Japonci neznají volný čas, do školy se chodí denně
Japonolog Ondřej Hýbl. Foto: Archiv

Japonci neznají volný čas, do školy se chodí denně

20. 1. 2020

Japonsko je letos "in". V létě se tam bude konat olympiáda a s Českou republikou oslaví sto let od navázání diplomatických vztahů. O Zemi vycházejícího slunce jsme si povídali s japanologem Ondřejem Hýblem.

Ten stojí za organizací Festivalu japonského filmu a kultury EIGASAI 2020. Ten proběhne 20. – 26. ledna v pražském kině Lucerna.

Jaké je dnešní Japonsko?
Bezpečná, krásná země, která má svoji poetiku i problémy. Země neuvěřitelně vstřícná k turistům, která si udržela své tradiční umění. Zároveň ale také země, která po desetiletích snahy "dohnat a předehnat" USA v některých oblastech trochu zpomaluje a hledá, kterým směrem se vydat dál. V mnohém od ČR naprosto odlišná, v mnohém překvapivě stejná. V Japonsku i v ČR se zouváme před vstupem do domu a snad jen v Japonsku a v Česku jsou v pohádkách vodníci.

Koho byste tam poslal na dovolenou?
Rodinu s dětmi okolo 10-15 let. Bude to inspirativní cesta pro děti i pro rodiče. Na mnoha místech se dá zajít na lekci kaligrafie, aranžování květin, čajového obřadu. Pokud chcete jen poznat zemi, možná bych doporučil nejezdit jako součást zájezdu, ale přímo. Japonsko je extrémně bezpečná země, lidé jsou velmi milí a k turistům, zejména z Evropy, nekonečně vstřícní. Problémem je stále značná jazyková bariéra, ale ta se dá na úrovni turistické návštěvy překonat. 

Těší se Japonci na olympiádu?
Většina ano, samozřejmě. Tokio kvůli olympiádě obnovilo flotilu městských taxíků. Dodělávají nápisy v angličtině tam, kde nebyly (například na nádražích). Země se připravuje a těší na nové návštěvníky. Na druhou stranu, některé části Japonska, které již teď trpí ohromným náporem turistů, si nedokáží představit, že by se množství návštěvníků mělo ještě zvýšit.

Letos si připomínáme 100 let od navázání diplomatických vztahů. Jsou dobré?
Vztahy jsou výborné, a to jak na kulturní, tak i obchodní úrovni. Díky rozličným kontroverzním tématům většinu našeho mediálního prostoru aktuálně opanovává Čína. A tak do povědomí většiny národa asi úplně neproniklo, že Japonsko je hned po Německu v Česku druhým největším zahraničním investorem. Japonské firmy dávají práci 54 000 českých zaměstnanců. Do Česka přijíždí studovat i profesně působit mnoho japonských hudebníků, ale studovat sem jezdí třeba i budoucí japonští lékaři. Málo se ví, že kromě známého českého skla se v Japonsku stávají populární i české vodní turbíny a působí tam několik českých softwarových firem.

20. ledna začíná v Praze v Lucerně Festival japonského filmu a kultury EIGASAI 2020. Na co byste diváky pozval?
Festival je velice pestrý, vybere si kdokoliv. Jako tutový tip na výborný film bych doporučil v sobotu večer film "Láska na bodu varu", pokud někoho naopak zajímají dokumenty, pak rozhodně středeční film "Bon-uta, píseň domova", který pojednává o tom, jak se místní lidé vyrovnávají s katastrofu ve Fukušimě. A rozhodně bych do Lucerny rád pozval diváky na sobotu a neděli 25.1. a 26.1. Kromě filmů na ně čekají workshopy, ochutnávky jídel, budou si moci vyzkoušet kaligrafii nebo skládání origami pod vedením japonských lektorů. Sobotní doprovodný program je zdarma.

