Kluci se pak o Roxynku nemohli starat, a aby skončila v útulku, jsme nechtěli. Nejdříve si na nás zvykala a byla hodně přítulná a projevovala nám náklonnost způsobem, že na nás radostně skákala a olizovala nás. Já to nemám ráda, a tak dalo hodně práce ji to odnaučovat.
Dnes už jen přiběhne, vrtí ocáskem a ukazuje, jaké má hračky, a čeká na nějakou dobrotu. Stále ji nemůžeme naučit, aby nechala kočky na pokoji.
Když jsem s ní na procházce, tak musím dávat pozor, aby někde v okolí nebyla kočka. Jakmile uvidí kočku, tak se rozeběhne , já skončím na zemi a nedokážu ji udržet. Kočku zažene,¨a když se vrátí, tváří se provinile a lísá se, že jí to musíte odpustit. Když jdu s ní na procházku za město, tak ji pustím ,aby se proběhla. Netušila jsem, že i kočky se chodí venčit za město. Najednou Roxyna zbystřila a vyrazila takovým tempem po kočce, že jsem měla strach, že ji dohoní a nějak jí ublíží. Kočka zmizela a Roxyna se připajdala s bolavou nožkou. Vytrhla si drápek na pacičce. Všude bylo plno krve a já jí zavázala packu kapesníkem a pajdala jsem s ní ke zvěrolékaři. Zvěrolékař jí to ošetřil a 2 měsíce se s packou léčila a musela nosit botičku .Bylo mi jí líto, ale kočky stále ráda nemá.
Když někde za plotem vidí kočku, tak vrčí a já ji musím vždy uklidňovat. To je jediné trápení, které s ní máme.