Tak nevím. Mám Františka poslat do světa, nebo si mohu dovolit ho ještě nějakou dobu živit ze svého vdovského důchodu? František je moje škodovka stopětadvacítka.
Všechny auťáky, se kterými jsem jezdila, ať vlastní nebo služební, měly mužská jména. Protože automobil, to je přece chlap. Musíte kolem něj chodit uctivě, jemně se k němu chovat, musíte ho chválit, obdivovat ho, dávat mu najevo svou lásku. A když se kolem něj dost nalítáte a nadřete, je ochoten dobře vypadat a také někdy reagovat na některá vaše "neskromná" přání. Jako třeba se někam za určitou dobu dostat, případně něco někam dovézt, třeba rodinu na dovolenou, nebo nemocné dítě k lékaři a někdy třeba i za kulturou, ale to tedy dost nerad.
Tak tohoto Františka jsem si dala před šesti lety k Ježíšku, půl roku před svým odchodem do důchodu. Musela jsem se dost zadlužit a ještě čtyři roky pracovat, abych ty dluhy splatila, ale nelituji toho. Jenže teď je všechno jinak. Do práce už nechodím a jsem, zaplaťpánbu, zdravá. A řízení auta mě stále ještě baví, a jak. Jsem volná jako pták a mám spoustu času.
Ale může si v naší zemi důchodkyně držet auto?
Tenhle můj plechový František je kamarád a zažila jsem s ním spoustu úžasných cest a zážitků. Ale stárne a někdy je i nepřítel a poťouchlík, když nechce nastartovat a pak si vynutí novou baterku, nebo si nechá proreznout výfuk a také potřebuje nové obutí. A teď, ještě ke všemu, mu budu muset koupit novou dálniční známku, protože chce mít všechno, co vidí na jiných kamarádech. Ale hlavně, chce jezdit po dálnicích, protože ty se mu moc líbí. Bohužel, také mu moc chutná benzin.
Tohle jsem napsala v roce 1996 a Františka jsem si nakonec nechala ještě deset let. Teď je to nějak jiné. Mám Františka 2, ten ke mně nepřišel nový, přesto jsem opravdu ráda, že ho mám. Ale ta velká láska už to není.
