Pracovali jsme v expedici balicího papíru, kde ženy třídily, chlapi balili. Byla to práce těžká, kdy nám rukama prošlo denně přes 20 tun papíru. Výhodou bylo, že na pracovišti nebyl hluk a byli jsme dobrá parta. Naše kolegyně probíraly většinou společenskou kroniku a my jim dodávali zkreslené zprávy a pozorovali jejich reakci. Měli jsme radost, když nám skočily na špek.
Mně pomohlo hlášení místního rozhlasu v našem městečku, že se hledá zájemce o chov obecního kozla. O svačině jsem jim sdělil, že by se to stejně dozvěděly, takže mám už týden doma kozla jménem Mates. To dámy poněkud zarazilo. ale já to zdůvodnil, že děti jsou na školách a každá korunka je dobrá. Dostávám zadarmo krmení a za připuštění kozy je dvacet pět korun. Spolužačka Jiřka se rovnou zeptala, jestli nebudu cítit kozlovinou. To jsem vyvrátil tím, že ke kozlíkovi se dostává sprej a stačí ho jednou za týden postříkat a voní, jako když se vejde do drogerie. Do města jsem jel manželce pro práci domů, a tak jsme vyplnili žádanku na 50 kilo pokrutin pro obecního kozla a ukázal ji spolupracovnicím s tím, že jedu krmení vyzvednout. Klucí mě ve lhaní podporovali a vyptávali se, kolik koziček můj Mates už obšťastnil. Bylo legrační, že dámy mě nenápadně očuchávaly, a tak jsem používal ráno deodorant manželky.
Nejstarší spolupracovnice, které jsme důvěrně říkali naše Máňa, se rozhodla pro razantní řešení. Zazvonila u našich vrat.a otci, který jí přišel otevřít, sdělila, že se přišla podívat na našeho kozla Matesa. Otec pochopil a Máňe sdělil, že náš kozel dole na zahradě stříhá stromky. Tím skončila akce Mates a museli jsme vymýšlet další kulišárny.