Hovory tohoto typu přicházejí obvykle ve chvíli, kdy se to nejméně hodí. Tentokrát jedu na kole na hřbitov s dušičkovou výzdobou v košíku a funím do pěkného kopce. Navíc na silnici I/III kolem mne sviští auta všech velikostí a značek a není slyšet vlastního slova. Vlastně nevím, proč opakuji stále stejnou chybu, ale zvědavost mi nedá a navíc jsem už vycvičená, takže se nedám tak snadno nachytat.
Slečna na konci telefonu údajně zastupuje asociaci pojišťoven všeho druhu a já si dávám její telefonát do souvislosti s mou nedávnou návštěvou jedné nejmenované v našem městě. „Naše společnost se rozhodla odměnit drobným dárkem své věrné klienty“, šveholí. Vypadá to nadějně. „Vida a čímpak?,“ dotazuji se. Slavnostně odvětí, že láhví vína, a vzápětí následuje otázka, jakému že dávám přednost. Bílému či červenému ? Asi bílému odtuším, po chvíli, ale musí být suché, upřesňuji zbytečně. Může to být Veltlín zelený? Ano, může, blahosklonně připustím. „A můžete mi říct, jak se k němu vlastně dopracuji?,“ napadá mne důležitý fakt.
„Ještě než vám to prozradím, zeptám se na váš věk.“ To už mi přijde trochu podezřelé, ale budiž, co by člověk pro láhev zlatavého moku neudělal. „Je vám 50 let? „Víc, přidejte“. Je to jako licitace v mariáši. „Je to do 55?" následuje další pokus tazatelky vyzvědět, jak na tom jsem. „Ještě trochu víc“, říkám. Ale na další věkový posun už slečna nečeká a vystřelí jakousi rychlou omluvu s tím, že jejich odměna se mne netýká, neboť mají stanovený věkový limit do 55 let.
Nevěřím vlastním uším. Mám se smát nebo plakat ? Vlastně jsem už odepsaná, polituji se, v první chvíli, vždyť už ani to víno vlastně nemohu. Ale jsem optimista a zápětí se oklepu. Abyste věděli, just si láhev Veltlínu koupím a klidně pak ještě jednu. Nezruinuje mne to. A nad sklenkou pak budu přemítat, jestli se mi to nakonec všechno nezdálo. Ale pražské číslo uložené v paměti mého mobilu hovoří jasně. Nezdálo!
