Marta - černá kočička
Foto: autorka

Marta - černá kočička

24. 1. 2020

V předcházející části se Petrovi přes veškerou snahu nepodařilo vyřešit vlastními silami problém s počítači ve firmě. A jeho původně banální onemocnění se zkomplikovalo natolik, že se nechal přemluvit k návštěvě pohotovosti a lékař mu předepsal antibiotika. Aby nepropadly vstupenky do divadla, které dostal od Marty k vánocům, vypravila se do divadla Marta s jeho dcerou Lenkou. Nejenže si užily zajímavé představení, ale konečně spolu začaly rozumně mluvit.

Během pracovního týdne se Marta musela hodně otáčet ve firmě. I když to zpočátku vypadalo, že nefungující počítače nebudou mít zásadní vliv na provoz firmy, opak byl pravdou. Nejenže se razantně snížil celkový počet objednávek, ale bylo nutné řešit řadu stížností stálých i potenciálních zákazníků, kterým se nedařilo firmu kontaktovat. I Petrova nepřítomnost se negativně projevila v tom, že občas něco drhlo, protože se jeho podřízení nebyli schopni dohodnout, kdo, co a jak to má udělat. Provizorní režim byl zdrojem častých nedorozumění mezi zaměstnanci firmy. A tak si Marta oddechla až po odborném zásahu počítačové firmy, které se po dvoudenním úsilí podařilo provoz firemní počítačové sítě obnovit.

V této době byly jedinou Martinou soukromou radostí krátké a něžné básničky, které jí přicházely každé ráno od Petra na mobil. Nejvíc ji překvapila a potěšila ta první, která cinkla v pondělí ráno kolem sedmé. Dýchala z ní něha i stesk. A pro Martu to bylo znamení, že se Petr konečně začíná zotavovat. A třeba na ni myslí a stýská se mu stejně jako jí. Je to zvláštní, jak se její život v posledních měsících změnil. Dřív si žila sama a připadala si docela spokojeně. Byla vyrovnaná, o žádnou změnu neusilovala, prostě se to nějak stalo. Její děti ji konečně po letech hledání a váhání znovu nechaly více vstoupit do svých životů. Poznala blíž synovu přítelkyni Amy a dokonce i její rodiče. Pochopila, proč její dcera chce žít jinak než ona, a byla ráda, že se jejich vztah během posledních měsíců stal mnohem intenzivnější a upřímnější. Užívala si roli babičky nejen se svými vnoučaty, ale i se Sofií. A co je pro ni asi úplně nejdůležitější, všichni členové její rodiny vlídně a samozřejmě přijali Petra. Vlastně si to uvědomila až teď, kdy má po hekticky prožitých týdnech na konci minulého roku trochu času sama pro sebe.

Na druhé straně ji však Petrovy reakce v posledním týdnu několikrát nemile překvapily. Zejména jeho zarputilé a nepříjemné mlčení, když s něčím nesouhlasil. Respektovala, že se snaží problémy řešit, jak nejlépe umí. Ale nelíbilo se jí, že si v tichosti realizuje své nápady ve firmě, aniž by se s ní poradil. A že jde někdy až za hranu svých možností. Naposledy i na úkor svého zdraví. Měla by si s ním o tom otevřeně promluvit. Ale dokáže to tak, aby se neurazil? Má se do toho vůbec pouštět? Petr je asi zvyklý si o všem rozhodovat sám, není to jeho parketa rozebírat věci předem s někým jiným. Možná ani moc doma nekomunikuje se svou dcerou. Vypadá to, že se spolu sice dohodli na základních praktických věcech, ale určitě to bylo ve stavu nouze. Ví vůbec Petr, jak se jeho dcera cítí a co ji trápí?

Tuhle domněnku si Marta brzy mohla ověřit v praxi. Lenka ji totiž pozvala na Sofinčiny narozeniny. O víkendu bude Sofii pět let a moc si přeje, aby přišla i její babička. A při té příležitosti se jí Lenka zeptala, kde se dá tady ve městě koupit nějaký "zdravý dort". Marta se nejdřív srdečně zasmála, protože slovní spojení "zdravý dort" jí přišlo jako hodně velký nesmysl. Kromě toho, že někde na internetu nedávno četla, že kdesi za městem otevřeli malou výrobnu raw zákusků, o ničem jiném nevěděla. Začala alespoň přemýšlet o dárku pro Sofii, když ji napadlo, že v létě jedla výborný mrkvový dort u dcery. I její dcera Lada dává přednost domácím potravinám. A navíc umí vykouzlit řadu zdravých dobrot z toho, co jí vyroste na zahradě. A mrkvový dort by se určitě dal považovat za zdravý dort. Večer jí přišly v mailu od Lady dokonce tři recepty na rádobyzdravé dorty. Na mrkvový dort, banánový dort a dýňový dort. Probrala to po telefonu s Lenkou a nakonec se dohodly, že společně upečou dýňový dort. A péct budou radši u Marty doma, aby to bylo pro Sofii opravdu překvapení.