Jaká místa byste doporučil navštívit?
Jako kjótským primátorem jmenovaný vyslanec města Kjóto pro turistický ruch těžko mohu jako první doporučit jiné město. Ale ono Kjóto opravdu za návštěvu stojí. Chrám Kjómizudera, svatyně Fušimi Inari známá svojí "alejí" japonských bran teorii z filmu Gejša, nebo bambusový háj v Arašijamě. Nicméně, o kráse těchto míst ví také většina cestovních kanceláří, tudíž tam míří prakticky všichni turisté. Proto, pokud si chcete užít atmosféru, jednoznačně doporučuju vstát hodně brzy. Do Fušimi i do Arašijamy je přístup 24 hodin denně, takže nejkrásnější fotky bez zástupů tam uděláte do hodiny po rozbřesku. Chrámy většinou také otevírají velmi časně. Dá se tedy říci, na známá místa - čím dříve, tím lépe. A neplatí to jenom o Japonsku. Přes den pak doporučuju něco, co v průvodcích moc není. Třeba k večeru výšlap na horu Daimondži nad Kjótem, odkud je krásný výhled na západ slunce. Mimo Kjóto asi každý bude chtít vidět Tokio, Naru, Hirošimu. Pokud by se cestovatel vydal až na jih Japonska, jednoznačně doporučuju návštěvu Nagasaki. Dochovaný odkaz japonských křesťanů, kteří se dlouho museli skrývat - a s tím spojené příběhy jsou velmi hluboké. A za návštěvu rozhodně stojí Mírové památníky obětí svržení jaderné bomby. Ať již v Hirošimě nebo právě v Nagasaki. Odkaz jde bolestně pod kůži. Návštěva stačí jediná a člověk nejen hlavou ví, ale i srdcem cítí, že tohle se absolutně nikdy nesmí opakovat.

Čím nás může Japonsko inspirovat?
Japonsko nás může inspirovat v mnoha oblastech. A já bych si nejvíce přál, kdyby to byla inspirace v rychlosti výstavby a oprav dopravních staveb. Právě po zemětřesení ve Fukušimě, o kterém pojednává film "Bon-uta, píseň domova", byla naprosto zničená tamější dálnice. Mluvím o propadu poloviny vozovky o dva metry. Jelikož doprava byla pro záchranné práce klíčová, dálnice byla opravená za týden. Jde to, i když Vaši zemi občas stihne zemětřesení. Když naopak já vezu japonské klienty z Prahy do Brna, nebo z Prahy do Karlových Varů, je mi stydno. Nejhorší je, pokud to je klient navštěvující Česko v nějakých pravidelných intervalech. Vysvětlit jim toto nedokážu.
Pak by pro nás v jistých ohledech mohla být dobrou inspirací obnova Japonska po 2. světové válce, respektive již po dlouhém období izolace a otevření země v roce 1868. Jistě, jsou to naprosto nesrovnatelné podmínky, ale právě ten kontrast mnohdy inspirující být dokáže, v dobrém i ve špatném. V kultuře pak jiným konceptem, jiným vnímáním například tempa v hudbě, jiným přístupem k divákům či návštěvníkům představení. A určitě ohromnou úctou k detailu. Právě ta úcta ke každému detailu, kterou historicky nalezneme v čajovém obřadu, kaligrafii, divadle, dopomohla Japonsku - ostrovní zemi kdesi na východu Asie, bez nerostného bohatství, aby se v ní zrodily firmy jako Toyota, Sony, Canon... Které zná většina čtenářů a které v 80. a 90. letech naprosto světově dominovaly. A osud některých z nich je naopak inspirací, že i šampióna na vrcholu může potkat strmý pád, pokud přestane naslouchat hlasu svých zákazníků. Japonsko take prochází procesem stárnutí populace. Je v tomto ohledu zhruba 20 let před námi. Bude muset řešit, co s armádou důchodců - i to může být dobrou inspirací. 

 ak zde lidé tráví volný čas? Jak to mají doopravdy s přístupem k práci?
Japonci a volný čas, to je, nadneseně řečeno, na samostatnou mnohastránkovou reportáž. Od školních let mají Japonci opravdu volného času minimum, do školy chodí denně mnohdy i o prázdninách na mimoškolní aktivity. Krom školy pak mají čas rozdělený na kroužky, organizované mimoškolní studium a podobně, takže volný čas vnímají spíše jako zahálku. Výjimky samozřejmě existují, mluvím o majoritě společnosti. Pořád se na něco chystají - dostat se na dobrou střední, pak na vyšší střední, aby se člověk dostal na dobrou vysokou, protože jenom tak má šanci na dobré zaměstnání. Takže trochu volna zažijí opravdu až na té vysoké škole. Když pak nastoupí do práce, opět se učí. Správně telefonovat, psát maily. Na většinu věcí v Japonsku existuje nějaká šablona a tu si člověk musí osvojit. Nástup do práce je pro Japonce veliký zlom. Do té doby jsou studentem, ale až nástupem do práce se z nich stává platný člen společnosti. Přes práci vnímají svoji sociální existenci. Práce a bytí součástí nějaké firmy je pro ně mnohem důležitější, než si dokážeme tady představit. Když k tomu přičteme vlastně neznalost pojmu volného času už od školy, nelze se divit, že jim trávení více času v práci než je jinak i v Japonsku standardních 8 hodin, vlastně moc nevadí. O efektivitě využití tohoto času by se v některých případech dalo velmi dobře polemizovat, ale to je na jiné povídání.

