Starosti a bezmoc. Život seniorek, které neřídí auta

Jsem řidičkou 40 let a vracím se k příspěvku Jitky H. Dle mého názoru neměly všechny ženy v té době řidičáky a nebyla to samozřejmost. A mám hodně kamarádek, které si sice řidičák udělaly, ale potom vůbec neřídily. Např. má sestra říká, že nepotřebuje jezdit, že na to má manžela. Zatím...... My jsme se s manželem v řízení střídali, abych nevyšla ze cviku a mohu potvrdit, že dnes jsem velice ráda, že se nebojím kamkoliv dojet. I když v Praze a okolí jezdím MHD. Na chalupě jsem mockrát narychlo někoho vezla k lékaři nebo na kontroly, spojení je mizerné. Jakmile budu mít takové zdravotní problémy a nepůjde to, samozřejmě přestanu, ale hodně mě to omezí v cestování na chalupu.

Každá mince má dvě strany. Řidičský průkaz nemám, asi by to nedopadlo dobře. Nijak se tím ale netrápim. Mám více pohybu. Ve městě lze využít veřejnou dopravu.

Jak už jsem psala, auto pro zajištění potřeb nutně nepotřebuji, jeho provoz mne stojí občas dost i peněz, ale jsem ráda, že jej mám. Jsem velmi zodpovědná, vím, pocítím li v budoucnu že za volant nepatřím, skončím. Autíčko mám ráda, povídám si s ním, zkrátka, patříme k sobě.

Auto mi vůbec nechybí, chalupu jsem prodala, konečně poznávám Česko a nejsem k ničemu uvázaná. Jediné, co mi chybí, jsou nějaké opravy či dovoz něčeho těžšího, to je pak plroblém, služby jsou dnes drahé.

Jezdím autem od svých 20let a považuji to za samozřejmost, že jsem vždy řídila své auto. Manžel dával vždy přednost silnějším a dražším autům a tak mi raději koupil něco malého, abych mu jeho miláčka nenabourala. I před r.1989 jsem si všude kam jsem potřebovala dojela. Dnes bydlím na okraji velkého města a cesta do centra MHD trvá poměrně dlouho. Máme domeček na poměrně velkém kopci a rozhodně bych nechtěla tahat nákupy do kopce. Auto je pro mně nepostradatelným pomocníkem. Kupuji si v poslední době spíše SUV a 4x4. Nejvíc se mi osvědčilo Suzuki. Jedna moje kamarádka řídí auto ještě ve svých 85 letech a je opravdu dobrá řidička.

Jsou vesnice kam autobus jezdí T - Z 2x za den, nejbližší vlaková zastávka 2 - 6 km a řada lidí už ani nemá schopnost do nebo z vlaku či autobusu nastoupit/vystoupit. Jako paní na fotce bych určitě koukala úplně stejně, kdybych nejezdila autem a měla starosti, jak dopravovat manžela k poměrně častým, mnohdy i akutním návštěvám zdravotnických zařízení.

Prožili jsem plnohodnotný život bez auta. Manžel, ač strojař, nikdy ho auto nelákalo, po horách se jezdit nedá. Já, zmatkař, bych asi daleko nedojela. Ale bezmoc jsem nikdy necítila.

No ta paní na fotce je opravdu chudák. Tak si rozhodně nepřipadám, i když také auto neřídím. Naštěstí mne to neomezuje, protože využívám MHD, hlavně metro. A pokud potřebuji, syn si udělá čas a odveze mne. Řidičák mám od 18 let, ale možnost řídit jsem měla aź ve 36 letech, kdy jsme si s manželem pořídili první ojetinu. V té době jsem vůbec netoužila po tom, abych ke všem starostem o rodinu a domácnost ještě navíc přidala starost o bezpečnost na cestách. Pak už jsem o tom nepřemýšlela, můj muž řídil moc rád a čas ubíhal. Najednou jsem zůstala sama a hodně povinností po manželovi převzal syn. Dnes už upřednostňuji své záliby před cestování autem. Lékaře i veškeré obchody mám v dochozí vzdálenosti nebo mi stačí MHD. Už tedy o autě nepřemýšlím a celých 10 let mi nechybí.

Přítelkyně léta jezdila a řídila jako ten slavný jezdec Lauda, ale teď se po operaci karpálních tunelů ráda nechává vozit vlakem. A užívá si to. Je jí 78 let. A řídila celých cca 50 let. Jak už mnohé napsaly, kouká po krajině, přečte si noviny a má klid. Naposled jela vlakem na nějaký relaxační pobyt do Rožnova pod Radhoštěm .

Olinko, přesně tak to je. Když jsme přestali jezdit autem jinam než u nás ve vsi do obchodu, začal si manžel užívat jízdu vlakem a nebo busem. Ač bývalý řidič z povolání bez dopravní nehody, musel přestat jezdit kvůli očím. I tak se dá žít. Je to těžší, ale jde to. Úvodní fotka je příšerná, paní vypadá jakoby utekla z psychiatrické léčebny.