Osmdesátiletí manželé Marie a Václav mají malý domek v okrajové čtvrti Ostravy. Vychovali tři děti, mají osm vnoučat a dvanáct pravnoučat. K tomu přibyla i nějaká vnoučata a pravnoučata nevlastní, jak se manželství jejich dětí rozpadala a vznikala nová. Navíc mají oba mladší sourozence a ti mají rovněž početné rodiny. Když je nějaký důvod k oslavě, běžně se u Marie a Václava doma schází nejméně dvacet lidí, často více. Sousedé jim často říkají: „Máte radost, že? To je moc pěkné, že je vás tolik.“
Marie na to říká: „Čím jsem starší, je pro mě tolik lidí pohromadě těžší vnímat. Ten hluk a překřikování mi čím dál více vadí. Jenže rodina bere za samozřejmost, že se schází u nás, protože nás berou jako zasloužilé zakladatele rodu. Sice se dcery a vnučky starají o občerstvení, ale přesto mě to vždy pořádně unaví.“
Václavův názor: „Rodina drží pohromadě, když jde o veselé události, jako jsou oslavy narozenin a různých výročí. Jak je ale třeba s něčím pomoct, každý si hledí jen svého. Synové si nepomáhají vůbec, ti jedou každý po svém. Když jsme potřebovali velký úklid po výměně oken, nikdo se k nám nehrnul. Nakonec přijely dvě vnučky, ale bylo jasné, že je to pro ně obrovská ztráta času. Vlastně si na pospolitou velkou rodinu spíše jen hrajeme, když něco slavíme.“
Většina lidí si od velké rodiny ve stáří slibuje určitou pomoc, oporu. Představují si, že pokud mají více dětí, vnoučat, pravnoučat, nebude jim hrozit ve stáří osamělost. Opak je pravdou. Mnozí lidé sice mají potomky, ale jejich současný životní styl je takový, že se rodina pohromadě sejde jen výjimečně.
„Při péči o seniory, kteří jsou odkázání na pomoc druhých, velmi často dochází k tomu, že se o ně stará jen jeden z potomků, většinou dcera. Málokdy to funguje tak, že se zapojí celá rodina,“ uvedla socioložka Jiřina Šiklová.
„Nyní se velmi často stává, že děti mají více babiček, ale ne vždy se se všemi stýkají. Děti nevidí, že se velká rodina schází, že by se rodiče starali o babičku či dědečka, takže nevědí, co to obnáší, a necítí se být k tomu povinováni. Senioři se tak často ocitají sami, i když mají početné příbuzenstvo,“ řekla Hana Matějovská Kubešová, z Kliniky interní geriatrie Fakultní nemocnice v Brně.
Příkladem toho, že početná rodina automaticky neznamená soudržnost a pomoc slabším a starším členům, je situace, kterou prožívá osmašedesátiletá Irena z Prahy. Vychovala dvě vlastní dcery a dva nevlastní syny, které získala ve druhém manželství. Všichni mají početné rodiny. Dokud měli malé děti, Irena jim je často všem hlídala. Mnohokrát o prázdninách měla doma pět až sedm vnoučat najednou. „Bylo to náročné, ale máme domek se zahradou, tak jsem to zvládala. Brala jsem to tak, že to, co jim dám, se mi jednou vrátí. Že prostě budou mít babičku rádi a nestane se mi, že by mi ve stáří neměl kdo podat čaj, jak se říká,“ vypráví Irena. Jenže nyní žije život, jaký si nepřála. Její druhý manžel zemřel a jeho synové s rodinami ji navštěvují jen výjimečně. Její dvě dcery mají náročná zaměstnání, někteří vnukové studují v zahraničí. Irena se sama stará o svou těžce nemocnou mámu. Péči o nepohyblivou téměř devadesátiletou maminku nezvládá, marně čeká, až se uvolní místo v domově pro seniory. „Nikdo mi nepomůže. Všichni dobře vědí, v jak těžké situaci jsem, ale nikdo z rodiny neřekne: přijedu, budu s tvou mámou přes víkend, ty si odpočiň, někam si zajeď. Všichni berou jako samozřejmost, že péči musím zvládat sama, nepřetržitě každý den, a když potřebuju volno, že musím platit pečovatelskou službu. Došlo mi, že jsme se scházeli, jen když u nás bylo veselo, já vyvařovala, obskakovala ostatní, manžel všechny bavil, hrál na kytaru, grilovalo se. Jak začalo být smutno a těžko, rodina pohromadě nedrží,“ vypráví.
Pro mnohé lidi ve vyšším věku představuje početné příbuzenstvo i starosti finanční. Někteří lidé totiž mají pocit, že jsou povinni svým dětem, vnukům a pravnukům stále něco dávat. A čím více jich mají, tím finančně náročnější to pro ně je.
„Mám pět vnuček a dárky pro ně mě dost vyčerpávají, protože vlastně všechno mají a snažím se jim vždy koupit něco kvalitního. Já už nic nepotřebuju, tak celý rok šetřím na jejich dárky,“ vypráví šestasedmdesátiletá Marcela. Je pravda, že když má narozeniny nebo o Vánocích, se u ní celá početná rodina schází. Marcela pro ni vše chystá, peče, vaří, smaží. Pak několik týdnů jí velmi střídmě, protože nevychází s důchodem. Její přítelkyně ji často upozorňuje, že by to přece mělo být naopak, že by početná rodina měla hostit ji. „No, to nepřichází v úvahu, to bych nikdy nedopustila,“ říká Marcela.
Mít hodně příbuzných je fajn, stejně jako je skvělé mít hodně přátel. Ale i u příbuzných, stejně jako u přátel, platí, že v nouzi a v krizi se pozná, na koho je opravdu spolehnutí. To, že se jedná o členy jedné rodiny, samo o sobě neznamená, že jde o partu lidí, která drží při sobě v dobrém i zlém. Takže, kdo celý život žije s představou, že mít co nejvíce potomků je stoprocentní záruka toho, že ve stáří nebude osamělý, může se mýlit. Někdy mají více společenských kontaktů a dobrých duší ochotných pomoci, paradoxně lidé, kteří nemají moc příbuzných, případně žádné.