Zrození neznámého autora
FOTO: autor

Zrození neznámého autora

21. 2. 2020

Jako malý prvňáček, který se naučil sice docela rychle číst, ale jako ortodoxní levák hodně mizerně psát, jsem objevil pod vánočním stromkem svou první knihu. Byl jsem tím dárkem tak nadšený, že jsem rázem odložil stranou Vánoce, darované ponožky, červené trenky a manšestrové pumpky a okamžitě se uchýlil do kouta pokoje a zabral se do čtení. Jen matně si vzpomínám, že to byla jakási kniha o zvířatech.

Pokud dítě propadne takhle záhy čtenářské vášni, je docela ztracené.  A je úplně jedno, jestli je to kluk, nebo holka. Ale mluvím spíš za kluky, protože jsme se v tomto věku s holkami moc nebavili. Taky proč? Holčičí problémy šly zcela mimo nás a my jsme přece řešili především záležitosti chlapské, ne?

Takový malý zvídavý čtenář, sotva se naučí písmenka a začne vnímat slova a jejich význam, ponoří se do čtení a začne objevovat pro něj neznámý, fascinující svět. A čte a čte a hltá jednu knihu za druhou, než si uvědomí, že existuje také jakési žánrové rozlišení a že některé knihy není vůbec schopen pochopit, anebo ho prostě nezajímají.  Cpe si prostě do hlavy spoustu nových poznatků, aniž je zatím schopen třídit je do příslušných kategorií. Někteří spisovatelé a třeba i básníci pak člověku v paměti utkví jako takové zářící milníky, ke kterým se během svého života rád navrací.

Malého čtenáře upoutá pochopitelně především děj. Čím je jednodušší a akčnější, tím je pro něj lepší. Takové dítě vám kašle na formu. Nehodnotí brilantní metaforické obraty autorovy, hlubokomyslné úvahy, složitou kresbu a vývoj charakterů postav. Potřebuje se bez velkého přemýšlení identifikovat s  postavou kladného hrdiny a v  příběhu také hledá jeho protiváhu - padoucha.

Takové verneovky nebo mayovky s  nádhernými rytinami řady známých umělců, dobrodružné romány Olivera Curwooda, Luigy Motty a celé řady dalších autorů dobrodružné literatury byly pro zvídavou dětskou dušičku mého mládí zcela ideální pro vesměs černobíle vykreslené postavy, které knihy zabydlovaly. Charaktery románových postav dětskou mysl zbytečně nezatěžovaly přílišným myšlením, a proto se malý čtenář mohl v klidu soustředit na dramatické děje.  Dlouhé, popisné pasáže, ať už líčení přírody, nebo historické přehledy, byly zpravidla přeskakovány, neboť zdržovaly od děje. Jako samozřejmost byl brán fakt, že dobro vždy nutně vítězilo nad zlem. A že k tomu vítězství vedla obvykle složitá cesta.

Ten samý princip dobra a zla se objevuje i v  jednoduchých klasických pohádkách, včetně osvědčených českých hororů typu Červené Karkulky nebo Perníkové chaloupky. Tam dobro a zlo dělí skutečná propast. Vlci tam žerou staré babičky, mlsní draci žerou nastrojené princezny a čarodějnice si chce dát k obědu malé upečené děti. Ideová převýchova v těchto pohádkách nedostává většinou příliš prostoru.

Vzhledem k  tomu, že já jsem pohádky coby dítě moc nemusel a spíš jsem cílil na dobrodružné a romantické příběhy, dospěl jsem duševně příliš nepoznamenán těmito krvavými pohádkovými horory. Nebavil mě ani pohádkový svět princů, princezen a vesměs slaboduchých králů. Jediná postava, se kterou jsem byl ochoten se identifikovat, byl hloupý Honza, který, jak se časem ukázalo, nebyl vůbec hloupý, ale všem nakonec vytřel zrak.

