Starosti a bezmoc. Život seniorek, které neřídí auta
Ilustrační foto: ingimage.com

Starosti a bezmoc. Život seniorek, které neřídí auta

22. 11. 2019

Vdova vyššího věku, která nemá řidičský průkaz, se po smrti partnera – řidiče, ocitá v těžké situaci. Takových seniorek je mnoho a současný svět dělá jejich pozici velmi obtížnou. Kromě vyrovnávání se se ztrátou muže tyto ženy totiž zjišťují, že život bez auta přináší problémy.

Zatímco nyní je téměř běžné, že v rodinách jsou dvě auta a ženy si pořizují řidičské průkazy již v mladém věku, v době mládí současných seniorek tomu bylo jinak. Volanty drželi pevně v rukou muži. Auto bývalo v rodinách nanejvýš jedno a většina mužů ho ochraňovala jako cennost a nejlepšího přítele v jednom. Žen, které řídily stejně často a dobře jako muži, bylo výrazně méně než nyní. Mnohé vůbec nepovažovaly za potřebné si řidičské průkazy udělat. K čemu? Stejně neměly co řídit.

Tato generace se nyní dostala do věku kolem sedmdesátky a výše a prožívá komplikované situace.

„Žena, která neřídí auto, po smrti muže často zjišťuje, že se nemá jak dostat na chatu nebo jak přivézt větší nákup. K tomu, že se vyrovnává se smrtí partnera, jí přibývá i praktická starost, jak se dostat tam, kam potřebuje. Takových vdov je hodně. Jedná se o generaci žen, pro kterou nebylo běžné řídit auta. Mnohé byly na mužích i v jiných směrech mnohem více závislé, než je tomu i žen nyní,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy lidí vyššího věku.

„Téměř vymizely malé obchody, takže lidé jsou odkázáni na nákupy v hypermarketech. Jak pro ně mají dojet, když nemají řidičák? Z malých obcí zmizely pošty, lékařské ordinace, život bez auta je nyní těžší než býval. Když senior nemá řidičský průkaz, je nyní ve velmi obtížné situaci,“ doplňuje Zdeněk Pernes, předseda Rady seniorů ČR.

Čím dál více rodin tento jev pociťuje v praxi. Jedná se o jeden z důsledků toho, že se lidé dožívají vyššího věku a že rekordmankami jsou v tomto směru ženy. Statistické údaje jsou jasné. Čeští muži nyní žijí v průměru něco přes sedmdesát šest let, české ženy přes osmdesát dva let. Typická situace, která se této věkové kategorie týká, tedy vypadá následovně.

Muž zemřel náhle na infarkt v sedmdesáti šesti letech. Žena zůstala sama v panelovém bytě na okraji menšího města. Její syn žije na opačném konci země, dcera pracuje v zahraničí. Žena nikdy neřídila auto, řidičský průkaz nemá. Ví, že ve věku po sedmdesátce už není v takové kondici, že by si ho byla schopna udělat. Zůstalo jí malé auto a chata v asi čtyřicet kilometrů vzdálených Beskydech. Chata je její celoživotní láska, s manželem tam trávili hodně času. Nyní se na ni nemá jak dostat. Nemá blízko žádné příbuzné ani přátelé, kteří by ji tam zavezli. Problémem pro ni je i zabezpečení většího nákupu, v blízkosti jejího bydliště je jen jedna večerka s mizerným sortimentem. Takže nosí těžké tašky pěšky ze vzdáleného hypermarketu. Čím déle takto žije, tím více  je smutná, rozladěná, unavená. Tak si své stáří nepředstavovala. Neví, co má dělat. Chatu bude muset prodat, protože na ni prostě nemá jak jezdit.

Autoškoly zaznamenávají nový jev, a to ženy, které se rozhodly získat řidičský průkaz ve vyšším věku. Mnohé k tomu donutila například nemoc partnera či jeho smrt, některé se však už takto připravují na situaci, že třeba jednou zůstanou samy, a ze svého okolí už znají případy, kdy se to pro ženy neřidičky ukázalo být velkým problémem. „Ze strany dětí je vhodné podporovat mobilitu stárnoucích rodičů. Také je dobré si předem ujasnit, jaký životní styl ve stáří povedeme a zda budeme schopni žít bez auta, pokud řidičský průkaz nemáme. Například je vhodné zvážit i perspektivy dopravy na chatu. Romantika je jedna věc, ale když se pak ukáže, že člověk zůstane sám, bez řidičáku a na místo nejezdí hromadná doprava, je to problém,“ říká příklady z praxe Tamara Tošnerová. Tvrdí, že sebevědomí starších žen není vysoké. „Pokud se žena vyššího věku rozhodne udělat si autoškolu nebo si vzít cvičné jízdy, protože řidičák má, ale dlouho neřídila, často je ze strany dětí chápána jako riziková osoba a její případnou samostatnou jízdu považují za adrenalinový sport. Žena v tomto směru necítí podporu, takže si nevěří,“ dodává.

Mnohé ženy vyššího věku se po smrti partnera ocitají ve společenské izolaci a to, že neumějí řídit auta, k tomu ještě přispívá.

„Líbí se mi, jak dnešní mladé ženy běžně řídí. Ráda se dívám na ty mladé maminky, které naloží děcka do auta a jedou na nákupy, na výlety, za kamarádkami. Jsou samostatné a sebevědomé. My jsme vyrůstaly v jiné době. Byli jsme na mužích více závislé a nemohly jsme si dovolit mít vlastní auta. Teď na to doplácíme,“ říká sedmasedmdesátiletá Eva, která před dvěma lety ovdověla a život bez auta jí přináší četné problémy.

