Pojem bezvěká společnost se nyní mezi sociology a lékaři používá poměrně často. Ve stejném smyslu bývá uváděn i další pozoruhodný výraz – tekutý věk. Souvisí to se současnou proměnou světa, kdy přibývá lidí vyššího věku, kteří si už nechtějí nechat líbit, že jsou řazeni do škatulky slabších, zbytečných, nemocných. Vyznavači tohoto trendu jsou přesným opakem lidí, kteří se dopouštějí ageismu, tedy diskriminace na základě věku. Za propagátora výrazu bezvěká společnost bývá označován sociolog Anthony Giddens. Ten je přesvědčen, že je naprosto zbytečné uvádět věk, porovnávat lidi podle toho, jak jsou staří. Podle něj tomu nahrává současný stav světa, kdy padá řada tradic, norem a mnohé tradiční pojmy a hranice se smazávají či různě prolínají. Jinými slovy podporuje to, o čem mluví řada psychologů a sociologů, kdy říkají, že už vlastně neexistuje škatulka klasický senior, klasický penzista. Za seniora bývá přece označován šarmantní pětašedesátník, který lyžuje a jezdí na kole, stejně jako devadesátník odkázaný na pomoc druhých. A nebo tomu bývá přesně naopak. Pětašedesátník je těžce nemocný, nesportuje, jeho životospráva je příšerná. Naopak jeho devadesátiletý soused chodí na dlouhé procházky, cvičí a jeho celková fyzička je mnohem lepší.
„Bezvěká společnost je ideálem. Jde o společnost, kdy jediné, co člověka omezuje, je případná choroba, nikoliv věk. V Česku se nám ji nedaří dosáhnout, naše společnost je nadprůměrně ageistická,“ uvedl jeden z předních českých geriatrů Zdeněk Kalvach.
„Stárnutí je přirozený proces pro všechny živé organismy a tak bychom ho měli chápat,“ podotýká zakladatelka Gerontologického centra Iva Holmerová. A pokračuje: „Měli bychom ho brát jako naprosto normální věk, snažit se mu porozumět, ale nezařazovat ho do škatulek. Jenže to děláme. Cestovní kanceláře vytvořily kategorii 55 plus, od které máte nárok za levnější zájezdy, další kategorie je důchodce – od určitého věku máte nárok na důchod.“
Ve skutečnosti ovšem neexistuje žádná hranice, podle které se někdo stane starší osobou. Stejně jako neexistuje hranice, kdy je ještě ve středním věku nebo kdy je mladý. To vše jsou uměle vytvořené pojmy. Vždyť některý muž je v pětadvaceti zodpovědný, má dobrou práci, uživí rodinu, stará se o své malé děti, staví dům. Jiný pětadvacetiletý muž bydlí u maminky, nechává si od ní vařit a prát, nemá práci žádnou a jeho největší zálibou je hraní počítačových her.
Věk by podle propagátorů bezvěké společnosti neměl být nikdy dáván do souvislosti s tím, co lidé umí a neumí, co dělají a co nedělají, kdy s něčím mají začít nebo s něčím přestat. Ovšem pozor, život v bezvěké společnosti nemusí být snadný, narazit můžeme s čímkoli. Nebylo by vhodné například psát článek o devadesátileté dámě, která začala v sedmdesáti letech malovat, protože vyznavači bezvěké společnosti by namítli: Proč zmiňujete věk v souvislosti s tím, že někdo začal malovat?
Protože maluje kdekdo, ale zajímavé je, když někdo tento talent rozvine až po sedmdesátce a věnuje se tomu v devadesáti. Je to dobrá, povzbuzující zpráva, která může jiné přimět k aktivitě.
Námitka: Ne, je to nesmyslné zmiňování věku v souvislosti s něčím, co s věkem nesouvisí.
Uf, a teď babo raď, že?
Každopádně je ideál bezvěké společnosti sympatický trend, který má při současném stárnutí populace časem poměrně slušnou šanci na úspěch. Až budou pětašedesátníci tvořit čtvrtinu české společnosti, což bude podle demografů brzy, možná se bude prosazovat silněji. Možná, že už nebude tak často v souvislosti se stárnutím populace mluvit o problému. Možná, že se do popředí dostanou jiné názory, například ten, který už v roce 1953 vyjádřil americký demograf Frank W. Notestein. Řekl, že problém stárnutí přece není problémem. Pokud ho někdo nazývá problém, jedná se o pesimistický pohled na triumf civilizace. Protože společnost, ve které žijí lidé výrazně déle, než dříve bývalo běžné, je podle něj přece historicky jedinečným úspěchem lidstva a nazývat toto problémem mohou jen lidé s naprosto pokřiveným vnímáním.