Všechny tyto knihy, tedy jak knihy dobrodružné, tak i ty pohádkové, spojovalo hned několik faktorů. Byl to především jednoduchý děj, žádné složité zápletky, občas nějaká lehce pochopitelná intrika, žádná dlouhá souvětí, ani žádné složité abstrakce a metafory.

Čtenář se ovšem s postupem času logicky vyvíjí. Dobu, kdy začíná pomalu, až podvědomě vnímat i formu, kterou je ta, či ona kniha obdařena, stylistickou obratnost autora i tomu příslušné emoce a zejména myšlenkové procesy vedoucí hlavní hrdiny knihy právě k tomu závěru a ne k závěru úplně jinému, tu dobu je těžké přesně určit. Někteří lidé se k  tomu bohužel nedopracují nikdy a zůstanou svým vnímáním literatury na úrovní onoho dětského čtenáře. Žebříček hodnot, který si dítko od začátku své četby ukládá do své mysli, tak pomalu přechází od pouhého strohého seznamu k daleko vyšší a složitější kvalitativní analýze.

Pilný a vnímavý čtenář dospívá docela záhy k poznání, že obsah a forma, kterou je obsah vyjádřen, jsou jen dvě strany jedné mince. To zde ale nechci rozebírat. To přenechám hlavám fundovanějším. Chci tady jen ozřejmit tu významnou a vzácnou životní chvíli, kdy se ze čtenáře, aniž si to většinou sám uvědomuje, stává autor.  Záleží především na tom, jak dalece se vyvíjí jeho vědomí, jak dokáže reagovat na podněty přicházející z vnějšího světa a jak je dokáže analyzovat.

Nu, a pak se TO NĚCO stane. Stává se to zřídka, ale občas se i TO stává. To něco je jakýsi vnitřní hlas, který mladého člověka čas od času ponouká a nabádá ho, aby si už konečně vzal do ruky pero a před sebe notes a něco z toho, co zatím drží vší mocí ve své nepokojné duši, přenesl na papír.

Pod vlivem masy přečtených knih a vstřebaných poznatků je jak přeplněný kotel, a tak nakonec přece jen otevře ten pojistný ventil.  A začne psát. Dovolím si při této příležitosti ocitovat krátkou stať z vynikající máchovské studie Jana Voborníka, zveřejněné počátkem dvacátého století pod prostým názvem Karel Hynek Mácha.

„Na jakost mladického snění četba má vliv znamenitý, ale naopak ráz tohoto snění určuje volbu knih. Sklon ke střízlivé rozumnosti přeje brzy skutečnosti, silná obraznost však a citovost si žádá vjemů neobyčejnějších a ideálnějších. V mysli příštího básníka se vytvoří čtením překrásný svět neskutečný, vysněný, čistý, jako ve vodách obražený zámek s parkem, v němž bydlí dokonalé štěstí. Čím těsnější jsou hradby zevní skutečnosti, tím volnější a rozsáhlejší jsou prostory království snů.  Ale tím hroznější potom a krutější jest probuzení.“

Tato slova, stará více jak sto let, mají dodnes obecnou platnost. A tak autor je najednou na světě.  A často o tom ani neví. Napíše možná pár sladkobolných básní o tom, jak ho svět nechápe, napíše milostnou báseň, adresovanou své vyvolené, ale nikdy ji té své vyvolené nepošle ani neodrecituje, protože se za to strašně stydí před ostatními kluky, kteří venku na plácku hrají fotbal. Co když to ta dotyčná dívenka někomu ukáže a platonicky zamilovaný autor se znemožní před celým světem.  Bojí se výsměchu víc, než se těší na první vážnější kontakt s onou dívkou. Jindy třeba napíše do svého deníku povídání o školním výletu, kde byla také ONA, a že se na něj ani nepodívala. A z toho povídání bude na hony čnít romanticky světobolný stesk.

