Radobýl. Tenhle těžbou kamene poznamenaný kopec tři kilometry za Litoměřicemi, ozdobený velikým křížem na vrcholu, měl svoje kouzlo už kdysi pro K.H. Máchu. Ten sem chodíval a právě z něho viděl oheň, který běžel pomáhat hasit a stal se mu osudným. Radobýl se vypíná nad Labem a láká ke zdolání. Dá se na něj sice vyjít zezdola od Labe, ale mnohem pohodlnější cesta je z opačné strany od silnice Litoměřice-Michalovice.
Nějaký ten pátek už jsem na něm nebyla a natěšeně jsem čekala na vhodný den s pěknou viditelností. Ve středu 4. září ráno sluníčko svítilo a slibně na mě mrkalo. V Litoměřicích jsem se sešla se svou kamarádkou, turistkou Věrou, a vyrazily jsme. Od silnice vede pěšina loukou. Na úpatí jsme se rozhodly podívat se nejdřív na dno onoho zdaleka viditelného zubu, způsobeného těžbou kamene. Skalní stěna je učebnicovou ukázkou sloupcové odlučnosti čediče. Pokochaly jsme se výhledem na České středohoří a vystoupaly "o patro výš", tj. na samé temeno Radobýlu s kovovým křížem. Věřte mi, srdce tu usedá a nechce se Vám odtrhnout oči od té krásy od obzoru k obzoru. Říp, Házmburk, Lovoš, Milešovka a nepřeberné množství středohorských kopců a kopečků. Pod námi se rozprostírá Žernosecké jezero. Méně úchvatný pohled je na továrnu Lovochemie v Lovosicích a panelárnu v Žalhosticích. Čas letěl a my jsme musely pokročit dál. Vrátily jsme se k silnici a těsně před Michalovicemi odbočily k tzv. třem vrškům. Jsou to takové zelené pupínky s překrásnými výhledy. Slezly jsme hezky jeden po druhém, na každém chviličku poseděly a pokračovaly dál přes osadu Knobloška k Bídnici. Tento vrch jsme přešly hezky po louce až k lesu na jejím vršku a podle lesa pomalu scházely do zahrádkářské kolonie na kraji Litoměřic. Pokračovaly jsme dál ke vchodu do neblaze proslulé továrny Richard zbudované právě v útrobách Bídnice. Jistě všichni víte, že tady v bývalém dole vybudovali nacisté ke konci války utajenou podzemní továrnu na výrobu zbraní. O život tu nedobrovolně přišlo mnoho lidí. Čekala jsem pietní místo, ale stály jsme před těžkými vraty. V ne zrovna upraveném prostředí je tabule s informacemi o Richardu. Kamarádka mi vyprávěla, že pamatuje jako dítě, že tam ještě byly koleje a odstavené těžební vozíky.
Doprovodila jsem kamarádku domů. Bylo krásně, a tak jsem nespěchala na druhý konec města na autobus, ale vzala jsem to ještě uličkami starých Litoměřic na Dómský pahorek s onou bílou fotogenickou katedrálou sv. Štěpána. Přes náměstí, kde se před zraky obyvatel opracovávají trámy na opravu Kalicha na střeše radnice, dopravené sem po vodě jako vory. Poslední fotku jsem stihla kostel sv. Ludmily a do autobusu vteřinu před zavřením dveří přisupěla uřícená, ale šťastná a vděčná za krásný den.