Přišla přednášející. Byla to starší, malá, boubelatá žena – čili jasný tzv. pyknický typ, ověšená od uší dolů zlatem, snad na každém prstě prsten. No dobrá, ať si na sebe navěší každý, co chce, ale nějak mi to na psycholožku, co má přednášet o lidských povahách, nesedlo.
Přednáška začala tím, že vychválila osoby pyknického typu a na sobě nám předvedla výčet všech svých kladných a obdivuhodných vlastností – podívejte se na mé hezké malé ruce, jak jsme my, pyknici, veselí a umíme se bavit, jak nás má každý rád atd. atd. Nemám ráda samochválu, tak jsem to přetrpěla. Holt to musí na někom předvést, ale bylo nás tam dost, mohla si ke svému chvalozpěvu vybrat některou z nás.
Jenže pak si vybrala na předvádění mne. Byla jsem málem o půl metru vyšší než ona a na rozdíl od ní ještě mladá, tehdy matka dvou malých dětí. A to ji, myslím, značně popudilo. S ohrnutým rtem mne prohlásila za atletický typ. Pronesla to jako něco obzvlášť odpudivého. No dobrá, konstituci mám po tátovi, byl sportovec, já jen rekreačně, mně spíš museli odtrhávat ručky od knihy. Musela jsem vstát, aby mne účastnice (byly tam samé ženské) dobře viděly. Dále ovšem následovalo, jak všechny atletické typy jsou v podstatě mdlého rozumu a pyknikům nesahají ani po kolena. Zkrátka na mně v podstatě demonstrovala blbost. To už mě zarazilo a přemýšlela jsem, jestli nejsem náhodou příliš vztahovačná. Ale pak jsem si to sama pro sebe zhodnotila, že ta paní není profesionálka ani náhodou, kdo ví, kde ji sebrali. Teď už jen zbývalo, aby mi ta samozvaná psycholožka poručila, ať se vysvléknu a ona mi podle počtu mých svalů vypočítá rozsah mé blbosti.
Dál přednášela, jak atletické typy jsou klidné, vyrovnané a flegmatické. Pochopila jsem, že se v žádném případě tady nejedná o mě. Klidná nejsem ani náhodou a flegmatická už vůbec ne. Pak mne dorazila prohlášením, že atletické typy nejsou schopny dobře vyplnit test, který nám zadá.
Jak mne poháněl můj „klidný a flegmatický vztek“, byla jsem první, kdo to měl hotové. Bylo vidět, že jí to vyrazilo dech, chvíli bojovala, ale pak to uzavřela prohlášením, že tyhle lidi mého typu mají obvykle všechno nacvičené a inteligence v tom v podstatě nehraje žádnou roli. Takže mě pasovala na jakousi opici bez mozku!
Když si na to teď po letech vzpomenu, ještě pořád mi vždycky vyletí adrenalin. Vztek mám ale na sebe, že jsem tenkrát mlčela a nechala si to líbit. Byla jsem mladá a vychovaná tak, že starším se neodmlouvá, že starší jsou autority. Dneska by to bylo jinak. Mými bojovými prostředky jsou ironie a sarkasmus. Asi by to nedopadlo dobře pro ni, ale ani pro mne.
Jinak zdravím všechny milé, chytré, veselé a příjemné pykniky, co si nehojí svá bebí na atletech! :-)