Dva dny po úmrtí Zlatého slavíka jsem se vydal k mistrově vile. Tento čtvrtek byl zamračený a deštivý. Ze Žižkova na Smíchov jede přímá tramvaj číslo 9. Je spolehlivá a rychlá. Horší bylo pak lezení deštivým parkem. Pěkně jsem se do kopce zadýchal, a to jsem mladší o šest let, než Mistr.
Spletitá cesta do smíchovského kopce byla nakonec jednoduchá. Šel jsem za lidmi, s kyticemi. Další šli dolů, to už bez květin. Před vilou na vrcholu kopce byly desítky smutečních hostů a mnoho svíček. Různé věkové skupiny. I já jsem tam zapálil svíčku. Natáčela tam i televize. Mnoho se nemluvilo.
Dvě důchodkyně mě požádaly o zapálení jejich svíčky. Prohodili jsme pár zdvořilých slov. Prý nám mohl zpívat i dále…
I já mu musím poděkovat za radostné chvilky v socialismu. Na televizní obrazovce s Mistrem se dal přežít i ten rudý režim…
Díky.
