Horský trek po známém hřebeni Besseggen a výstup na horu Veslfjelet měl patřil k nejlepším zážitkům zájezdu. Počasí se však nevydařilo a na vrchol se dostalo jen pár nejodvážnějších. Já jsem si přivezla následky pochodu až domů.
Další den po vyjížďce fjordem jsme měli v plánu horskou túru z Gjendesheimu od bájného jezera Gjende přes horský hřbet Besseggen k jeho nejvyššímu vrcholu Veslfjelet. Nadmořská výška 1743 m znamená v Norsku dvojnásobek v Alpách, což jsem si neuvědomila a podcenila. Tento horský trek patří v Norsku k nejpopulárnějším a nejpůsobivějším, ovšem jen za příznivého počasí.
Pohled na jezero Gjende, kousek od začátku stoupání.
V Norsku se velice často mění počasí a hodně prší. Do Alp nad 3000 metrů bych nelezla nikam, aniž bych sebou nenesla bundu do extrému, kuklu, větruvzdorné zateplené kalhoty a teflonové palčáky. Ovšem tady, ačkoliv jsem měla veškeré vybavení, jsem si vyrazila v lehkých legínách a bundě, sice nepromokované, leč nepřizpůsobené do extrémních podmínek. Naštěstí mě napadlo si navléknout alespoň dlouhé návleky a do batohu přibalit čepici a rukavice. Manžel zvolil o něco kvalitnější kalhoty než já a víc vrstev na tělo, proto dopadl lépe. V Gjendesheimu jsme s elánem vykročili téměř všichni na trek snů a těšili se na focení. Po několika stech metrech začalo slabě mrholit a většina výletníků, jeden po druhém, odpadávala a vracela se k autobusu, poněvadž stoupání na kluzkých kamenech, kdy jsme si museli pomáhat rukama, nebylo snadné. Exponovaných míst přibývalo a výlet vzdávalo čím dál víc lidí.
Ve výšce 1500 m už neroste kromě lišejníků žádná vegetace.
Sundala jsem tenké rukavice, protože nacucané vodou neplnily funkci a mráz zalézal za nehty. Počasí, místo, aby se umoudřilo, se zhoršovalo a my měli problém se značením cesty. Došla nás skupinka třech dalších vytrvalců a pokračovali jsme společně, abychom se neztratili a vzájemně se hlídali. Padala mlha a husté kapky. Na hřebeni fičel silný vítr, který se zabodával do tváře a místy bylo vidět sotva na pár metrů. Ani nevím, jakým zázrakem jsme dosáhli vrcholové mohyly. Silou vůle jsem vyfotila manžela, pořídila dva snímky, k dalším chyběla síla a cit v rukách. Lítala jsem kolem mohyly jako šílenec, chtěla jsem se zahřát, mrzly mi ruce, nohy a k tomu ke všemu se uvolnil levý návlek a padal ke kotníkům. Prokřehlýma rukama jsem se snažila stáhnout kalhoty a návlek vytáhnout, ale mokré legíny se pevně přilepily na kůži. Bez pomoci ostatních bych byla ztracená. Jeden mladík dostal hysterický záchvat při zjištění, že cesta zpět je mnohem náročnější a nebezpečnější a zde opět pomohla spolupráce nás všech. Nohy ve vodě, místy až po kotníky, bičující vítr a zkřehlé ruce, jimiž jsme se museli přidržovat skal, to byla drsná realita. Oproti ostatním jsem měla jednu obrovskou výhodu, neboť moje boty, třebaže nízké a lehounké, jsou přizpůsobeny na běhání v drsném terénu, takže se krásně přitiskly na mokrou skálu, čímž mi odpadávaly problémy s uklouznutím.
Vrcholová mohyla na Veslfjeletu (1743 m), zima jako v psinci, výhled nulový.
Dole u jezera Gjende počasí nebylo tak hrozné, všichni na nás civěli jako na šílence a nevěřícně kroutili hlavou. Převlékla jsem se do náhradních kalhot a mikiny, oblečení včetně spodního prádla jsem musela vyždímat. Manžel tak mokrý nebyl. V autobuse jsem si dala horkou kávu a celá se rozklepala zimou, že jsem nemohla udržet kelímek.
Chtěli jsme odjet, ale, bohužel, jeden nezodpovědný účastník zájezdu porušil všechna bezpečnostní pravidla a připravil našemu týmu horkou chvilku. Vydal se sám na vlastní pěst neznámo kam s vybitým telefonem, což je přísně zakázáno. Čekali jsme na něj ještě hodinu po stanoveném limitu a poté průvodce nahlásil zmizení místní horské službě. Když jsme odjížděli, zničeho nic se odněkud vynořil, jako by se nechumelilo, a cítil se dotčený, že jsme ho dali hledat a že musí jít odvolat pátrání! Někteří lidé jsou opravdu k nepochopení!
Cestou zpět jsme do Dombasu jsme se zastavili v Lomu, abychom si dokoupili v supermarketu zásoby, a protože mi už otrnulo a foťák se trochu vzpamatoval, vyfotila jsem ukazatel s krásným názvem.
Další den po prudké změně teplot mě začaly bolet vnitřní části stehen a na kůži naskákaly fialovorudé vystouplé fleky. Po příjezdu domů jsem navštívila obvodní lékařku, která mi diagnostikovala tzv. "oznobeniny", což je poslední stadium před omrzlinami. Postižená místa jsem mazala (a ještě mažu) panthenolem a nahřívala každý den bio lampou. Kortikoidy jsem odmítla. V současné době bolest ustala, ovšem tmavé fleky jsou pořád znatelné.
Z tohoto dne máme minimum fotek, jelikož vzhledem k počasí byly foťáky zamlžené a tudíž téměř nepoužitelné.
Záznam z trasy výstupu je zaznamenán zde, ovšem jen část nahoru, cestu zpět dolů jsem v té zimě nějak zapomněla zapnout: http://www.movescount.com/cs/moves/move306172787
Příště: Návštěva hlavního města a některé moje postřehy.