Často se jedná o ženy, které vychovaly syna jako rozvedené nebo svobodné matky. Tedy byly na výchovu převážně samy, měly v ní hlavní slovo. Jejich synové dávno dospěli, ony zestárly. A velmi obtížně přijímají skutečnost, že synové by už měli žít vlastní životy, v nichž by matka neměla mít hlavní roli. Velmi často tyto ženy nemají přátele, ani koníčky. Když jsou v penzi, jejich jedinou životní náplní je otázka: Má se můj synáček dobře?
Svůj život zasvětily tomu, aby ze synů vychovali lepší muže, než byli ti, kteří prošli jejich životy.
„Moje máma je vždy uražená, když jí jeden den nezatelefonuju. Volám jí pořád, jsem na to zvyklý. Moje partnerka se mi směje, říká, že jsem mamánek. Bral jsem to jako legraci, ale čím dál více jí dávám za pravdu. Nedávno jsem mámě den nezavolal a ona mi ztropila hysterickou scénu. Sténala, říkala, že jí je špatně. Hned jsem k ní jel a zavezl jsem ji k lékařce. Ta mi pak nenápadně naznačila, že matce rozhodně nic není, že potíže předstírá. Situace se vždy opakuje, když se matka dozví, že mám nějakou přítelkyni,“ vypráví čtyřicetiletý Tomáš.
Nemá rodinu a tvrdí, že zatím nenašel ženu, se kterou by ji chtěl založit. Zároveň připouští, že má na tom velký podíl jeho máma. „Žádná z mých přítelkyň jí nepřipadala vhodná. Zpočátku jsem dával na její rady, pak mi došlo, že to přehání, že mě chce mít jen pro sebe. Možná, že jsem opravdu pod jejím vlivem a pak na ženách hledám mouchy, a proto dodnes nemám manželku, děti,“ říká. S přítelkyní, se kterou nyní chodí, je však spokojen a uvažuje, že se ožení. „Jen nevím, jak to matka vezme, jak jí to vlastně říct. Jsem přesvědčený, že nebude mít radost,“ podotýká.
Matky, které odmítají připustit, že jejich synové jsou dospělí a mají vlastní životy, velmi často bývají konkurentkami partnerek svých synů.
„Já těm mužům říkám Oidipáci podle Oidipova syndromu. V přeneseném významu se tak označují synové, kteří i poté, co jsou dospělí a mnohdy založili vlastní rodiny, citově, názorově či jinak jsou závislí na svých matkách. Často jejich potřeby upřednosťňují před potřebami svých partnerek,“ uvedl psycholog Radomír Warošek.
Oidipus byl v řeckých bájích muž, který se oženil se svou matkou. Sice o tom zpočátku nevěděl, nicméně pak mu to v podstatě vyhovovalo a matka ho ujišťovala, že na tom není nic zlého. Že si jsou prostě velmi blízcí, že je to přirozené, protože matka synovi rozumí více než jiné ženy.
Málokterá žena si však uvědomuje, že svého syna ovládá víc než je zdrávo. Výjimkou je bývalá učitelka, osmašedesátiletá Helena, která líčí svůj příběh takto: „Byla jsem svobodná matka. Rodiče mi to nikdy neodpustili a nijak mi nepomáhali. Můj syn byl pro mě vším. Byl chytrý, hezký, vystudoval vysokou ekonomickou školu, získal dobré místo na krajském úřadu. Bydleli jsme spolu v dvoupokojovém bytě, každý měl svůj pokoj. Vůbec mi nepřipadalo divné, že se nehrnul do ženění, byla jsem ráda, že měl občas jen nějakou nezávaznou známost. Pak se zamiloval. Když mi oznámil, že se stěhuje k nějaké ženě, já vůbec nechápala, co tím myslí. Nedokázala jsem to zpracovat. Ona mi připadala hrozná. Nechápala jsem, co na ni vidí. Bylo mu pětatřicet a pro mě to byl pořád můj malý chlapeček.“
Helena přiznává, že synovi každý den volala a že vyžadovala, aby k ní každou neděli jezdil na oběd. „Přiznávám, že jsem si někdy vymyslela, že něco nutně potřebuju, jen aby přijel. Třeba, že se mi něco porouchalo nebo že mě něco bolí. Prostě jsem ho potřebovala vidět, dát mu pusu, vědět, že má o mě starost,“ vypráví. Nakonec ji z problémů dostala její bývalá kolegyně, kamarádka, se kterou si často povídá. Na rovinu jí řekla, že svou lásku k synovi přehání a že na to doplatí. Helena přestala po synovi vyžadovat tak častý kontakt a občas pozvala i jeho partnerku. „Vztahy se vylepšily. Nedávno mě dokonce pozvali na chatu rodičů jeho přítelkyně a bylo to docela příjemné odpoledne,“ říká Helena.
„Matky dospělých synů, kteří si založí své rodiny, to mají těžší, než matky dcer. Ty mají určitou výhodu, protože dcery se jich zpravidla více drží, i když už mají své rodiny. Přes dceru má žena zpravidla větší dosah do její rodiny. Ale v případě syna se pozice mění, mnoho matek má pocit, že hlavní roli v životě synů přebraly jejich ženy. A tak to je. Nastává pak fáze, kdy je třeba hodně pochopení, vzájemného respektu a uvědomění si svého místa,“ uvedla psycholožka Marta Boučková.
V poslední době se stalo běžné, že synové zůstávají žít u rodičů i v době, kdy jsou už dávno dospělí. Generace dnešních penzistů se velmi často osamostatňovala dříve, měla děti v mladém věku. Teď naopak není výjimkou, že pětatřicetiletí muži žijí u svých matek, ty jim vaří, pečou, perou a místo toho, aby se je snažily z bytů a domů dostat pryč, si to radostně užívají. Hlavní pro ně je, že mají své milované synáčky doma a nesahá jim na ně žádná jiná ženská.