Jedná se o generaci žen, která se časem v tak velkém měřítku stane jen jevem z minulosti. Pro většinu současných žen mladého a středního věku je řízení auta přirozenou součástí života a zřejmě bude i přirozenou součástí jejich stárnutí. Budou se snažit řídit, dokud jim to zdravotní kondice dovolí.  Nyní je však seniorek neřidiček hodně, ale o jejich starostech se nemluví. A tak mnohé sedí ve svých bytech, s obtížemi nosí těžké tašky s nákupem, složitě cestují městskou hromadnou dopravou a říkají: To byla chyba, že jsem se v mládí nenaučila řídit.

ovdovění řidiči
Hodnocení:
(4.5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Polednová
Jsem řidičkou 40 let a vracím se k příspěvku Jitky H. Dle mého názoru neměly všechny ženy v té době řidičáky a nebyla to samozřejmost. A mám hodně kamarádek, které si sice řidičák udělaly, ale potom vůbec neřídily. Např. má sestra říká, že nepotřebuje jezdit, že na to má manžela. Zatím...... My jsme se s manželem v řízení střídali, abych nevyšla ze cviku a mohu potvrdit, že dnes jsem velice ráda, že se nebojím kamkoliv dojet. I když v Praze a okolí jezdím MHD. Na chalupě jsem mockrát narychlo někoho vezla k lékaři nebo na kontroly, spojení je mizerné. Jakmile budu mít takové zdravotní problémy a nepůjde to, samozřejmě přestanu, ale hodně mě to omezí v cestování na chalupu.
Věra Lišková
Každá mince má dvě strany. Řidičský průkaz nemám, asi by to nedopadlo dobře. Nijak se tím ale netrápim. Mám více pohybu. Ve městě lze využít veřejnou dopravu.
Eva Mužíková
Jak už jsem psala, auto pro zajištění potřeb nutně nepotřebuji, jeho provoz mne stojí občas dost i peněz, ale jsem ráda, že jej mám. Jsem velmi zodpovědná, vím, pocítím li v budoucnu že za volant nepatřím, skončím. Autíčko mám ráda, povídám si s ním, zkrátka, patříme k sobě.
Alena Gebauerová
Auto mi vůbec nechybí, chalupu jsem prodala, konečně poznávám Česko a nejsem k ničemu uvázaná. Jediné, co mi chybí, jsou nějaké opravy či dovoz něčeho těžšího, to je pak plroblém, služby jsou dnes drahé.
Jarmila Komberec Jakubcová
Jezdím autem od svých 20let a považuji to za samozřejmost, že jsem vždy řídila své auto. Manžel dával vždy přednost silnějším a dražším autům a tak mi raději koupil něco malého, abych mu jeho miláčka nenabourala. I před r.1989 jsem si všude kam jsem potřebovala dojela. Dnes bydlím na okraji velkého města a cesta do centra MHD trvá poměrně dlouho. Máme domeček na poměrně velkém kopci a rozhodně bych nechtěla tahat nákupy do kopce. Auto je pro mně nepostradatelným pomocníkem. Kupuji si v poslední době spíše SUV a 4x4. Nejvíc se mi osvědčilo Suzuki. Jedna moje kamarádka řídí auto ještě ve svých 85 letech a je opravdu dobrá řidička.
Jitka Caklová
Jsou vesnice kam autobus jezdí T - Z 2x za den, nejbližší vlaková zastávka 2 - 6 km a řada lidí už ani nemá schopnost do nebo z vlaku či autobusu nastoupit/vystoupit. Jako paní na fotce bych určitě koukala úplně stejně, kdybych nejezdila autem a měla starosti, jak dopravovat manžela k poměrně častým, mnohdy i akutním návštěvám zdravotnických zařízení.
Marie Měchurová
Prožili jsem plnohodnotný život bez auta. Manžel, ač strojař, nikdy ho auto nelákalo, po horách se jezdit nedá. Já, zmatkař, bych asi daleko nedojela. Ale bezmoc jsem nikdy necítila.
Danka Rotyková
No ta paní na fotce je opravdu chudák. Tak si rozhodně nepřipadám, i když také auto neřídím. Naštěstí mne to neomezuje, protože využívám MHD, hlavně metro. A pokud potřebuji, syn si udělá čas a odveze mne. Řidičák mám od 18 let, ale možnost řídit jsem měla aź ve 36 letech, kdy jsme si s manželem pořídili první ojetinu. V té době jsem vůbec netoužila po tom, abych ke všem starostem o rodinu a domácnost ještě navíc přidala starost o bezpečnost na cestách. Pak už jsem o tom nepřemýšlela, můj muž řídil moc rád a čas ubíhal. Najednou jsem zůstala sama a hodně povinností po manželovi převzal syn. Dnes už upřednostňuji své záliby před cestování autem. Lékaře i veškeré obchody mám v dochozí vzdálenosti nebo mi stačí MHD. Už tedy o autě nepřemýšlím a celých 10 let mi nechybí.
Dana Puchalská
Přítelkyně léta jezdila a řídila jako ten slavný jezdec Lauda, ale teď se po operaci karpálních tunelů ráda nechává vozit vlakem. A užívá si to. Je jí 78 let. A řídila celých cca 50 let. Jak už mnohé napsaly, kouká po krajině, přečte si noviny a má klid. Naposled jela vlakem na nějaký relaxační pobyt do Rožnova pod Radhoštěm .
Elena Valeriánová
Olinko, přesně tak to je. Když jsme přestali jezdit autem jinam než u nás ve vsi do obchodu, začal si manžel užívat jízdu vlakem a nebo busem. Ač bývalý řidič z povolání bez dopravní nehody, musel přestat jezdit kvůli očím. I tak se dá žít. Je to těžší, ale jde to. Úvodní fotka je příšerná, paní vypadá jakoby utekla z psychiatrické léčebny.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.