Zrcadlo nesplněných přání  22
Cheb, foto autor

Zrcadlo nesplněných přání 22

23. 10. 2019

Milí íčkoví přátelé, toto je definitivní konec mého příběhu. Děkuji všem za zájem.  Než začnu vkládat svou poslední novelu Milenci umírajícího času, dám pro odpočinek zatím pár glos a básní. 

 

 

JAK TAŽNÍ PTÁCI
 

 

Tulák čas přeletěl, jak stěhovaví ptáci

a naše vzdělání se kdesi v mlhách ztrácí.

Bloudím po přednáškách jak mořem starý vrak,

paměť je mizerná a namáhám si zrak.

Však jedna vzpomínka mi často spáti nedá.

Plzeňské kavárny, hned krevní tlak se zvedá.

Krym světla zhasíná, poslední sklenka vína,

polibky milenců na svazích Lochotína,

park voní podzimem a mládí touhou žije

a Vláďa po nocích do rolet klackem bije.

Táhneme ulicí a zpíváme ta slova

a s námi Mikuláš a ožralej je znova.

Tulák čas přeletěl, jak stěhovaví ptáci

Jenom ty vzpomínky, ty potvory se vrací

Jenom ty vzpomínky, jak tažní ptáci.

 

Karel se odmlčel a napil se grogu. 

 „Teda Karle, tebe je na pajďáku škoda, tohle bys měl poslat na katedru. Nemusel bys určitě dělat ten opravák z češtiny,” ocenil jeho výtvor Honza Tolar.

„Spíš by mě asi hned vyrazili,“ zasmál se Karel. „Takhle jsem to nějak přežil.“

„Ten toho má určitě daleko víc, vždyť pořád v noci něco píše. Že jo, Karle?” ozval se Vláďa.

„Tolik toho zase není, pár básniček pro holky, jinak nic moc. Ale napadlo mě, napsat taky něco za to završení našeho prvního semestru. A tohle je výsledek.“

„Měl bys to taky zarecitovat holkám, až zase půjdeme za nimi. Bude sranda. Těm se to bude určitě líbit,“ ozval se Petr.

„Nevím, o tom jsem nepřemýšlel. Napsal jsem to hlavně pro vás, co jste tady zbyli,“ poznamenal s trochou smutku v hlase Karel. 

 „Pánové, tak na Nový rok, na druhej semestr a na pěkný holky. Zkoušky jsou za námi a všechno je pořád před námi.“

Petr se odmlčel a zdvihl hrnek s grogem. 

 „Škoda, že se část party rozpouští. Honza, Pavel a tady Vašek to vzdali. Honza s  Pavlem zmizeli, ani se nerozloučili. Nechceš to ještě přehodnotit, Vašku?“

 „Nedá se nic dělat, pánové, ale za blbost se platí,“ řekl smutně Vašek. „Už jsem se rozhodl. Učitel ze mě nebude.“

„To vážně chceš pajďák vzdát?“ ozval se Petr.

„Kluci, to nemá cenu. Já na to prostě nemám. A navíc mě učitelování neláká. Už jsem o tom mluvil s našima i se Zdenou a od září půjdu na dopravní průmku u nás v Praze. Budu výpravčí jako táta. Rodinná tradice. Alespoň se nebudu nervovat s dětma. Víte přeci, že jsem vyrůstal na vršovickým nádraží. A ty vlaky jsou mi pořád milejší, než učitelování. Ztrácím jen rok. Ale myslím si, že i ten ztracenej rok byl pro mě něčím užitečnej. A do září si najdu nějakou brigádu.“

„To je ovšem taky řešení. Furt lepší, než skončit ve fabrice u mašiny. Ale je blbý, že přicházíme o kámoše. Bylo to tady docela fajn, i když jsem byl vedle v pokoji. Ale musím říct, že Honza Selinger byl poslední dobou docela protivnej. Hlavně kvůli učení. To s Pavlem byla větší sranda.“

A Honza Tolar zdvihl hrnek s grogem.