V té chvíli nastává právě ten nejvhodnější čas k cílenému studiu literatury. Teoretická pojednání o literárních formách, o obsahu a formě a o rytmické podobě veršů nejsou pro postpubertálního autora najednou jen otravnou částí výuky jazyka českého, ale hlavně prostředkem k  vlastnímu zdokonalení, a tudíž i ke snazší a působivější cestě ke své vyvolené. Hodnocení politické situace, problémy ekologické či sousedské sváry nejsou pro rodícího se autora rozhodně tím hlavním motivačním činitelem, který ovlivňuje jeho psaní. Tou hlavní motivací je skoro bez výjimky jeho stále sílící vztah ke druhému pohlaví.

V básních sice může vyjádřit více, či méně uměleckou formou všechny své stesky i bolest poznávání, ale nikdy nebude schopen dokonale literárně ztvárnit a rozřešit ten odvěký rozpor mezi představou a skutečností.  Ostatně, to se týká nejenom mládí.

Drtivá většina těchto neumělých, avšak z  hloubi duše pramenících časných literárních aktivit, končí bohužel prvním krokem dotyčného autora do reálného života. Ale něco přece jen v hlubokém podvědomí člověka zůstává.  Možná, že si toho už ani sám není vědom. Je to nepostřehnutelné, latentní, ukryté kdesi v hloubi jeho vědomí. Je to něco, co jen dřímá, aby se v určitý čas znovu objevilo a vzlétlo na světlo světa jak bájný pták Fénix z popela zapomenutých pubertálních snů a představ. Stává se to zřídka. Ale stává. To něco, co člověka po dlouhých a dlouhých letech donutí vzít si opět pero a notes a dát volný prostor své stále nepokojné duši.  A začít opět psát.

 

