Zlatuše ráda lidem rozdává květiny, které vypěstovala. Ráda vaří řeckou kávu, která se od té české trochu liší. Ráda učí Čechy řečtinu. A stará se o řecké seniory žijící v Ostravě, vede tam jejich klub. Její jméno je trošku matoucí, protože je typický české: Zlatuše Kosňovská. Jenže, když byla malá holka, jmenovala se Chrysula Jalama.
Narodila se v roce 1934 v malé vesnici v řeckých horách. Pochází z typické chudé rodiny, jakých bývalo v řeckých horách mnoho. Znala jen to, co rodiče a sousedé vypěstovali a zpracovali. Když potřebovali něco víc, třeba pomoc lékaře, mohli to zaplatit jen tehdy, když se jim něco podařilo prodat na tržišti.
Rodina ve zdraví přežila válku, jenže pak v Řecku vypukla válka další, občanská. Možná mnohem horší. Znepřátelila rodiny, vraždili se sousedé a blízcí, jak už to v občanských válkách bývá. Bojovalo proti sobě vládní vojsko a levicově smýšlející partyzáni. A nejtvrdší boje byly právě v jejím rodišti, tam v horách. I její táta se dal k partyzánům. Lidé z vesnice jim v noci pomáhali, nosili jídlo. Ve dnech přicházeli vojáci, vesničany vyslýchali, zatýkali, mučili. Chrysula žila sama s mámou, sestrami, o tátovi partyzánovi už nevěděly, kde je. Slyšely střelbu, výbuchy.
„Maminka nám vždy říkala, abychom seděly v rohu místnosti, že je tam větší pravděpodobnost, že se nám nic nestane, kdyby přiletěly střely a spadla střecha,“ vypráví. Vybavuje si dodnes přesně noc, kdy sousedka bušila na dveře a oznámila jim, že lidé utíkají z vesnice. „Vím, že mamince říkala: Elpido, ber děcka a utíkej,“ vybavuje si. A tak utíkaly. Jen v domácím oblečení, ve kterém se chystaly jít spát. S dalšími lidmi se dostali k nedaleké jugoslávské hranici, tam po dlouhém vyjednávání dostali azyl. Staly se obyvatelkami tábora, kde se tehdy shromažďovali uprchlíci z Řecka, především ženy a děti, jejichž muži bojovali nebo padli.
Tehdy se rozběhla mezinárodní pomoc, kdy socialistické země přijímaly řecké uprchlíky, rodiny partyzánů, tedy většinou komunistů. Chrysula a sestry byly přiděleny do Československa. Oddělili je od mámy. „My jsme jet nechtěly, ale maminka to brala tak, že to pro nás bude lepší, že budeme v bezpečí,“ vypráví Chrysula.
Pak nastaly nejtěžší chvíle jejího života. Pořád jen plakala. Neměla jedinou věc, která by jí připomínala domov. Oddělili ji od sester, nacpali ji do nákladního vagonu a dlouhé dny někam jela: „Asi týden. Když jsme vystoupili, byli jsme všichni špinaví, zavšivení, takže nás ostříhali dohola. Nerozuměla jsem řeči, kterou ti lidé mluvili, nevěděla jsem, kde jsem. Neměla jsem doklady, nic, ani rodný list.“
Dostala se do dětského domova v Plané u Mariánských Lázní, učila se česky, snažila se zjistit, kde jsou její sestřičky. Nechápala, proč ji máma někam poslala. Když se na tu dobu dívá zpětně, říká, že ví, že se dostala do lepšího prostředí, než ve kterém byla. Do bezpečí. Jenže vysvětlujte to osamělé malé holce, která neví, co jí lidé říkají, co chtějí, proč tam je.
Československo postupně přijímalo i rodiče dětí, které už tam byly. Raněné partyzány, jejich ženy. Komunisté totiž občanskou válku v Řecku prohráli, mnozí byli zabiti nebo vězněni. Kdo mohl, snažil se dostat do nějaké spřátelené socialistické země. Byla padesátá léta a mnoho lidí věřilo, že komunismus je to nejlepší, co je může potkat. Chrysula se setkala s mámou i sestrami, protože Řekyně se samozřejmě snažily své děti v Československu vyhledat. Na mnoha místech země tehdy vznikly početné řecké komunity. Řekové si našli práci, usadili se tady.
Když Chrysula přišla do učení, úředníci jí řekli, že by si měla dát nějaké české jméno, že Chrysula je divné, když je teď vlastně Češka. Chryso znamená řecky zlato, tak se jí začalo říkat Zlatuše. To jméno jí bylo zapsáno do dokladů. Vyučila se elektromechaničkou, našla si práci u Českých drah, vdala se. Rodina jejího muže byla zaskočená: Taková zvláštní holka. Milá, chytrá, hezká, ale vždyť ona neumí vařit. Pořád jen shání zeleninu, která není k dostání. Ale jak se dělá knedlík neví.
Chrysula, vlastně nyní už Zlatuše, na tu dobu vzpomíná takto: „Moc jsem se chtěla všechno naučit, vybudovat si domov. Toužila jsem po rodině, po dětech. Pořád jsem se kolegyň ptala, jak se co dělá, jak se co vaří. Ony se divily, proč pořád jím melouny, papriky, rajčata. Tady nebylo zvykem jíst tolik zeleniny, vařilo se tady jinak. Když se mi narodil syn a dcera, byla jsem šťastná a celý život se točil kolem nich. Moc mi záleželo na tom, aby měly jiné dětství než já.“
Do Řecka se jela podívat až po roce 1989, ale její domov už je navždy v Ostravě. Mezi tamní řeckou komunitou je vážená, protože je neúnavná organizátorka různých akcí a pěkně se stará o řecké seniory.
O tom, co prožila, moc ráda nemluví. Nechce být středem pozornosti. Její příběh jí nepřipadá výjimečný, protože zná spoustu Řeků, kteří podobně jako ona uprchli před občanskou válkou a našli nový domov, za který jsou dodnes vděční. Souhlasila však s tím, že její příběh byl natočen pro Paměť národa, databázi, která shromažďuje nahrávky vyprávění lidí se zajímavými osudy. Je v ní spolu s dalšími zajímavými ostravskými Řeky, protože dokumentaristé často a rádi vyhledávají pamětníky v různých regionech. A právě na severní Moravě dodnes žijí staří Řekové s podobnými zážitky jako má Zlatuše. A i když i ona myslí, že to nikoho zajímat nebude, obvykle pak slyší: „To není možné? To jste prožila? To jste zvládla? Možná proto jste teď tak optimisticky naladěná, silná, obdivuhodná.“
Scarlett Wilková pro i60
