Pokud někdy uslyšíme od dětí či vnuků něco v tom smyslu, že jsme příliš konzervativní, zacyklení ve svém způsobu života a nepřístupní změnám, neodpovídejme slovy: „No to je tím, že už jsem stará, starý. Šokujme je následujícím sdělením: „Máme v mozku vyjeté neuronové cesty, které nemůžeme vygumovat a tvořit pro ně nový směr je nesmírně složité.“
Zažili jste následující situaci nebo jí nějakou podobnou? Řadu let jezdíte autem stejným směrem. Třeba do zaměstnání. Pak jdete do penze, jste doma, chodíte na výlety, odpočíváte na chatě. Jednoho dne z domova ve městě vyjedete autem k lékaři a ejhle, zjistíte, že jedete úplně špatně. Automaticky jste zabočili směrem, kam jste řadu let jezdili každý den do práce. Podvědomě, bez přemýšlení. Stalo se to jednou, dvakrát? Za pár let se to už nestává.
Této situaci se věnuje například Ivo Toman, autor řady motivačních knih, který pořádá školení, na nichž lidem vysvětluje, jak být úspěšní a spokojení. Má pro to vysvětlení: „Trvá to do doby, než si vytvoříte nový vzorec chování. Neznamená to, že člověk vědomě zapomene. Ale tím, že jezdí po jiné cestě tak dlouho, až si vytvoří nový návyk, který ten starý převálcuje. To je návod, jak změnit současné návyky. Ty staré ve vás zůstávají, ale ty nové nad nimi převládnou.“
Jinými slovy, jestliže některé myšlenky a úkony opakujeme dlouho, zažijí se. Vytvoří si v nás své neuronové cesty. To je důvod, proč jsou mnozí lidé konzervativní a nemají chuť dělat v životě změny.
Třiašedesátiletý Vilém chodí s kamarády deset let téměř každý čtvrtek do stejné restaurace. Pivko, karty, povídání. Jenže restaurace změnila majitele, přibyly hrací automaty, pivo už není jako dřív, obsluha taky ne. Pánové se rozhodli, že změní lokál. Vilém se rozzlobil. „Co je to za pitomost chodit někam jinam, kde to neznáme?“ „No tak to poznáme. Obejdeme pár podniků a kde se nám bude líbit, zavedeme čtvrteční rituál tam.“ „To je hloupost, to bude všude stejné jako tady,“ argumentoval Vilém. „Ale vždyť tady každý večer říkáš, že pivo je mizerné, servírka protivná a čím dál větší hluk,“ zlobil se jeho kamarád. Výsledek? Čtvrtky už nejsou jako dřív, pánové se rozhádali a pohodička, kvůli které se scházeli, vymizela. „Říkají o mě, že jsem konzervativní stařík,“ zlobí se Vilém.
Jenže on si prostě zafixoval do svého podvědomí, že jeho osvědčená hospoda je dobrá a i když dávno dobrá není, nechce si to připustit. Nemůže si to připustit, protože má v mozku vyjetou paměťovou cestu a ta říká, že ve čtvrtek se chodí to téhle restaurace. Banální příklad, ale on ilustruje to, proč mnoho lidí nerado dělá v životě změny.
V jedné rodině se nedávno pohádala babička s vnukem, protože ji nemohl v pátek odvézt na chatu. Paní je zvyklá jezdit v pátek a pak tam vždy týden do dalšího víkendu zůstává. Vnuk měl práci a tak řekl, že ji odveze v sobotu večer. „Kdo to kdy viděl, jezdit v sobotu večer na chatu,“ řekla. „Ale babi, vždyť jsi v penzi, vždyť tobě může být úplně jedno, jestli jedeš v pátek, sobotu či neděli,“ smál se. „Nesměj se, na chatu se vždy jezdí v pátek odpoledne,“ prohlásila.
„Emoční uvažování má jiná pravidla než uvažování logické,“ vysvětluje na svých přednáškách klientům Ivo Toman. „Je obtížné chtít měnit něco, na co jste si zvykli a k čemu máte nějaký vztah. Protože už máte vyjeté neuronové cesty ve svém mozku. Změnit neuronové cesty je těžké, protože nejde nemyslet na něco, co vlastně nechcete. Už tím, že to nechcete, na to myslíte. Nemůžete tu cestu vygumovat. Můžete však vytvořit nový návyk tím, že vytvoříte v mozku novou neuronovou cestu,“ tvrdí.
Zní to třeba legračně, ale podobných příkladů, kdy v životě máme něco zafixováno, držíme se toho zuby nehty a nevidíme důvod ke změně, zná mnoho snad každý z nás. Tak je dobré vědět, že za to vlastně nemůžeme, to ty mizerné neurony v našem mozku. Ovšem, na druhé straně, když se na ně budeme vymlouvat, časem se může stát, že se z nás ti konzervativní staříci a babky opravdu stanou.