„Pánové, na ty co zůstali i na ty, co už asi nikdy neuvidíme. A co takhle nějaký novoroční předsevzetí?“

„Jdi do háje s  předsevzetím. Ty jsou dobrý akorát k tomu, aby se neplnily. Pokud bych nějaký měl, tak si budu přát dodělat školu a abych se mohl občas potěšit s Věrou. To je všechno.“

„Řekl bych Petře, že je toho až dost. Všichni jsme tu přece kvůli škole. Ne kvůli holkám. Ale pokud si to studium nějak ještě zpestříme, tak zaplaťpánbůh za to.“

„A co Zdena, Vašku? To jí chceš jen tak nechat?” ozval se Karel, když se všichni zase posadili ke stolu.

„Proč bych ji nechával? Je přeci taky z Prahy, tak není žádný problém se vidět. Na rozdíl ode mne má všechny zkoušky maximálně za dvě. Je dobrá. Ta peďák určitě dokončí.“

Hoši se na chvíli odmlčeli. Každý si v hlavě promítal uplynulých pět měsíců, které byly v jejich životě přelomové. Ne každý se však dokázal s novou situací vyrovnat. Honza Selinger i Pavel Procházka odjeli už před několika dny. Vašek Chasník, který teď ještě sedí s ostatními v  jejich malesickém pokoji, odjíždí zítra. Cesty většiny z nich se definitivně rozcházejí.

I Karel zvládl nakonec všechny zkoušky. Až na češtinu a pedagogiku. Včerejší úspěšné opraváky mu ale výrazně zvedly náladu. S Petrem se ještě ten večer vnutili ke Kátě a Věře na kolej, aby to s nimi oslavili. Káťa i Věra, stejně jako Karel, dokončily semestr s  jednou opravnou zkouškou, na rozdíl od něho ale u Čepeláka. Úspěšně dokončil první semestr i Karlův kolega Honza Oulický. Tomu nedělalo studium žádné větší potíže.

 „Nepřestěhuješ se radši k nám, Honzo?“ zeptal se Petr Tolara. „Ohlásil bys to na děkanátu. Teď jsou tu tři postele volný.“

„To je fakt, bůhví, kdo sem místo nich přijde. A řeknu i Vaškovi Konvičkovi a Štěpánkovi. Určitě budou chtít taky bydlet s náma."

Než usnuli, sedl si Karel ještě na chvíli k Vláďovi na postel.

„Pánové, ať už dopadneme jakkoli v týhle škole, budu moc rád, když mi dáte pak o sobě v budoucnosti vědět, kde jste a co děláte. Abysme mohli třeba ještě po padesáti letech jít spolu na pivo a koukat po holkách.“

„To víš, že jo. A hlavně po holkách. Hlavně po těch z domova důchodců.“ A Vláďa se rozesmál.

„Jak to bude dál se mnou, to nevím. Nemůžu nechat všechny starosti na ségře. Je tam prázdnej byt, ten je třeba platit, ještě není uzavřená pozůstalost,“ pokračoval už smutněji Vláďa.

„Koukej to nějak udělat, tady by si docela chyběl,“ ozval se ještě Petr.

Kamarádi usnuli a v pokoji se rozhostil klid. Karel se posadil jako vždy na parapet a otevřel svůj deník na poslední straně. Poslední týdny se mu skoro nevěnoval. Necítil ani potřebu ho otevírat. Virtuální svět, ukrytý v jeho stránkách a kterým tak rád dříve čas od času procházel, vyměnil za svět zcela reálný. Za svět, který mu byl najednou daleko bližší. Cítil, že se cosi změnilo. Vzpomněl si na jeden rozhovor s Májou, kdy se dívka ohradila, že už není dítě. Tehdy jí řekl, že on je vlastně také ještě dítě, jen o tři roky starší. Nyní, několik měsíců po tom rozhovoru, si ale jako dítě už nepřipadal.

