedy ta Svobodná Evropa, nebo Hlas Ameriky. I Rádio Vatikán se dá občas chytit. Ale blbě. Kvůli tomuhle.“ A Karel ukázal na budovu.
„No jo, taky jsem občas poslouchal. Hlavně Laxík. Radio Luxemburg, your station, of course. Ale jenom mezi námi, že jo?“ ztišil hlas Petr a ohlédl se kolem sebe, jako by se bál, že někde za stromem na ně vykoukne esenbák.
„Poslouchejte si, co chcete, já to nikomu troubit nebudu. Já jsem tyhle stanice nikdy neposlouchal. Mě politika nezajímá,“ dodal nevzrušeně Vláďa.
„Ale stejně navrhuji taktický ústup. V Krymu je to lepší.“
„Ty vole, my poslouchali muziku, ne politiku, to je trochu rozdíl,“ zasmál se Petr.
„Originální, jako vždy, Vláďo. Tvoje přirovnání je sice na hlavu, ale logiku má. Jdeme radši pryč!“ uzavřel debatu Karel.
* * *