Lenka dorazila k Martě v pátek odpoledne s většinou potřebných surovin. Obě se horlivě se pustily do práce, protože nejdřív musely z dýně připravit dýňové pyré. I když Lenka byla zručná a hodně se snažila, brzy Martě došlo, že v kuchyni moc času netráví. Konečně o tom vypovídala i její sterilně čistá kuchyně, které si Marta u ní minule všimla. Způsob, jak Lenka šlehala vejce, vypovídal o tom, že to dělá poprvé v životě. A sama Lenka potvrdila, že doma moc nevaří. Vlastně se to nikdy pořádně nenaučila. Trochu se snažila vařit pro Sofii, když byla ještě hodně malá, ale později bylo vždy jednodušší si někam na jídlo zajít nebo si něco objednat. V Praze to nebyl problém, to tady to je horší. Aby trochu vyvážila to, co jedí přes týden, tak se postupně naučila dělat alespoň různé saláty a pomazánky podle receptů, které našla na internetu. To Martě docela hezky zapadalo. Proto u ní chutnala Sofii obyčejná bramborová polévka, a proto Sofie na ni měla tolik otázek v kuchyni. Nakonec i Petr vždycky ochotně snědl všechno, co uvařila.

Dortový korpus se jim krásně podařil. Krém měly také připravený. Teď jen čekaly, až korpus vychladne, aby ho mohly naplnit a ozdobit. Uvařily si kávu a Lenka se trochu rozpovídala. Nejdřív o anabázi ve školce, kde se pokoušela zjistit, kdo a proč Sofii pokousal. Učitelky se tento fakt snažily popírat až do chvíle, než uviděli důkaz na ramínku Sofie. Pak přiznaly, že vědí, kdo Sofii ubližuje a koho se bojí. Samy se prý snaží toho chlapce usilovně hlídat a usměrňovat. Několikrát prý to probíraly i s jeho rodiči, vždycky je chvíli klid, ale za čas se to zopakuje. Většinou, když přijde do třídy někdo nový. V poslední době si zasedl na Sofii, protože je taková klidná a mlčenlivá. Asi si myslel, že na něj nebude žalovat. Vždycky si vyhlídne nějakou vhodnou chvilku, kdy ho nikdo nepozoruje. Ale naposledy prý Sofie zareagovala tak, že na oplátku kousla i ona jeho. To ho vyvedlo z míry a od té doby ji nechal na pokoji. Snad už definitivně. Lenka se přiznala, že byla ze závěru učitelek dost rozpačitá. Ale neví, co jiného by ještě mohla udělat, tak to zatím nechala být. 

Marta s Lenkou opatrně a speciálním nožem rozdělily korpus na tři pláty, každý potřely připraveným krémem a spojily. Na vrch dortu umístnili malou roztomilou černou kočičku z mandlové hmoty, která si hrála s barevnými klubíčky. A samozřejmě i pět barevných svíček. Obě byly se svým výtvorem spokojené. Snad se bude stejně líbit i Sofii.

Marta řídila auto velmi opatrně, aby dort cestu přežil bez úhony. Když zaparkovala u Petrova domu, napůl ustrojená Sofie jí vyběhla naproti. Vítala ji, ale hlavně byla spokojená, když babička vyndala z kufru auta velkou krabici. Tam by ten dort mohl být, nebo nějaký velký dárek, pomyslela si. Marta s Lenkou v kuchyni vysvobodily dort z krabice a zapálily svíčky. Lenka ho slavnostně donesla do pokoje, kde čekala Sofie s dědečkem. Sofie byla z dortu přímo nadšená. Postupně sfoukla všech pět svíček a Petr udělal pohotově pár klasických narozeninových snímků. A nakonec se u dortu vyfotili všichni společně, protože Sofie trvala na fotografii i s babičkou a dědou. Největší překvapení na Sofinku ale čekalo venku za domem. Dostala krásné, červené dospělácké kolo a také pořádnou cyklistickou helmu. Nechtěla si ani obléknout bundu, jak se těšila, až si ho pořádně vyzkouší. Nasedla na něj už na dvorku a trochu se projela. Jezdit moc neuměla, ale pustila se do toho s vervou. Pak umluvila maminku, aby s ní šla na cyklistickou stezku, která vedla kousek za jejich domek. Ještě, že není sníh, jinak by kolo i Sofie čekaly na svou příležitost až do jara.

