Bylo mi 40 a dnes je mi 70. Byla jsem němčinářka a dnes jsem po mnoha letech v archivu důchodkyně a dočasně tak trochu členka redakce i60. Měla jsem po smrti partnera neobývaný mimopražský byt a bydlela raději přechodně u sestry, zatímco dnes bydlím ve vlastním malém bytě v Praze na Jižním Městě. Byla jsem sama a dnes jsem zase bez partnera. Je to málo osobních změn nebo moc?
Protože patřím k té menšině žen, které svůj život (dobrovolně - nedobrovolně) místo rodině zasvětily práci, bylo mou největší polistopadovou změnou nové zaměstnání a s tím spojené otevřené dveře do světa. Vynechám individuální turistiku, protože mnozí mohou namítnout, že si ji stejně nemohou z finančních důvodů dovolit. Ani já jsem neměla nikdy nadbytek peněz. Mám na mysli pracovní cesty, hrazené většinou zaměstnavatelem nebo zvoucí stranou, které neznamenaly žádnou rekreaci, nýbrž vyžadovaly z mé strany mnoho práce a úsilí.
Po celé dlouhé roky, kdy jsem učila němčinu, jsem jezdila do NDR. Tehdejší rozdělený Berlín symbolizovaný zdí mi vždy zas a znovu dával pocítit rozdělený svět. Potkávala jsem starší páry ze Západu, kterak jdou na nedělní oběd, viděla jsem nakupovat americké vojáky, sloužící v Západním Berlíně. Byli ze světa, který nám byl jako nepřátelský uzavřen. Opravdu bych si nikdy, nikdy nepomyslela, že se to změní a já budu stát na druhé straně Braniborské brány, že i já vyjedu do světa.
Nová práce na oddělení 2. světové války, tedy konkrétně práce s německou válečnou dokumentací, uloženou ve vojenském archivu, mi zcela změnila život. O do té doby neznámé a nepřístupné fondy vypukl v Evropě i jinde ve světě obrovský zájem, protože mimo jiné odhalovaly mnohé dosud neprobádané válečné zločiny. Díky spisům, které jsem třídila a inventarizovala a v té době se jako jediná u nás v nich vyznala, mi bylo umožněno zúčastnit se různých jednání, konferencí, výstav v Německu, ale i v jiných evropských zemích a výjimečně i soudního procesu v Austrálii. Spisy sloužily jednotlivcům, úřadům, soudům, dokumentačním střediskům, zkrátka celé veřejnosti. Všude do zahraničí jsem se dostala zcela volně, bez pověření zvláštními tajnými úkoly, jako to bylo dříve v případech lidí cestujících na Západ. Když jsem mluvila na nějaké konferenci či výročním zasedání archivního výboru nebo doprovázela ředitele na jednání s vedením zahraničních archivů, které s námi chtěly spolupracovat, říkala jsem si, že to snad nemůže být pravda. Já, Pivcová, která nesměla jet ani do Jugoslávie, jsem zastupovala náš vojenský archiv, a v této oblasti vlastně naši republiku.
A tím se dostávám k tomu, co jsem chtěla podtrhnout. Ne se chlubit svou vlastní důležitostí, protože právě tak jezdili v jiných oborech zase jiní a jinam. Chci jen říct, že najednou nás ve světě začali brát nejen jako málo významnou postkomunistickou zemičku, ale také jako stát s bohatou historií a schopnými lidmi, jako stát, který i jim může být v něčem nápomocen a má co nabídnout. A to byl krásný pocit.
Dnes už vzpomínanou práci dávno nedělám a na služební cesty nejezdím. Ale jsem moc ráda, že jsem v těch uplynulých třiceti letech (spíše v jejich první polovině) byla jedním z kamínků v mozaice úspěšné prezentace naší republiky v zahraničí. Kéž by tak k tomu měla příležitost a podmínky i nastupující generace.