Šedesátiletá Jana se nedávno v práci rozplakala. Jen tak, nic zásadního se nestalo. Kolegové byli v šoku. Jana, ta šarmantní, výkonná dáma, která perfektně zvládá svou vedoucí pozici, stará se o svého starého tátu, je členkou výboru jedné charitativní organizace a zásobuje kolegy fotografiemi z cest se svým manželem. Jana, ten prototyp pěkného stárnutí, která vypadá skvěle a nikoho v jejím okolí by nenapadlo, že ji něco trápí. Tak tahle Jana plakala a křičela na někoho do telefonu: „Už toho mám dost. Uvědomuješ si, jak se pro vás všechny obětuju, co všechno dělám? Co ještě chcete?“ Křičela na dceru, která jí právě oznámila, že o víkendu nepřijede, protože se jí to prostě nehodí. Jenže Jana právě na ten víkend pozvala známé, naplánovala grilování na zahradě, přizvala novináře z místního tisku, aby její perfektní zahradu nafotili a zároveň s ní udělali rozhovor, jak coby úspěšná manažerka zvládá rodinu, práci i péči o nemocného starého seniora. Když ještě vzápětí novináři oznámili, že by to focení a rozhovor chtěli přeložit na jindy, zhroutila se.
Korunu všemu dodal její muž, který jí řekl, že by měla zvolnit životní tempo a nedirigovat život všem ostatním. Že by naopak měli uvažovat nad tím, jak více odpočívat a plánovat, jak budou žít v penzi.
Nevděk. Málo uznání za vše, co děláme. Snaha, kterou nikdo nevidí. To jsou pocity, které mívají lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jejich životním údělem je stále něco organizovat, plánovat, někomu pomáhat. To, co je záslužné a obdivuhodné, mnohdy přetaví v něco, co je pro jejich okolí otravné. Janin téměř devadesátiletý tatínek například jejímu muži řekl, že by přivítal, kdyby mu Jana dala více klidu a soukromí. Váží si její péče, ale to, že mu neustále nosí jídlo, i když nemá hlad a že mu neustále něco radí a nařizuje, ho zároveň obtěžuje. „Je mi jasné, že jsem starý dědek a má se mnou jen starosti, ale ona se chová, jako bych byl její děcko a ne táta. Nedávno mi řekla, že musím vypínat televizi v deset. No to je přece směšné. Když jsem se smál, urazila se a řekla, že ví, co je pro mě v mém věku nejlepší,“ vypráví.
Faktem je, že lidé, kteří celý život dělají hodně pro ostatní, mnohdy časem podlehnou pocitu, že nejsou dostatečně oceněni. Trápí se tím, začnou být kvůli tomu mrzutí, nedůvěřiví, žijí s pocitem ublíženosti. A čím je člověk starší, tím častěji se do takového rozpoložení dostává.
„Znám řadu příhod, kdy se senioři tak fixují na děti a jejich rodiny, že přestávají mít svůj vlastní život, žijí život těch dětí a ještě jim ho chtějí ovlivňovat. Strach ze samoty bývá silnější než to, aby se snažili být samostatní,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová.
Vypadá to, že takto naladěných seniorů bude přibývat a to zejména mezi ženami. Současná generace mladých žen má totiž mezi sebou hodně takových typů. Tedy žen, které mají pocit, že musejí být perfektní. Vybudovat kariéru, mít skvěle fungující rodinu, vzdělané a úspěšné děti, k tomu ještě páchat něco smysluplného v neziskovém sektoru. A když takovým způsobem žijí celý život, ve vyšším věku některé začínají mít pocit, že se zbytečně moc obětovaly jiným. Očekávaly, že za svůj vzorný způsob života, za své výkony budou oceňovány, a ono nic. Výsledkem je, že manžel leží u televize, děti volají, že nepřijedou, o napečené štrůdly nemá nikdo zájem a v práci už žádná pochvala nezazněla několik let. Přijdou pochybnosti a do toho manžel pronese větu: „Proč se tak honíš, tak si sedni vedle mě a dáme si víno.“
„Ty jsi se zbláznil? Ty máš čas na víno, ale já ne. Já mám na starosti celou rodinu, celý barák, musím na víkend navařit, co kdyby si to děcka rozmyslela a přece jen přijela?“
„Nepřijedou a i kdyby, tak co? Tak si uděláme ohníček a opečeme buřty.“
„Jsi úplně nemožný, ty bys jen opékal buřty. Nechci vidět tvůj cholesterol. A už sis dneska měřil tlak?“
„Chodily za mnou matky trpitelky, které dělaly vše pro své děti, staraly se o muže, dělaly charitu, podnikaly, přemýšlely, zda by ještě neměly vylézt na Mount Everest bez kyslíkové masky a pořád to nebylo dost. Jsou to supermanky, se kterými je lopotná práce, protože si myslí, že pravé křesťanství je to, když z nich cáká krev. Podívala jsem se díky nim sama na sebe a už vím, že je bezvadné mít ambice a chtít pomáhat druhým, ale v životě platí stejná pravidla jako v letadle. Nejdříve musíte kyslíkovou masku nasadit sobě a pak pomáhat ostatním,“ říká Martina Viktorie Kopecká, farářka Československé církve husitské, která lidem vypráví, že jsme byli stvořeni k tomu, abychom se učili vidět sami sebe se svými nedostatky, nechtěli být perfektně fungujícími stroji a nehonili se za dokonalostí.
Čím déle lidem trvá, než si to uvědomí, tím více si komplikují život. Kdo si to neuvědomí ani ve vyšším věku, může si zadělat na pořádně nepříjemné stáří. Není totiž nic příjemného prožívat penzi s myšlenkou: Tak já se celý život obětovala pro druhé a teď na mě všichni kašlou.