Těch pět měsíců fakulty bylo pro něj časem dramatických změn. Když náhle, počátkem září loňského roku vylétl zpod rodičovských křídel, ocitl se ve světě, na který nebyl vůbec připravený. Ve světě, který nemohl přetvořit ke svému obrazu. Včas si to ale uvědomil. A tak musel bojovat hlavně sám se sebou. Jeho romantické ideály se ve střetu s realitou života pomalu, ale jistě hroutily jak domek z karet.

Poslední jeho zápis do deníku byl zcela nedávný. Byl z Knihy Moudrosti, kterou si tak rád a často pročítal. A na začátku její páté kapitoly byla myšlenka, která ho zaujala natolik, že si ji poznamenal do deníku.

„Pominuly ty všecky věci jako stín a jako posel, který prudce běží. Jako lodí, kteráž přešla zdutou vodu, jejížto šlépěje, když přejde, nelze nalézti, ani proražené cesty její mezi vlnobitím. Tak i my, zrodivše se, zhynuli jsme.”

Dívá se na tento poslední zápis a vidí v něm analogii se svým životem. Je dobře, že ty všechny věci, ty události dobré i ty špatné pominuly, pomyslel si. Že jsou už nenávratně pryč. Že za nimi může udělat tlustou čáru. A začít znovu. Úplně od začátku. Ale je mu jasné, že bez těch všech děvčat, která na své životní pouti doposud potkal, by se k  tomuto poznání asi nedopracoval. Vždyť pokud by nikdy nebyly, a pokud by nebyly ani problémy, nemohly by tudíž ani pominout, jak praví ta moudrá kniha a on by byl pořád tam, kde byl kdysi. Pořád jen na tom samém začátku cesty.

Po této složité úvaze vzal Karel pero a rozmáchlým gestem udělal za tou biblickou citací vodorovnou čáru. A na protější stranu deníku napsal velkými písmeny:

 

ČÁST DRUHÁ

 

* * *

 
 

EPILOG
 
2019
 

 

Karel Červenka dopsal a vstal od počítače. Je už hluboká noc a on je velmi unavený. Chtěl si dolít víno, ale láhev Portugalu byla prázdná. Tento drobný fakt ho znervóznil. Najednou nevěděl, jak dál.

Chodí po pracovně a v hlavě se mu opět začíná odvíjet prastarý a značně rozostřený film s více, než padesátiletou patinou.
Sedí ve velké a zcela prázdné kanceláři chebského národního výboru a spisuje seznamy lidí a domů. Jednotvárná práce. Jeho psací stroj nezvučí sice rychlým staccatem, ale ozývá se do tichého prázdna kanceláře důstojně pomalými a jistými úhozy. Za okny kanceláře vidí zchátralé budovy městského historického jádra, lidé chodí sem a tam po náměstí a u stejně zanedbané barokní kašny vlevo od budovy radnice si hrají malé děti. Na papíru se dvěma kopiemi přibývají obyvatelé města, ale on myslí na něco úplně jiného. Myslí na to, co by chtěl, ale nejen na to, co by chtěl, on myslí hlavně na to, co vlastně musí jednou napsat. Snaží se vytěsnit z hlavy své neuspořádané myšlenky a myslet alespoň chvíli reálně. Chtěl by napsat něco, co by se blížilo třeba až ideálu krásy. Myslí na svět přeludů a fantazií, na svět mrštíkovské Pohádky máje, který mu utkvěl hluboko v podvědomí.. Na chvíli vstal od psacího stroje, vedle kterého ležel jeho deník a přešel k oknu. Dívá se na zvláštní, patrové střechy měšťanských renesančních domů náměstí a v hlavě si promítá uplynulý půlrok. Už nemyslí na to, co by chtěl, nebo měl napsat. Myslí na to, že vůbec nevěděl, jak bude po náhlém rozchodu s tou drobnou mladičkou dívkou vlastně žít dál. Že na nějaký čas ztratil i svou víru. Ale jen na nějaký čas. To jeho, až descartovské hledání pevných životních jistot a stále nové a nové životní výzvy, to vše ho po čase vrátilo zpátky do reálného života.
Co je vlastně na světě jisté? Jsou to naše myšlenky, které se zhmotňují ve skutcích? O čem to vlastně přemýšlel, když někdy v polovině ledna, uprostřed zkouškového období, ho to hledání descartovských jistot totálně zradilo?
Ego cogito, ergo sum. Sice jsem přestal na chvíli věřit, ale pořád tady ještě jsem! Pořád ještě myslím, pořád ještě hledám tu cestu, která přeci někde musí být.
Tady, v této chvíli, se starý film dotočil a ukončil Karlův, už kolikátý pohled do pomyslného zrcadla času. Dobře si uvědomuje, že se doba od jeho studií dramaticky změnila. Právě proto chtěl svůj příběh pojmout jako dokument tehdejších let. Svědectví o jejich studentském životě, představách, o jejich láskách i zklamáních.
A zatím, co jeho vzpomínky zůstaly kdesi uvnitř onoho pomyslného zrcadla času, on si opět sedá k počítači. Už ví, jak by měl Karlův příběh pokračovat dál. Spíš, jak bude muset pokračovat. Protože ono zrcadlo, které odráží obraz našeho života, neodráží jen naše prohry a vítězství. Je také odrazem všedních, zcela obyčejných dnů a konečně i těch přání, která byla kdysi naplněna. A Karlův příběh proto v této chvíli přestává být příběhem jednoho, dnes již starého a nemocného muže. Od této chvíle je to už jen odraz zrcadla jeho nesplněných i splněných přání. Ale to je už docela jiný příběh.
 
