Jsem totiž přesvědčená, že moje zkušenost z pozice seniorského věku se bude určitě ztotožňovat s mnoha dalšími. Protože v této etapě života jsme ve většině případů nejen dcerami a matkami, ale zároveň i snachami a tchýněmi.
Myslím, že odlišnost vnímání světa naší generací a generací našich dětí je mnohem větší, než byla odlišnost mezi generacemi předchozími. Samozřejmě připouštím, že přesně takhle si to myslí každá generace už po staletí, ale mně zkrátka připadá, že díky ďábelsky rychlému vývoji kolem nás je dnes prostě všechno úplně jinak…
Nechci zobecňovat, vím, že výjimka potvrzuje pravidlo, ale mám pocit, že v posledních letech se děti rodí s prstíkem na tabletu, jejich sebevědomí se pěstuje jak vzácná kytka a slovo pokora se pro dnešní mladou generaci vytratilo ze slovníku.
Se svojí maminkou mám vztah, který mi mnohé kamarádky závidí. Ona byla celý život přesně ten typ laskavé, obětavé a milující mámy. Naučila mě vařit, pomáhala mi kdykoli jsem potřebovala, její rady jsem poslouchala a pomoci si vážila. Dnes je jí pětaosmdesát, má Alzheimera, a já jsem jí za všechno, co pro mě udělala, dodnes vděčná. Ne z povinnosti, ale protože to tak cítím. Jsem s ní v každodenním kontaktu nejenom kvůli její nemoci, ale prostě ji potřebuju slyšet, mluvit s ní a vědět, že nestrádá, že je spokojená a v mezích možností šťastná. Troufám si tvrdit, že jsem dobrá dcera. A myslím, že jsem i dobrá snacha. Se všemi třemi tchýněmi jsem vycházela báječně, s tou poslední stále vycházím. Je jí devadesát. Možná tím víc, že právě ona má velmi komplikovaný vztah se svojí dcerou, mojí švagrovou…Od všech svých tchýní jsem se snažila něco naučit, přijmout dobrou radu, vyslechnout jejich trápení, vyžádat si recept na oblíbené jídlo jejich syn.
Donedávna jsem si myslela, že jsem i dobrá matka. Ale pozice tchýně mi tuto jistotu vzala. Skoro se stydím přiznat, jak bláhová jsem byla, když jsem se domnívala, že jsem i dobrá tchýně. Jak jsem jen mohla být tak domýšlivá?
Svoji snachu jsem si nemohla vynachválit, přijala jsem ji – a stejně tak ona mě – s otevřenou náručí. Alespoň to tak zpočátku vypadalo. Problém je v tom, že ona už o tu náruč nestojí. Představovala jsem si, jak se náš vztah po narození vysněného vnoučka ještě prohloubí, ale to jsem byla hodně naivní… Teoreticky je mi všechno jasné, dokonce to chápu, ale v praktickém životě nejsem schopná přijmout statut tchýně jako holý fakt. Jako přirozenou a logickou skutečnost, že tchýně prostě není maminka. Když má totiž snacha hezký vztah se svojí matkou, která navíc žije daleko, tak to pro tchýni není vůbec dobrá pozice. Obzvlášť pro laskavou a obětavou tchýni, která chce být stále po ruce, má nadstandardní vztah se svým synem a příliš miluje svého vnuka. Všechny dobré úmysly se obrátí proti ní. A čím je jich víc, tím hůř. Kdepak nějaká rada. Nebo nabízená pomoc. Anebo dokonce recept. Nic takového se dnes už nekoná. Nechtějí být vděční… A že jsme jim dali nemálo finančních prostředků na přilepšenou? Ano, to je pravda, ale oni se nás o nic neprosili, my jsme to přece chtěli udělat, nebo ne? Snad si proboha nemyslíme, že jim kvůli tomu můžeme jakkoli zasahovat do života!
Nejsem ta, která by toužila řídit chod synovy rodiny, chraň bůh. Ale tak ostré vymezení proti jakémukoli nesouhlasu, jenom náznaku, gestu, pohledu… to bych věru od svého milovaného synka nečekala.
„Říct svůj názor samozřejmě můžeš, to je tvoje právo, ale musíš počítat s následky.“
Můj chlapeček... Já vím, že na piedestálu už dávno nestojí matka, ale manželka. A vím, že je to tak správné, že to tak má být. Vždyť je mu čtyřicet, má pětiletého syna a krásnou ženu, kterou bude vždycky obhajovat, protože je s ní šťastný. Co bych si mohla víc přát. A že nedělají zdaleka všechno tak, jak jsem si představovala? To je přece můj problém, ne jejich.
Všechno je tak jak má být. Už po mnoho generací.
Jen je to úplně jinak.
Hezké vztahy s dcerami, snachami, matkami i tchýněmi přeje
HŠ