Jaká byla vaše cesta k Japonsku? Jak jste se s touto zemí sblížil?
Zaujala mě japonská tradiční komedie kjógen svojí geniální jednoduchostí. Bylo mi šestnáct nebo sedmnáct let. Nechápal jsem, jak Japonci mohli před 600 lety vymyslet tak geniální humor. Přes různé další zkušenosti s bojovými uměními i zenem se mi nakonec poštěstilo odjet studovat na univerzitu do Kjóta, kde jsem mohl paralelně se školou studovat v rodině, která se téhle divadelní formě věnuje několik století. Do Kjóta jsem odjel jako výměnný student na 18 měsíců, ale kvůli komedii kjógen tam zůstal dvanáct let. Jestli to nebyl promarněný čas, se můžete přijít podívat v sobotu 25.1. od 15:00 právě do Velkého sálu kina Lucerna. Budeme tam hrát dvě tradiční komedie kjógen v češtině. Těšíme se na vás.

Kdo je Ondřej Hýbl

Ondřej Hýbl je japanolog, překladatel a herec divadla kjógen. Po absolvování japanologie na pražské FF UK pokračoval ve studiu na Doshisha University a Osaka University, dále studoval v rodině profesionálního herce školy Okura Šigejamy Šimeho. Dnes působí v Japonsku i ČR. V roce 2007 získal ocenění „Srdce kraje Kansai“, v roce 2016 společně s dalšími členy českého souboru Divadlo kjógen cenu odborné kritiky v Tokiu Saikaśó. Aktuálně je předsedou Česko-japonské společnosti. Je jedním z organizátorů Festivalu japonského filmu a kultury EIGASAI 2020, který začíná 20. ledna v pražské Lucerně.

rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
V mládí mě po ZOH v Sapporu Japonsko lákalo natolik, že jsem se začala učit řeč. Za socialismu a v Českých Budějovicích ovšem pouze jako samouk a bez znaků. Bláhové mládí! Mě v souvislosti s Japonskem hlavně zajímá druhá světová válka, sebevražední kamikaze a svržení atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Nepochybuji o tom, že je to země nepřeberného množství krás, bohaté historie a vyspělé nedosažitelné ekonomiky, ale mentalitou je mi národ dost neuchopitelný a už to nedoženu a nelituji.
Ladislav Vesecký
A chodí tak také učitelé stávkovat??
Věra Ježková
Na počátku 90. let jsme realizovali na PedF UK ve spolupráci s Německým ústavem pro mezinárodní pedagogický výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem komparativní projekt Čas pro školu – Zeit für Schule. Byly sledovány různé aspekty v řadě zemí, včetně Japonska: délka školního roku, prázdnin, vyučovací hodiny, vyučovací doby, čas určený pro výuku jednotlivým předmětům, pro mimoškolní aktivity, domácí úkoly aj. Díky projektu jsem vycestovala i do Frankfurtu na seminář.
Dana Puchalská
Můj celoživotní sen byl podívat se do Japonska. Vidět zahrady, paláce, život běžných Japonců a mnoho dalšího, ale už vím, že si to nesplním. Tak možná, že se podívám 25.a26.1.do Lucerny. Bude to určitě zajímavé.
Jana Šenbergerová
Přestože je z vašich slov zjevné, že je Japonsko nepochybně velmi zajímavá země, žít bych tam nechtěla. Určitě ale bude stát za to nakouknout do něho prostřednictvím blížícího se festivalu, kterému přeji úspěch a případným návštěvníkům krásný zážitek.
ivana kosťunová
Děkuji za zajímavý článek. Při čtení odstavce _Jaký mají Japonci přístup k práci- mě napadlo, jestli jsem nebyla v minulém životě Japonec.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.