* * *
 

PÁR SLOV NA ZÁVĚR
 

 Nebudu zastírat, že tento můj nesmělý pokus o studentský román, kde se dávná minulost bezprostředně prolíná s reálnou přítomností a fabulace s realitou, se po dlouhé měsíce rodil až v mučivých pochybách. V pochybách o jeho skutečném smyslu, o tom, do jaké míry to má být jen autobiografická výpověď člověka, který se chce v podzimu svého života maličko ohlédnout za svým studentským mládím a za trochu kostrbatou cestou životem, a do jaké míry to má být fabulace, mířící až k idealizaci jeho života skutečného, tedy až k představě, jak mohl tehdy jeho život vypadat a probíhat, kdyby…, a tak dále. Jenomže na kdyby, si život nehraje. A proto hranice mezi fabulací a realitou v tomto příběhu je záměrně až příliš úzká. Až jsem byl někdy při korekturách svého textu na pochybách, jestli se to skutečně nestalo právě tak, jak jsem to napsal. Celý příběh se zde odehrává ve dvou časových rovinách. V autentických plzeňských kulisách a atmosféře počátku šedesátých let minulého století, v  konfrontaci s Karlovou současností stárnoucího člověka, který se občas a rád ohlédne zpátky. 

Realita všedního dne, strasti i radosti, úspěchy a zklamání, vítězství i prohry. To vše s sebou život přináší a přinášet bude i nadále. A já jsem toto vše při psaní svého příběhu prožíval intenzivně znova a znova, jako tenkrát před těmi padesáti šesti lety. Život jako tvrdou realitu i život jako pohádku i krásný sen.

V každém případě se velmi rád hlásím k myšlence vynikajícího dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena, který jednou prohlásil:

„Není hezčích pohádek, než jsou ty, které píše sám život“

 Jan Zelenka, 2019

 
 

Věnováno

příteli Vláďovi Ch., který je nedílnou součástí

nejen tohoto příběhu, ale dodnes i mého života.

Příběh je také malou vzpomínkou na Jarmilu B.,

můj tehdejší šestnáctiletý studentský sen,

se kterým jsem poprvé poznal,

co je to láska ve všech jejích podobách,

a který posléze zmizel kdesi v hloubi mne neznámého času.

 

 

 
 
 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Doušová
Každý se vrací občas do mladých let a toto vyprávění mi pomohlo se pozastavit a zavzpomínat na mé mládí. Jane, moc hezké vzpomínky ,básně a pěkné ukončení.Dík.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.