Jak jste strávila divadelní prázdniny? Ví se o vás, že jste náruživá cestovatelka. Kde jste byla letos?
U moře, dokonce dvakrát! Nejdřív na Rhodosu, potom na Kypru. Tam to bylo nádherné, úplně mě to okouzlilo. Jenže jak jsem si myslela, že pobyt u moře mi pomůže, tak to se bohužel nepotvrdilo. Z cest jsem se vrátila trošku nemocná. Jinak jsem přes léto cestovala po Čechách, byla jsem v Orlických horách, které mám moc ráda, ale tolik je neznám, pak chvilku v Jablonci.
Copak vás trápí?
Byla jsem v nemocnici, ale moc mi to nepomohlo. Sotva lezu, bolí mě kyčel, jsem bez nálady, prostě jsem pod dekou.
To je mi moc líto. Pořád však máte rozdělané nějaké projekty. Kde kromě Ulice bychom vás mohli vidět?
Samozřejmě v divadle, ve Studiu DVA, Rokoku, Palace. Natočila jsem i pohádku Zakleté pírko, kterou budou dávat o Vánocích. Zrovna včera jsem dělala postsynchrony. Taky jsem se mihla v Poslední aristokratce, což je nový film Jiřího Vejdělka.
Máte doma rotoped jako Amálka Pešková, jedna z hlavních postav Ulice?
Rotoped mám, ale slouží spíš jako věšák na hadry, které se nedávají do skříně. Jeden čas jsem jezdívala, ale nebaví mě to. Radši chodím, pokud tedy můžu. Teď zrovna moc nemůžu, ale jinak ráda lezu po horách. Rotoped pro mě prostě moc není, na rozdíl od Amálky.
Získala jste Cenu Františka Filipovského za dabing. Za kterou konkrétní roli?
Hlavní podezřelý. To byl anglický seriál s Helen Mirrenovou, zhruba deset dílů. Pak jsem ještě asi po třech letech dostala cenu za celoživotní dílo. Protože jsem stará bába a tam se takové ceny rozdávají. Nevěděli, komu to dát. (směje se) Musím se vám ale pochlubit. Když jsem byla v nemocnici, tuhle cenu mi tam přinesli. A ještě jsem dostala ocenění od diváků, takže to bylo asi hodně sledovaný seriál.
Koho jste dabovala nejraději?
Samozřejmě vždycky ráda dabuju dobré herečky. Mám jich hodně. Třeba Diane Keatonovou nebo, když nemohla Zlata Adamovská, tak jsem dělala i Meryl Streepovou. Dobré herečky se dabují samozřejmě s větší radostí.
Na co se v nejbližší době těšíte?
Že se dám dohromady a budu zase chodit, protože mám velké bolesti. Zdraví, jak se říká, je tak strašně důležité, protože bez něj je člověk úplně ochrnutý, nemá na nic náladu, nemá chuť žít, hrozně moc s tím musí bojovat, aby měl nějaké pozitivum a věřil, že mu bude líp. Takže já se tomu snažím věřit, denně pilně cvičím všechny cviky, co mě v nemocnici naučili.
Jak často se stýkáte s vnoučaty?
Vnučka tady byla asi před měsícem o prázdninách, ale je trošku z ruky. Nicméně jsme ve spojení, voláme si nebo píšeme. Máme spolu moc hezký vztah.
A co Honzík, ten hraje fotbal, že ano?
Pořád fotbal hraje, ale je mu třináct a s babičkou na výlety se mu už moc nechce. Do toho mluvit nemůžu. Začíná puberta, takže má to své vlastní a už ho asi tolik nebavím. Ale to patří k vývoji toho človíčka. Jinak je Honzík fajn, má smysl pro humor, ale už to není takové to mazlení, povídání si jako kdysi, když byl malinký.
Kdy jste se byla podívat, jak mu to jde? Jaká jste fanynka a nakolik rozumíte fotbalu?
V neděli jsem se byla podívat za dětmi, protože jak jsem byla v nemocnici, hlídali mi psa. Honzík měl zrovna fotbal, tak jsme vyrazili celá rodina a samozřejmě jsme fandili. A já už tomu dokonce i rozumím! Díky tomu, že na něj chodím často, znám už některé termíny, už jsem fanda.
Kdy jste se rozhodla jít na DAMU?
Ježišmarjá, to už je opravdu hodně dávno. Prostě mě bavilo divadlo, tak jsem to tak nějak zkusila. Asi bych to nedělala, kdyby to nevyšlo hned na první pokus, to sebevědomí bych neměla. Ale ono to vyšlo. Je to práce, která mě baví celý život a jsem ráda, že to takhle dopadlo. Nevím, co jiného bych dělala. Asi bych jela zachraňovat nějaká ohrožená zvířata nebo rostliny.
Jak vás podporovala maminka? Byla přece knihovnice...
Maminka vůbec nevěděla, že chci jít na školu a stát se herečkou. Protože jsme byli chudí, říkala mi, musíš jít hned do práce, žádná škola, na to nemáme. Takže jsem to utajila. Pak jsem udělala zkoušky a šla s pravdou ven. Nakonec to přijala, protože divadlo měla taky ráda. Knížky a divadlo, k tomu mě od dětství přivedla ona. Se stipendiem a různými brigádami jsem školu nějak zvládla.
Co byste poradila seniorům, aby se udrželi v psychické a fyzické kondici? Máte na to nějaký recept?
Teď bych ho potřebovala sama. Právě na podzim mě chtějí na nějaký rozhovor se seniory. Tak jsem to přislíbila, ale jestli do té doby nebudu v pořádku a budu v tomhle stavu, tak je asi moc nepotěším. Ale budu se snažit dát se dohromady. Člověk to musí přijmout, to patří k životu.
Táňa Nečadová