* * *

 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Také jsem od mala ráda četla, začalo to pohádkami od Boženy Němcové, jak šel čas - Staré pověsti české, Řecké báje, zamilované románky a Listy paní a dívek u babičky ,Verneovky. Zhltala jsem různé žánry, než jsem se usměrnila k tomu , co mě nejvíce baví, co mi něco dá. Takový vývoj je asi nutný, aby člověk neustrnul. Mám ráda psychologické knihy, kniha mě musí upoutat hned na začátku. Myslím, že napsat knihu a ještě k tomu dobrou, není lehké.
Hana Rypáčková
Jsem typ vášnivého čtenáře z čtenářské rodiny. Jak u sebe , tak u dětí a vnoučat jsem jsem prošla i obdobím veršů .Z doby, kdy jsem ještě neuměla psát, mi maminka básničku zapsala. Umím ji dodnes: Pan vlček se prochází, chodí se mu s nesnází, bolí nohy , bolí hlava, je to chřipka , ale pravá! Tak mám schované i pokusy hlavně těch malých , co ještě neumí dobře psát. Pozoruji u vnuka prvňáka začátky čtení, kdy má pocit, že nápis mu něco našeptává a slovo spíš uhodne a podiví se. Čte názvy dinosaurů a pohádky ho už nebaví..Už jsme dali Robinsona, Tajemství vlaštovky a j., naposledy Toma Sayera..Také jsem měla raději příběhy Míši Kulčky, Veverky Zrzečky a O statečném Cibulkovi....
Mirek Hahn
To politické kopnutí do Oldřicha skrze bonusové kopnutí do Mináře vypadá jako malicherná popudllivost a pomstička za nedostatek obdivu...
Jan Zelenka
Je mi jasné, Oldo, že raději čteš žvásty toho samozvance Mináře. Pobavil jsi mě, literární znalče.
Oldřich Čepelka
Po pravdě, nedokázal jsem to dočíst celé. Chvílemi se ztrácel spád , je to spíš úvaha nebo esej (jasně že taky próza :-) ). Ale nikomu dalšímu jejich pocity neberu, jsem naopak rád, že vy jste si to užily.
Věra Ježková
Jendo, výborná glosa. Tvá charakteristika pohádek je úžasná. Dobře, že se nám autor zrodil. Postpubertální autor má můj obdiv za studium teorie literatury. Tomu současnému přeji, aby ještě dlouho dával prostor své nepokojné duši – i když asi ne prostřednictvím pera a notesu, ale PC. :-) Jako holčička a dívka jsem na akční děje moc nebyla. To slovo jsem ani neznala. Padouchy jsem nehledala, asi bych se jich bála. Měla jsem ráda zamilované příběhy. A Dětskou encyklopedii a knížky edice Rozum do kapsy.
Lenka Kočandrlová
Musím denně číst,asi jako dýchat.Aspoň jednu,ale někdy i dvě-tři knihy. Číst jsem se naučila asi v 5 letech sama,jen tím,že mi máma řekla,co je napsáno nad obchody.Od 6 let chodím do knihovny,nyní asi jen do tří,bývalo,že i do pěti.Nanosím v jednom týdnu hromadu a pak se jen nořím do vln slov a vět.Dříve ,jeden čas,jsem si psala i výpisky,jenže vzhledem k množství literatury jsem nestíhala,a tak to skončilo několika sešity.Dávám přednost životopisným knihám,třeba i jen obyčejných,ale zajímavých lidí.Knihovny doma máme už přecpané,tak si skoro žádné nové knihy nekupuji.Psát básně- ano,také mám uschováno několik.Dnes, myslím, je ještě méně čtenářů básní,než bývalo.No a co se týká vlastní tvorby: snažím se napsat aspoň mé paměti,aby si děti (?) jednou na mne vzpomněly,a nemusely litovat,že se mě na to nebo ono včas nezeptaly....
Zuzana Pivcová
Já jsem se naučila číst tiskací písmena na 3 letech kvůli dětské divadelní roli, kterou jsem dostala. Pak jsem už postupně četla Sekorova Míčka Flíčka, Němcové Národní báchorky a pověsti a Babičku. Sestra zase tiskacími písmeny psala text k vlastní vymyšlené pohádce. No, ale géniové se z nás přesto nestali. Zajímavé, že ve školním věku jsme zhltly verneovky a další odborně-dobrodružnou četbu, ale dívčí románky určitě ne. Nanejvýš ještě od Šmahelové Mládí na křídlech. A vlastní psaní? To byl u mě "výkřik zbloudilé duše", i když na slovní zásobě se to kvantum přečteného přece jen trochu podepsalo. Dík za zajímavou analýzu.
Jan Zelenka
Líbo, takových šuplíků máme ve svém podvědomí fůru. A občas se něco z nich vynoří ven, až se tomu sám divím. Paní Kollinová, potěšila jste mě těmi třemi knížkami. Přesně ty jsem četl, sotva jsem se naučil číst. Dětství s knížkami bylo krásné. Když teď chodívám odpoledne venčit psa do parčíku za školou, chodí obvykle děti domů. Ať starší, nebo i ty nejmenší, každé dítě má v ruce chytrý mobil a hraje si, div, že se nepřerazí. Tak to je naše budoucnost.
Libuše Křapová
Hodně jsem se v tvém popisu vývoje čtenáře poznávala :-) A líbí se mi, jak jsi dětského čtenáře popsal *** A čte a čte a hltá jednu knihu za druhou, než si uvědomí, že existuje také jakési žánrové rozlišení a že některé knihy není vůbec schopen pochopit, anebo ho prostě nezajímají. Cpe si prostě do hlavy spoustu nových poznatků, aniž je zatím schopen třídit je do příslušných kategorií. *** Vědomosti z četby nasáté v dětství mám uloženy někde v tajných šuplíčcích, a teď se občas sama sobě divím, když se v různých reportážích, cestopisech, povídání o přírodě či soutěžích objeví dotaz či něco neznámého - a já vím o co jde nebo znám odpověď. Ne vždycky, samozřejmě, nejsem Všeználek.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?