Studenti budou spolu s lidmi ve věku jejich prarodičů uklízet lesy, parky. A přitom si povídat. Třeba se dozvědí něco, co netušili. Staří o mladých, mladí o starých. Idealistická představa? Právě se ji snaží realizovat Ivan Sekanina, který se v posledních letech zaměřil právě na propojování generací. Je bývalý rozhlasový redaktor. Při své práci se setkával s lidmi vysokého věku, chodíval do domovů pro seniory. Všímal si, že mnohé jejich obyvatele trápí samota, pocit zbytečnosti. A tak zkusil rozjet projekty, které by jim přinesly do života zábavu, radost, nová setkání. První nazval Počteníčko s babičkou. Našel seniorky ochotné chodit předčítat dětem do nemocnic. Ale stále si vybavoval, jak mu mnozí obyvatelé domovů pro seniory připadaly smutní. Přemýšlel na tím, jak se ti lidé asi cítí, když za nimi nechodí příbuzní nebo příbuzné nemají.
„Nejde jen o to, že by o tyto lidi jejich děti a vnuci neměli zájem. Mnohdy žijí daleko, mají hodně práce a nemají čas je pravidelně a často navštěvovat. I když se personál domovů pro seniory snaží klientům zajišťovat různé aktivity a péče o ně je dobrá, viděl jsem, že tam lidé ze všeho nejvíce trpí pocitem, že jsou sami,“ vypráví. A tak rozjel další projekt - Hodinový vnuk. Obcházel školy, vysvětloval studentům, jak žijí mnozí senioři, jak je pro ně těžké, že si třeba vůbec nemají s kým popovídat. Vytipoval mladé lidi, kteří by byli ochotni a schopni věnovat jim svůj čas. Vytvořil velkou skupinu studentů, kteří začali navštěvovat domovy pro seniory, domy s pečovatelskou službou. Povídají si s tamními obyvateli, hrají s nimi společenské hry, chodí na procházky. Dělají to, co by se čekalo, že budou dělat skutečná vnoučata pro své prarodiče. Projekt začal v Bohumíně a rozšířil se do mnoha dalších měst včetně Prahy.
Nedávno Ivan Sekanina seděl se studenty, kteří patří do jeho party hodinových vnuků. Povídali si. „Hodnotili jsme naši práci, bavili jsme se také o životním prostředí, o kůrovci. No a já zeptal, jestli by někdo nešel sázet stromy. Přihlásily se všechny hodinové vnučky. Tak jsme začali myšlenku rozvíjet,“ vypráví. Tak vznikl další z jeho mezigeneračních projektů, Student v lese. Ivan plánuje, že potrvá několik let, kromě studentů středních a vysokých škol, majitelů a správců lesů se do něj mohou zapojit i firmy, vedení měst a regionů.
„V pracovní skupině je aktuálně patnáct lidí, dva jsou ze Spolku Počteníčko, ostatní jsou studenti. Budeme spokojeni, když získáme z jedné střední školy třeba dvacet studentů, ale takových, kteří budou skutečně chtít pracovat, ne se ulejvat z vyučování. Zároveň oslovujeme kluby seniorů, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. Někteří jejich členové chtějí sázet, někteří se chystají lesy uklízet. Některým to kondice nedovolí, protože se bude pracovat i v horském terénu. Ti budou dělat svačináře. Už máme tři kluby seniorů, jejichž členky chtějí pro studenty péct buchty,“ líčí Ivan Sekanina, který už pro svůj nápad získal seniorské kluby z Ostravy, Havířova, Bohumína a dalších měst. Senioři přemýšlejí, jakým způsobem je ještě zapojit, studenti mezitím rozjíždějí projekt na sociálních sítích a lákají další zájemce i firmy ochotné přispět na nářadí, na dopravu. Cíl je jasný, v roce 2020 zasadit pět tisíc stromků, uklízet lesy a to vše pod dohledem odborníků, revírníků, aby se les skutečně ujal a nešlo jen o symbolickou akci.
„Je to báječná směs energie a nadšení studentů i lidí ze seniorských klubů. Je skvělé, co vše se se studeny dá dělat. Jsou to výborní organizátoři. Jeden z nich, Honza Šmíd, který je členem našeho pracovního týmu, k tomu vymyslel i další projekt – Vajglobraní. Jde o sbírání nedopalků cigaret v centru Ostravy a v tamní oblasti Černá louka. Loni přišlo na Vajglobraní šedesát lidí,“ vypráví Ivan. O své práci umí vyprávět dlouho, zajímavě. Má o čem, například o tom, jak neustále shání dotace, finanční pomoc od dárců, jak neúnavně stále vysvětluje, proč jsou tyto projekty důležité. A také neustále připomíná, že to není jen jeho zásluha, ale především práce lidí, kteří jeho nápadům uvěřili a pomáhají je realizovat.
Když s myšlenkou organizovat akce, které budou bavit stejně studenty jako seniory, začínal, setkával se s nedůvěrou. Málokdo by věřil, že z nápadu, že pár starších žen bude chodit číst dětem, vznikne projekt rozšířený do mnoha měst. Stejně tak v začátku málokdo věřil, že se najde spousta studentů ochotných věnovat svůj volný čas osamělým seniorům. Ivan jich našel stovky. A přiznává, že mnohé z nich obdivuje. Přibývá i lidí, kteří obdivují jeho. Protože lidé jako on a jeho spolupracovníci jsou nejlepším důkazem toho, že je třeba nepodléhat jednomu z největších mýtů, který často zaznívá v souvislosti se stárnutím populace. A sice, že si mladá a stará generace nerozumí, že se svět změnil tak, že nemohou najít společnou řeč. Mohou. Třeba právě na procházce nebo při práci v lese.
