Lékařka Lissy Jarvik z Kolumbijské univerzity je autorkou rozsáhlé práce, která měla za cíl zjistit, zda je úpadek inteligence přirozenou součástí stárnutí. Začala to zkoumat v roce 1947, tématu se věnovala řadu let a nyní z jejích závěrů vycházejí další týmy vědců při dalším zkoumání všeho, co se týká stárnutí. Závěr je jasný: Nedá se prohlásit, že by u starých lidí docházelo hromadně k tomu či onomu jevu, vždy to závislí na individualitě, nikoli na stáří. Tvrdit tedy, že někdo ve stáří hloupne a někdo naopak zmoudřel, je nesmysl. Což ovšem neznamená, že stárnutí schopnost logicky myslet a reagovat na to, co se děje okolo, neovlivňuje.
„Každý pokles fyzické struktury mozku je vyrovnáván novými mentálními schopnostmi. Když člověk stárne, déle mu trvá, než se u něj aktivizují určité typy paměťových funkcí,“ uvedl Paul Baltes, německý vědec specializující se na jevy provázející stárnutí. „Ovšem když se dostaneme na typ vědomostí, které se přenášejí z generace na generaci a jsou kulturní záležitostí, staří lidé mnohdy reagují rychleji a lépe než mladí,“ tvrdí.
Porovnával to na různých zadáních, například lidi požádal, aby reagovali na zprávu, že nějaká patnáctiletá dívka chce spáchat sebevraždu a měli se jí to pokusit rozmluvit. Psychologové došli k závěru, že méně vzdělaný, nepříliš chytře se jevící starší lidé byli v takové situaci pohotovější a schopnější, než mladí vysokoškoláci, kteří tvrdili, že se zajímají právě o psychologii. Paul Baltes mluví o takzvané škále moudrosti a tvrdí, že právě na ní si lidé starší šedesáti let vedou velmi dobře, byť mezi těmi, které zkoumal, byli i ti, kteří neměli vysoké vzdělání, živili se třeba obyčejnými dělnickými profesemi. „Ne všichni staří jsou moudří, ale obecně předčí mladší, což vyrovnává výsledky paměťových testů,“ uvedl s tím, že si myslí, že moudrost je něco jako software v počítači, který příroda používá, aby překonala jiná omezení, která lidé kvůli vysokému věku mají. Následující příklad uvádí lékař Deepak Chopra, další specialista na zkoumání jevů provázejících stárnutí na svých přednáškách: „Arthur Rubinstein i po devadesátce hrál stále na koncertech a když se ho otázali, jak to, že je schopen stále tak náročné aktivity, uvedl tři moudré taktiky: hrát méně skladeb, cvičit každou z nich častěji a – aby vykompenzoval ztrátu rychlosti a manuální obratnosti – na pár sekund zpomalit vždy před nástupem obzvláště rychlé pasáže, protože hraní pak zní rychleji, než jaké ve skutečnosti je.“
Zkrátka, měl své finty. Nehnal se bezhlavě za výsledkem jako mnozí mladší lidé, neriskoval, věděl už, jak sám se sebou zacházet. Byla to moudrost? No jistě.
Říká se, že stárnout je umění. Současná doba stárnutí přeje. Ještě nikdy dříve nebylo stárnutí tak zkoumáno. Nikdy dříve lidé neměli tolik možností prosazovat svá práva, názory, představy. Zároveň je však stárnutí pořádná dřina, protože pokud člověk chce, aby byl respektován, musí si ten respekt vydobýt tím, jak se chová, co říká.
„Nedá-li se moudrosti naučit, jediným způsobem, jak ji nabýt, je k ní dozrát. Moudrost je víc než pouhá zkušenost. Můžeme lidi testovat jak chceme, ale moudrost není nic, co by šlo zvážit, změřit nebo definovat. Ale když se pak ocitneme ve společnosti starého moudrého člověka, jeho moudrost prostě cítíme,“ říká Deepak Chopra.
Někdy stačí k tomu, aby člověk nebyl považován za pomateného či ubručeného staříka nebo pošetilou či hysterickou babku, docela málo. Třeba vědět, kdy zvolnit tempo, kdy mluvit a kdy mlčet, naučit se pozorovat svět kolem sebe, snažit se mu porozumět, nebát se ho a nekritizovat vše, čemu nerozumíme. Může to být krok k tomu, aby si už nikdo nemyslel, že stárnout znamená automaticky hloupnout.