Petr s Martou zůstali doma a byli rádi, že mají trochu času i pro sebe. Petr si přisedl k ní na pohovku a Marta se k němu přitulila. Konečně zase cítila lidské teplo a tu známou příjemnou vůni. Kdyby byla kočka, tak by teď předla. Neviděli se celý týden a jí se opravdově stýskalo.
"Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná." pošeptal jí Petr.
"Taky jsem trochu byla, jsi paličák paličatej."
"Moc se omlouvám. Bylo mi blbě a hlavně jsem měl na sebe vztek, že jsem to nedokázal vyřešit."
"A já jsem zase netušila, že máš pusu plnou aftů, a že se ti špatně mluví."
"Moc mě pohladila ta tvoje první básnička. Prozradila mi, že na mě myslíš. A taky, že už ti je líp."
"Ale dostal jsem jen smajlíka, nezavolala jsi..."
"Taky jsem trochu trucovala. Ale s každou básničkou míň a míň. Ty jsi psal někdy básničky?"
"Jen trochu v pravěku v době mého mládí. Když mě nějaká víla pobláznila."
"Ale já nejsem víla, ani jsem nikdy nebyla."
Petr jí místo odpovědi polībil. A vtom rozrazila dveře pokoje uřícená Sofie s černou kočičkou v náručí. Nejdřív se překvapeně zarazila, ale pak se rozběhla rovnou k nim.
"Chci tuhle kočičku domů, je to má kamarádka. Chodí se k našim dveřím ohřát, když je jí zima. A vždycky chce pohladit.  Ale maminka ji doma nechce!" žadonila Sofie. A maminka stojící za ní ve dveřích významně kroutila hlavou.

Děda jí kočičku vzal, aby se mohla svléknout a uklidnit. A pak následovalo dlouhé vysvětlování a přesvědčování. Petr totiž neprozřetelně začal tím, že to není kočička, ale kocourek. A na toto tvrzení potřebovala Sofie hned vysvětlení. Marta i Lenka sice trochu trnuly, ale Petr se z toho vymotal bravurně. A hned přidal, že navíc je to kocour zdivočelý, který určitě není zvyklý být pořád doma. Že by byl u nich doma moc smutný. A maminka připojila také své argumenty z pohledu hygienického. To už Sofie trochu natahovala. Ale nakonec se jim podařilo najít dobrý kompromis. Koupí pro kocourka nějakou misku a umístí ji přede dveřmi. Sofie mu každý den do ní nasype trochu granulí a bude pozorovat, jestli přijde. Dnes mu děda dal kousek slaniny, kocour ho ochotně smlsnul, ale jakmile se otevřely dveře, divoce zamňoukal, vyrazil ven a zmizel. Sofinka se spokojila se svou novou rolí a kocour dostal jméno Mňuk.

Když se Marta v podvečer loučila s Lenkou, všimla si, že má zarudlé oči. "Ty jsi plakala?" divila se. Lenka nepřesvědčivě vrtěla hlavou. Těžko by se jí vysvětlovalo, že ji přemohly emoce.

můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Též se těším na pokračování.
Vladislava Dejmková
V příběhu o životě musí nějaký zádrhel být, stejně jako v reálném životě se stále nějaké zádrhele objevují. Už mám nějaký "vymyšlený", ale přemýšlím, jak ho zapracovat do příběhu.
Zuzana Pivcová
Já myslím, že tam bude nějaký zádrhel, i když ho už z principu nikomu nepřeji, a to ani v příběhu.
Dana Puchalská
Vladislavo, ráda jsem si přečetla další díl Martina příběhu. Moc se mi líbil. Jsem doopravdy zvědavá, jak se vše rozběhne. Mám pocit, že dobře. Děkuji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.